Pokud Boris Johnson vyhraje příští parlamentní volby, dosáhne politického rekordu. V moderních dějinách žádná strana nevyhrála víc než čtvery volby za sebou. Vítězství konzervativců v budoucích volbách, jež se musí konat nejpozději v roce 2024, by bylo páté za sebou. Po drtivém triumfu v prosinci 2019, kdy toryové získali největší většinu od roku 1983, rozdrtili labouristy v jejich tradičních oblastech a zajistili brexit, komentáře připravovaly Brity na pokračující konzervativní dominanci. V takovém politickém prostředí nemá opoziční Labouristická strana šanci.

V posledních týdnech se však rétorika změnila. Labouristé se na konzervativce dotáhli v průzkumech, či je dokonce předběhli. Vláda má za sebou několik poškozujících skandálů a Westminsterem se šíří drby o chystaném vnitrostranickém puči proti premiérovi. V jak velkých problémech je Boris Johnson?

Zastánci premiéra budou tvrdit, že v žádných. Vyrovnané průzkumy po víc než deseti letech u moci svědčí o stále relativně velké podpoře vlády. Podařilo se nastartovat perfektní očkovací kampaň, kterou Britům většina zbytku světa může závidět. Je považována za první opravdu pozitivní důsledek brexitu. Zatímco těžkopádná eurobyrokacie se plácala v nařízeních, normách a snažila se koordinovat 27 členských států, flexibilní nezávislá britská vláda postupovala rychle.

Jenže za vítězstvím konzervativců v roce 2019 stály hlavně dva faktory. Prvním byl labouristický lídr Jeremy Corbyn. Tento krajině levicový, podezření z antisemitismu čelící dvojník Lenina ze secondhandu v sobě spojoval to nejhorší z tradiční levicové ekonomiky, například sliboval zestátnění všeho možného, a moderní progresivistické ideologie. Výsledkem bylo, že ho nikdo nechtěl volit. Sociálně konzervativní dělnické třídě vadilo jeho nedostatečné vlastenectví a nadbíhání progresivnímu křídlu strany. Střední třída zase trnula hrůzou, že případné zvýšení daní bude ten nejmenší zásah do jejího živobytí.

Destilovaná nuda

Corbynův nástupce sir Keir Starmer sice není nejcharismatičtější člověk na světě, jeho destilovaná nuda však slouží jako dobrý protipól proti chaotickému Johnsonovi. Navíc jeho případní voliči si mohou být celkem jisti, že nezatáhne Británii do marxistické diktatury. V polovině listopadu Starmer překonal Johnsona v popularitě.

Druhým faktorem byl brexit. Koncem roku 2019 sílily snahy o jeho zmaření. Johnson provedl čistku ve straně, zbavil se antibrexitářů, a toryové tak vyhráli se slibem dotáhnout brexit do úspěšného konce. Tento slib splnili. Znamená to však, že už ho nemohou využít v příštích volbách. Naopak, pokud ho vytáhnou, spoustu voličů jen znechutí. Lidé je volili, aby měli od brexitu pokoj.

V souvislosti s vítězstvím v roce 2019 se také hodně zmiňovalo přepólování britské politiky. Konzervativci dobyli tradiční labouristické severní bašty, takzvanou „rudou zeď“, které často nezvolily pravicového poslance za celou svou historii. Pokud si je chtějí udržet, musejí se konzervativci posunout ekonomicky doleva, sociálně doprava.

V tom je jeden ze zádrhelů. Britská severojižní rivalita není tak známá jako ta americká, tradici má však delší. Jih byl díky blízkosti kontinentu téměř vždy bohatší a „sofistikovanější“ než anglický sever. Dodnes mají Angličané ze severu pověst buranů. Jediným momentem, kdy měl sever vrch, je snad průmyslová revoluce, kdy většina továren pohánějících britskou ekonomiku byla právě na severu. Ale i tehdy politická moc zůstávala hlavně na jihu. S úpadkem průmyslu po druhé světové válce přišel sever i o tuto výhodu.

Boris Johnson slibuje rozvoj severu. Chce tam přesunout celá ministerstva i Sněmovnu lordů. Ta se měla stěhovat do Yorku, ale sami lordové to odmítli. Plánuje velké infrastrukturní projekty. Bohatý jih však nechce dotovat chudý sever. Problém se naplno ukázal v případě vysokorychlostní železnice HS2.

Jde zřejmě o nejkontroverznější stavbu Británie. Má jít o rychlé a relativně levné spojení severu s Londýnem. Ještě než se začalo stavět, cena vystoupala z odhadu 30–36 miliard liber v roce 2010 na 80–106 miliard v roce 2019. Stavba byla zahájena teprve loni. Není tedy divu, že jih to považuje za drahou zbytečnost a chce zrušení celého projektu. Naopak sever si myslí, že je to klíč k jeho opětovnému rozkvětu. Původně HS2 měla vést z Londýna do Birminghamu, kde se měla dělit na větev do Manchesteru a větev do Leedsu. V půli listopadu Johnson větev do Leedsu zrušil, čímž okamžitě celý sever popudil a musí čelit obvinění, že to nemyslí s jeho rozvojem vážně.

Podobnému dilematu čelí v případě zelené politiky. Boris Johnson naprosto změnil v této otázce strany. Kdysi se vysmíval všem ekologům a bojoval proti hyzdícím větrníkům, dnes nadšeně prosazuje zelené cíle, v nichž je Británie snad ještě radikálnější než EU. Bylo to vidět například na vervě, s jakou vláda propagovala klimatický summit v Glasgowě. Jenže třeba plánovaný zákaz spalovacích motorů dopadne na chudší a venkovštější severní Anglii, navíc s horší infrastrukturou veřejné dopravy.

Konzervativci mají plán, jak si zajistit dlouhodobou dominanci. Umožnit co nejvíc lidem vlastnit své bydlení. Vlastnictví obydlí je totiž jedním z nejlepších ukazatelů, jestli lidé budou volit pravici. V posledních volbách 57 % těch, kteří vlastní svůj dům, volilo konzervativce, 86 % konzervativních okrsků má nadprůměrnou míru vlastnictví domů. Kalkul je tedy jednoduchý, postavit nové domy, zvětšit počet vlastníků, a tím pádem i konzervativních voličů.

Z krátkodobého hlediska je to ale volební zabiják. Stávající vlastníci, často Jihoangličané, jsou proti rozvoji ve své blízkosti. Ukázalo se to v červnových doplňovacích volbách v okrsku Chesham a Amersham. Podle reformy územního plánování byla vesnice u Londýna Chesham určena k nové výstavbě. Liberální demokraté zahájili zuřivý útok proti těmto plánům a vyhráli, jejich kandidátka Sarah Greenová získala 56,17 % hlasů. Konzervativci tam v posledních volbách měli 55,4 %. Pro britskou politickou scénu to byl šok. Toryové drželi okrsek nepřetržitě od roku 1974, kdy vznikl.

Právě Liberální demokraté představují pro konzervativce největší hrozbu. Není pravděpodobné, že jejich tradiční voliči by zběhli k labouristům, pokud však jih bude mít pocit, že vláda nedbá na jejich požadavky, mohou zamířit k centristickým „lib dems“. Ti by tak mohli prorazit jižní „modrou zeď“ se stejnou vervou jako konzervativci prorazili tu severní rudou. Pokud by se tak stalo, žádná strana by možná neměla většinu na sestavení vlády a v britské politice by nastal chaos.

Vybalancovat zájmy severu a jihu je práce pro mimořádně schopného politika. Konzervativci však začínají pochybovat, že jím je právě Boris Johnson. Nejdřív v říjnu na konzervativního poslance a bývalého ministra Owena Patersona prasklo, že porušil parlamentní etický kodex. Hrozila mu suspendace z parlamentu a odvolací volby v jeho okrsku. Johnson se pokusil Patersona zachránit okatým ohýbáním parlamentních zvyklostí. Docílil jen toho, že proti se postavila i část jeho strany a Paterson raději sám rezignoval.

Neobratné manévrování zbytečně ztrapnilo celou vládu. Média zahájila lov na poslance a začala ve velkém prověřovat jejich střety zájmů. Z velké části to dopadlo hlavně na konzervativce; jelikož jsou již přes deset let u moci, logicky se na ně média soustřeďují a také měli víc příležitostí nějaký střet zájmů mít. Na toryích tak ulpělo podezření všeobecné korupce a „špinavosti“.

Kouzla zbavený?

Johnson si nepomohl ani projevem před britskou obdobou svazu průmyslu a obchodu. Několikrát ztratil nit a zmateně listoval stránkami, napodoboval zvuk auta a shromážděných kapitánů britského průmyslu se vyptával, zda již navštívili zábavní park pro nejmenší Peppa Pig World. Vypadá to, že Johnson ztratil svoje kouzlo.

Výsledkem jsou spekulace o chystaném puči. Pokud 15 % konzervativních poslanců pošle předsedovi takzvané komise 1922, což je v podstatě konzervativní poslanecký klub, dopis vyjadřující nespokojenost s vůdcem, je spuštěno hlasování o nedůvěře, kterého se účastní všichni poslanci. Někteří prý už svůj dopis poslali. Deník The Daily Telegraph mluví o „několika“, bulvární The Sun o dvanácti. Ke spuštění hlasování o nedůvěře je potřeba 54. Průzkum webu ConservativeHome zjistil, že Johnsonova popularita se propadla na –17,2 %. Otevřeně se mluví o jeho možných vyzývatelích, hlavně o ministru financí Rishim Sunakovi (popularita mezi straníky +53,33 %) a ministryni zahraničí Liz Trussové, jež momentálně kraluje žebříčku popularity s +82,3 %.

Špatnou kondici potvrdily i doplňovací volby v okrsku Old Bexley a Sidcup minulý čtvrtek. Ten sice toryové uhájili, ale jejich většina se smrskla z 19 tisíc hlasů na 4478. Dostali 51,5 procenta hlasů, o 13,1 procentního bodu méně než minule. Je to hlavně kvůli konzervativcům, kteří zůstali doma.

Jistou Johnsonovou šancí je obrátit hněv ven. Ekonomickou úspěšnost brexitu je zatím těžké hodnotit. Kvůli pandemii nelze poznat, co je důsledek covidu a co odchodu z EU. Nicméně světový giganti Shell a Unilever dali přednost Londýnu před kontinentem a přesouvají tam svá sídla, i když se prorokoval úprk velkých firem. Nedostatek řidičů trápí kontinent v podobné míře jako Británii a problémy v zásobování, hlavně benzinem, byly způsobeny nákupní panikou, jež se neomylně dostavila poté, co vláda oznámila, že není důvod k panice.

Mezi Británií a EU zůstávají dvě hlavní třecí plochy. S Francií ohledně rybářských práv a migrantů. Zvlášť migrace je palčivý problém. Toryové slíbili, že tu nelegální zastaví, ale tento rok La Manche přeplulo asi 25 tisíc nelegálních uprchlíků. S Bruselem se zas Londýn hádá o Severoirský protokol, dokument, jímž se po brexitu řídí celní styk mezi Irskem, Severním Irskem a zbytkem Británie. Spojenému království přijde nevýhodný a chce renegociaci, nebo od něj jednostranně odstoupí.

Vyřešení těchto problémů může být prvním krokem Borise Johnsona k přesvědčení veřejnosti, že je stále seriózní politik.