Zanedbával jsem na tomto místě zpravodajství o facebookových aktivitách předsedy KSČM a místopředsedy Poslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa – ke škodě své i čtenářů. Názorů má totiž hodně a formuluje je pronikavě. Před časem na sebe výrazněji upozornil vyjádřením, v němž naznačoval souvislost mezi vyšší cenou vepřového a zrušením prasečáku v Letech. Ale to už je dávno – začátkem srpna, podle internetové časomíry někdy v pravěku. Vojtěch Filip si od té doby taky našel nové téma, boj proti hrabošům. Respektive boj proti boji proti vybíjení hrabošů plošným užíváním jedu Stutox. Předseda KSČM na Facebooku vykreslil situaci velmi plasticky, od specifického přitom došel k obecnému – sdělení, které přesahuje problematiku rostlinné výroby a boje proti škůdcům a vyjadřuje tragičnost lidského údělu v její plné nahotě. „Čas hraje ve prospěch hrabošů, to je třeba si uvědomit.“ Ano. Můžeme sebevíce kmitat při tom lidském pinožení, nepodaří se nám ale popřít to základní pravidlo chladného univerza. Nakonec ten čas vždycky hraje ve prospěch hraboše. Hraboš, ta neúnavná hlodavá mrcha, nás nakonec dožene! Zanechme naděje.

Známá mladá aktivistka Greta Thunbergová vyplula z Evropy do New Yorku, vzbudila tím značnou pozornost, mezi konzervativními uživateli spíš uštěpačnou. Filmový kritik Kamil Fila to na Facebooku ostře odsoudil. „Potřeba mnohých lidí vozit se po 16leté Gretě Thunberg, aniž by se aspoň na chvíli pokusili zamyslet, před čím varuje, je neuvěřitelná, mnohdy vyloženě podlá a nechutná.“ S Filovými názory leckdy nesouhlasím, ale v tomhle mu dávám za pravdu, jakkoli se domnívám, že kult Grety Thunbergové má od počátku značně kýčovité rysy. Ale přijde mi zvláštní na jednu stranu říkat, že je nesmysl, aby děti poučovaly dospělé o tom, jak řešit světové problémy, a zároveň GT upírat tu elementární výsadu dítěte či dospívajícího člověka – šetřit ho, vidět v něm bytost požívající zvláštní ochrany. Navážet se do dětí je velmi nekonzervativní a vyjádřit odstup od kultických rysů nabývající kampaně kolem GT se velmi snadno dá i bez toho.

Sociální sítě lidi často připravují o schopnost rozpoznat ironii, parodii. Často jsem se téhle omezenosti některých uživatelů smál, ba si z ní střílel. A teď postihla i mě. Přečetl jsem si článek na Alarmu a nevím, jestli to je parodie, nebo ne. Když někdo něco takového napíše, většinou ví, že ten komentovaný text žádná parodie není, tu nejistotu jenom hraje, aby zdůraznil, jak moc absurdní mu ten článek připadá. Jenomže v případě textu známého hudebního publicisty Karla Veselého Toy Story 4: I hračky mají pocity si nejsem jist, což je asi přesvědčivým důkazem autorova důmyslu. „Strach, který hračky cítí každou vteřinu své existence, a jejich nejistota z budoucnosti je dost možná klíčem k popularitě franšízy i mezi dospělými diváky. Pocit, že nejsme dost dobří, a tudíž už můžeme být nechtění, zná člověk začátku 21. století víc než dobře. Je to děs jedince vrženého do víru volného trhu, který ho nutí neustále zpochybňovat svoje kompetence. Obecněji je to ale i pocit člověka moderního kapitalismu vrženého do iracionálního střídání recesí a konjunktur, které ale nenabízí žádné vysvobození. V této optice zastávají děti se svojí omnipotencí roli buržoazie v našem světě. Jsou to ,vlastníci výrobních prostředků‘, řekl by Marx, určují ve světě hraček pravidla a dávají jim cenu skrze to, kolik pozornosti jim věnují. Hračky jsou potom dělnická třída, možná spíše dnešní prekariát, odsouzený k tomu, sloužit svým pánům do roztrhání těla jako zmíněný Plechový panáček.“ No tak jo, nakonec to asi parodie bude, ale dumal jsem o tom dlouho. Nicméně autor v té své třídní analýze Příběhu hraček nebyl dostatečně důsledný. Správně identifikoval děti jako buržoazii. Film ani jeho recenzent si ale netroufnou naznačit způsob, jak by s tou vykořisťovatelskou třídou mělo být naloženo. Na druhou stranu se to dá pochopit. Postavit dětský film na myšlence, že dětem je potřeba sebrat všechny hračky, by byla i na dnešní poměry až příliš troufalá subverze. Tak snad příště.