Masová střelba je záležitost emocionální, a tak není divu, že zavdává příležitost k nějakým mimořádně nedomyšleným výrokům. Těžko je to v takovou chvíli možné mít někomu za zlé. Ale stojí za to je zaznamenat. Bezmyšlenkovité uvažování prozrazuje hodně o společenském podvědomí, o společných reflexech, na něž se spoléháme. Když si emoce hledají vyjádření, sáhnou po tom, co je po ruce.

Tak se stalo, že jeden zkušený český novinář napsal na Twitteru: „Bez ohledu na to, že vrah v ostravské nemocnici měl nelegální zbraň, je pro mě jeho počínání dalším argumentem proti tlaku silné zbrojařské lobby v České republice. Ne, zbraň by skutečně neměl mít skoro každý, koho to napadne.“

Čistě pro pořádek – je to zcela nesmyslný výrok. Regulace vlastnictví zbraní má mizivou souvislost s tím, kdo ji bude vlastnit ilegálně – to tak nějak vyplývá z podstaty věci. Můžete regulaci zpřísnit desetkrát, a ten, kdo vlastní zbraň ilegálně, ji nebude vlastnit o nic míň. To je snad za dobrého počasí zřejmé každému.

Navíc se tu ukazuje zneužívání jazyka typické pro dnešní mainstreamovou žurnalistiku. Když se nám požadavky nějaké skupiny občanů nelíbí, označíme je negativním slovem lobby. Není oprávněné. Nevznikla tu žádná lobby, která by začala vyvíjet tlak. Vznikl tlak Evropské unie, jejíž západoevropští členové pociťovali potřebu nějak reagovat na vlnu teroristických útoků. A protože bylo politicky neschůdné pojmenovat a potlačit skutečný zdroj problému – islamisty –, iniciativa se obrátila k zástupnému zdroji – střelným zbraním. Tak vznikl tlak, jenž u nás vybudil obranný protitlak. Ten není uměle vyvolán v život lobby výrobců zbraní; spousta uživatelů střelných zbraní ho pociťuje zcela autenticky. Naše regulace zbraní je dobrá, patří k těm lepším na světě a není důvod, proč by zdejší pravidla dodržující fanoušci střelby měli pykat za politické problémy západoevropských vlád.

Vládnoucí názorové klima se ovšem přes tyto nesrovnalosti snadno přenese, neboť sportovní střelba je v něm nahlížena jako zájem podezřelý, problematický, reakční. Kdyby se pachatel ostravského útoku nezastřelil a dnes by čekal ve vazbě na soud, lze si snadno představit, že by někdo v zápalu okamžiku pronesl třeba toto: „Bez ohledu na to, že podle většiny dostupných studií trest smrti nemá odstrašující efekt, bych se přimlouval za jeho obnovení. Šílenci jako ten ostravský vrah si nic jiného nezaslouží.“ Nelogičnost tohoto výroku by byla hned zřejmá.

Někde tady je příčina toho, proč je část veřejnosti méně pobouřena tzv. fake news, než by si profesionální bojovníci proti nim přáli. Tradiční média zkreslují realitu jinými prostředky, ale zkreslují ji taky.

Ve skutečnosti nám tváří v tvář tragédiím, jako je ta v Ostravě, nezbývá nic jiného než vyjádřit solidaritu s oběťmi.

Masové střelby, jak je obvykle chápeme – kde je cílem zabít co nejvíce lidí, lhostejno jakých –, jsou u nás velmi zřídkavé. Vlastně to byla v živé paměti pouze střelba v Uherském Brodě v roce 2015. Pro další případy musíme jít hodně daleko do minulosti – v úvahu připadá vlastně jen vojín se samopalem, který zastřelil čtyři lidi v motorestu v roce 1981. A podobně zabíjela i Olga Hepnarová v roce 1973, která ovšem nepoužila střelnou zbraň, ale nákladní automobil. Ostatní případy, jež najdeme v mediálních přehledech, tomuto profilu neodpovídají. Sice při nich zahynulo víc lidí, ale pachatel je znal nebo věděl, kdo jsou, a zabíjel cíleně právě je. Anebo šlo o zvlášť brutální loupežné vraždy.

Čili kdyby svět začal v roce 2015, docházelo by u nás k jedné masové střelbě za čtyři roky. Ale u nás došlo ke dvěma masovým střelbám za téměř čtyřicet let. To je z hlediska nějakého statistického trendu skoro nula.

Představme si to ještě takto: Kdybychom měřili statistický trend jen v samotných Čechách (což by zdaleka nebyla nejmenší evropská země), byl by za posledních třicet let nula (tím nemá být nic řečeno o povaze Čechů a Moravanů, jde čistě o statistický experiment).

Pro trendy bychom se museli podívat jinam. Samozřejmě na prvním místě do USA, kde je masových střeleb víc.

Z prostoru a intenzity, jaká je tematice regulace zbraní věnována, by člověka nenapadlo, že počet zabití střelnou zbraní v USA dlouhodobě klesá, a to velmi rapidně. Z vrcholu v roce 1974 na polovinu. Nejrychleji klesal v 90. letech, ale klesal po většinu let. Vzrostl v letech 2015 a 2016, ale nyní zase klesá.

Velká část usmrcení střelnou zbraní navíc jsou sebevraždy; vraždy klesaly ještě rychleji.

Míra počtu registrovaných zbraní v určitém státě navíc nemá souvislost s mírou vražd. Vrazi si ve zvýšené míře pořizují zbraně před útokem – buď ilegálně, nebo v jiném státě. Většina běžných, zákona dbalých držitelů zbraní tedy není svým spoluobčanům nebezpečná (bohužel to neplatí pro domácí násilí).

Toto je fér říci navzdory tomu, že kultura amerických zastánců zbraní je prostě jiná a některé její výstřelky asi připadají divné i těm konzervativnějším z nás. Svět, v němž se bohorovně nabízí systematické ozbrojování učitelů jako cesta ke zvýšení bezpečnosti ve školách, prostě není a nebude náš.

Něco jiného jsou masové střelby. Ty se vyskytují spíš častěji, ale ne zas o tolik; hlavně se jim v době sociálních sítí a mediální saturace dostává maximální pozornosti. Ale není divu.

V těchto situacích se mluví o „nevinných obětech“. Samozřejmě nevinné jsou, ale nejen to. Jedna věc je, když nevinnou oběť zastřelí bezohledný zločinec, protože mu byla překážkou při páchání zločinu. Anebo když někdo někoho zabije z nenávisti či ze msty. To jsou situace, na něž nás naše dlouhodobá civilizační zkušenost připravila.

Ale být zabit anonymně, střelcem, který k vám nemá nejmenší vztah (anebo maximálně k vaší skupinové identitě) a jen chce zabít co nejvíc jakýchkoli lidí, prostě protože chce – to vzbuzuje hrůzu a zoufalství jiného řádu. Ať už ti lidé vraždí z rasové nenávisti jako Dylann Roof v roce 2015, nebo jsou duševně nemocní. Snad úplně nejděsivější, nový typ hrůzy představuje Brian Paddock, který v roce 2017 postřílel z okna hotelu 58 diváků hudebního festivalu v Las Vegas. FBI dodnes nezjistila jeho motiv.

V těchto střelbách jistě hraje roli dostupnost zbraní. Ale taky musí být útočníkovi ta samotná myšlenka k dispozici. Musí být takříkajíc v jeho kulturním repertoáru. Inspirující vliv různých medializovaných trestných činů či třeba metod odchodu ze světa je dávno doložený vědeckými studiemi. Normálně v sobě máme tabu, jež naší mysli nedovolují pracovat na různých metodách zabíjení příliš kreativně. Je potřeba určité postrčení či povolení k tomu, aby se mysl nějak vyšinutého jedince překlopila za ta tabu a jeho fantazie se patřičně rozběhla.

Vzhledem k tomu, že medializace masových střeleb je globální, ať k nim dojde kdekoli na světě (a zejména v USA), nelze vyloučit, že má svůj „inspirující“ efekt i u nás. Ne tak, že by se dalo doložit, že jeden konkrétní útok povzbudil jiného konkrétního útočníka. Ale prostě tím, že je takříkajíc ve vzduchu, že tyto věci existují a jdou dělat.