Celý svůj tvůrčí život strávil v tom nejúchvatnějším ateliéru, jaký si kdy architekt pro své potřeby vytvořil. Ohromnou vysloužilou cementárnu v katalánském Sant Just Desvern proměnil Ricardo Bofill na prostor pro život a práci s takřka katedrální atmosférou.

Postmoderna

O výstřední budovy v portfoliu Ricarda Bofilla nouze není. Autor mnoha postmoderně excentrických budov se od konce 60. let proslavil mnoha návrhy nepřehlédnutelných rezidenčních souborů, které působí jako z jiného světa. Mnozí se jim vysmívali, jejich vliv na globální kulturní scénu je však nepopiratelný. Jejich estetika inspirovala také filmaře od Hunger Games po loňský trhák Netflixu Hra na oliheň. „Bofill byl okouzlující hvězdou postmoderny 70. a 80. let, užíval si mezinárodní slávu a životní styl hodný playboye. Jak se ale změnila doba, jeho tvorba vyšla rychle z módy,“ píše kritik architektury v deníku The Guardian Oliver Wainwright v nekrologu věnovaném španělskému architektovi, který zemřel 14. ledna ve věku dvaaosmdesáti let.

Ricardo Bofill pocházel z velmi majetné rodiny katalánského developera, díky tomu si mohl už ve čtyřiadvaceti letech založit vlastní architektonické studio Taller de Arquitectura – předčasně jej totiž vyloučili ze studia na univerzitě kvůli jeho marxistickým postojům v době Francovy vlády. Studio se proslavilo mimo jiné tím, že v něm kromě architektů pracovali také například sociologové, filozofové, literáti, filmaři, matematici i malíři. A tento početný multidisciplinární tým společně tvořil v jedné z nejúžasnějších Bofillových realizací vůbec, která vznikla stavebně i finančně mimořádně náročnou konverzí rozlehlého industriálního areálu na předměstí Barcelony.

Jiný luxus

„Buržoazní způsob života v jednom z těch tradičních domů, to se mi nikdy nezamlouvalo,“ prohlásil před pár lety Ricardo Bofill v krátkém dokumentu věnovaném jeho opulentnímu sídlu, které nazval La Fábrica. Jak sám vyprávěl, chátrající cementárny si všiml v roce 1973 během cesty autem z Barcelony. Zaujal ho tehdy kouř stoupající z jednoho z nejvyšších průmyslových komínů ve Španělsku, a tak k němu zamířil. Když zjistil, že celou fabriku zanedlouho zavírají, rozhodl se celý areál o rozloze přes tři hektary koupit a proměnit v místo pro práci i vlastní rodinné bydlení.

Díky svému rodinnému zázemí nemusel Bofill na nic čekat a hned se pustil do práce. Jen první rok a půl trvaly demolice nehodících se objektů a částí fabriky pomocí dynamitů. Architekt si tak celou cementárnu postupně osahával a rozmýšlel, jak jednotlivé prostory využít, aby přitom zachoval a navíc podtrhl jejich industriální charakter pomocí minimalistických zásahů a běžných materiálů. Bofill neměl nikdy rád punc luxusu v podobě zlatých povrchů a soch, podle něho se bohatost ukrývá v rafinovaně řešeném prostoru. V La Fábrice tak najdeme mnoho oddělených místností a zákoutí podobných labyrintu, kde si každý může najít své vlastní místo a soukromí. Kromě kanceláří a bydlení Bofillovy rodiny vznikl v areálu také konferenční a výstavní sál s desetimetrovým stropem přezdívaný La Cathedral. Důležitou součástí projektu je také promyšleně vysázená bujná zeleň, která pohlcuje všechny části bývalé továrny.

Přestože se Ricardo Bofill považoval za celoživotního nomáda, do svého „hradu“ La Fábrica se pokaždé rád vracel, aby tam načerpal energii a našel klid – nikde jinde se prý nedokázal více a lépe soustředit. Vzhledem k rozlehlosti nemovitosti jde o nikdy nedokončený projekt, architekt ji neustále doplňoval a upravoval. A v této práci nyní budou pokračovat jeho dva synové Ricardo Emilio a Pablo, kteří se po otcově smrti ujali vedení slavného ateliéru.

Hned na několik realizací Ricarda Bofilla můžeme narazit také v Praze, kde se architektovy projekty uplatnily v poslední dekádě. Ve velkém se podílel na přestavbě Karlína, kde navrhl konverzi továrny na sídlo vydavatelství Economia a multifunkční sál Forum Karlín. Na Starém Městě pak před pár lety dokončil komplex ultraluxusních bytů Obecní dvůr.