Není úplně přesné říkat, že Česko je nejrovnostářštější zemí světa. Možná se majetky a příjmy většiny lidí příliš neliší, ovšem ze srovnatelných zemí máme také nejvíc multimiliardářů. Přes veškeré rovnostářství jsou v Česku největší majetkové rozdíly z celé Evropy. To není pro danou zemi vždy požehnáním.

Člověk to vidí na každém kroku. Nejznámější tváří v médiích je podnikatel, který má skoro čtyři miliardy dolarů a zároveň z pozice premiéra řídí stát. To ještě v zemi existují další dolaroví miliardáři, a jak tvrdí příznivci prvního miliardáře, také se chtějí státu zmocnit. Potom bude všechno ještě horší než dnes. Jako by Česko bylo dějištěm katastrofického filmu, ve kterém se otevřelo okno do jiného světa, kde se několik lidí snadno a rychle dostalo k miliardám, a tito lidé nám teď budou vládnout bez ohledu na to, co sami budeme chtít.

Úvahy o „vražedném marasmu“ české společnosti (slovní spojení pochází od polského novináře) nejsou nadsázkou. V žádné jiné postkomunistické zemi na západ od Ruska a na východ od Německa není tolik superbohatých lidí. Z třiceti dolarových miliardářů v tomto regionu působí osm v Česku. V první desítce, kde má každý boháč aspoň tři miliardy dolarů, jsou podle databáze Forbesu kromě čtyř Čechů ještě čtyři Kazaši, jeden Ukrajinec a jeden Gruzínec. Těmto lidem se říká nepřesně oligarchové a obvykle se tím myslí, že kromě byznysu rozhodují také v místní politice. Jejich dobrodružné příběhy patří do pokladnice dobrodružných novinářských historek, dokonce vycházejí knihy, nad kterými se každý může rozhořčovat. Skutečný stav společnosti se tím však neprozkoumá a majetek nepřerozdělí.

Zvlášť barvité jsou příběhy miliardářů z bývalých sovětských republik. V Kazachstánu bohatém na přírodní zdroje ovládli hospodářství politici, konkrétně příbuzní, případně spolupracovníci dlouholetého prezidenta Nursultána Nazarbajeva, ze kterých je nejpozoruhodnější rodilý Korejec Vladimir Kim, který vyváží měď. Ovšem i jeho rodina je pouze podmnožinou klanu Nazarbajevů.

Zrcadlovým příkladem je Gruzie, kterou v roce 2012 ovládl úspěšný byznysmen Bidzina Ivanišvili, nejdřív jako premiér, poté jako ten, kdo do vedení státu dosazuje své loutky. Majetek získal obchodováním s ruskou ropou a jeho majetek dosahuje třetiny HDP relativně chudého státu v podhůří Kavkazu.

Třetí scénář nabízí Ukrajina, považovaná široko daleko za eldorádo oligarchů, i když její boháči nejsou tak bohatí, jak by odpovídalo jejich politickému vlivu. Posledních dvacet let lze popsat jako historii oligarchů. Do roku 2005 byl nejvýznamnějším Viktor Pinčuk, zeť tehdejšího prezidenta Leonida Kučmy. Pozdější premiérku Juliji Tymošenkovou a prezidenta Viktora Juščenka drželi bankéři Ihor Kolomojskyj a Gennadij Bogoljubov. Viktora Janukovyče dosadil za prezidenta ocelářský magnát Rinat Achmetov. V té době dosáhl podle Forbesu majetku 25 miliard dolarů, mimo jiné zásluhou státních zakázek, později však ztratil v občanské válce. Prezidentem se pak stal oligarcha Petro Porošenko, kterého podpořil další miliardář Jurij Kosjuk, oba potravináři. Současný šéf státu Volodomyr Zelenskyj vyrostl opět s podporou Kolomojského, který se soudí o banku zestátněnou za Porošenka. Příliš mnoho oligarchů a jejich politické boje jsou předpoklady úpadku, v případě Ukrajiny dokonce rozdělení země.

Geny z Československa

Člověku zatrne při vědomí, že v těchto souvislostech je třeba hodnotit Českou republiku. Bohatí lidé mají v Česku o politiku stejný zájem jako v divokých zemích kdesi na východě a také nepohrdnou státní podporou, zvlášť druhý největší z nich. Majetek šesti nejbohatších českých magnátů překračuje 12 procent HDP České republiky; v Kazachstánu, na Ukrajině či menší Litvě dosahuje desetiprocentní hranice.

V zemích Visegrádu ani v Rumunsku to není zvykem, tam se obvykle šest nejbohatších drží pod pěti procenty ročního hospodářského výkonu. Proč má Česko blíž k postsovětským vzorům a jak mění síla nejbohatších politiku a společnost? Zdejší sociologové ještě o tom nepublikovali žádnou studii, na rozdíl třeba od svých italských kolegů, kteří se do detailu zabývají obdobím 2001–2011, kdy zemi řídil Silvio Berlusconi, majitel šesti miliard dolarů. Obvyklým závěrem je teze o hlubokém společenském úpadku.

Těžko zpochybnit, že jednou z příčin je privatizační strategie 90. let minulého století. Stát prodával majetek včetně strategických podniků, zároveň blokoval vstup zahraničního kapitálu. Není divu, že miliardáři Česka jsou bohatší než polští kolegové, když dostali možnost privatizovat energetické a finanční podniky, uhlí nebo chemii. Naopak polský stát dodnes zůstal největším akcionářem u sedmi největších firem v zemi, a tamní politiky proto logicky ani nenapadne, aby nechali byznysmeny mluvit do státní správy. Primát politiky nad byznysem udržel i maďarský premiér, ovšem zvolil model trochu podobný tomu kazašskému a s pomocí poslušných podnikatelů buduje pro svou stranu ekonomické zázemí. Nejbohatším Maďarem se stal Lörinc Mészáros, starosta Felcsútu, rodné premiérovy obce, a obchodník s pozemky, který podle maďarských médií patří k největším příjemcům zemědělských dotací. Na čtvrté místo se díky státním zakázkám propracoval László Szíjj, považovaný za dalšího Orbánova chráněnce.

Tuzemskému sektoru miliardářů prospělo rozdělení Československa. První velké majetky v zemích Visegrádu vznikly v neprůhledném prostředí mečiarovského režimu po roce 1993 a protagonisté tamní privatizace stojí také na počátku příběhu některých českých korporací. Andrej Babiš začal nepřátelským převzetím slovenského státního podniku Agrofert. Daniel Křetínský a Marek Dospiva stavěli na základech, které vybudovali slovenští finančníci ze skupiny J&T, respektive Penta. Také Radovan Vítek vydělal své první miliony na Slovensku. Ekonomické síly uvolněné Mečiarem našly širší prostor k uplatnění na této straně řeky Moravy.

Zdejší miliardáři vyrostli s pomocí státu, přesto bývají dost sebevědomí, aby pustili pomocnou ruku eráru a expandovali jinam. Pro východoevropské magnáty to znamená riskantní podnik, jak se přesvědčil čtyřmiliardový chorvatský oligarcha Ivica Todorić, když zbankrotoval po neúspěšné investici ve Slovinsku. Pouze expanze na východ však umožnila Petru Kellnerovi, aby se stal zdaleka nejbohatším Východoevropanem a jedním ze stovky nejbohatších na světě. Nečekané úspěchy slavili Křetínský s Vítkem a v menší míře Karel Komárek. Do potíží se propadají jen Babišovy aktivity v Německu.

Co když se rozpadnou

„Máme pár velkých boháčů, kteří platí mezi pěti sty tisíci a dvěma miliony. Gaston Glock je příklad, Heidi Hortenová je příklad. René Benko platí lidovce a nás. Novomatic platí všechny.“ Tak se chlubil šéf rakouské strany Svobodných Heinz-Christian Strache údajné ruské oligarchyni ve vile na Ibize. Tyto výroky ho stály post vicepremiéra, zároveň stihl pár krátkými větami sdělit, že tajně dostává peníze od čtyř z devíti rakouských dolarových miliardářů – jak známo, hazardní firma Novomatic patří druhému nejbohatšímu Rakušanovi Johannu Grafovi. Jmenovaní Stracheho výroky odmítli.

Rakousko se považuje za speciální model rozvinutého klientelismu a tamní koncentrace majetku v rukou několika miliardářů dosahuje takřka české úrovně. Přesto odpovídá dalším zhruba stejně velkým zemím západní Evropy. Zhruba deset dolarových miliardářů má také Dánsko a Švédsko a vždycky se mezi nimi najde jeden, jehož majetek se odhaduje mezi 15 a 20 miliardami. Protějškem Čecha Petra Kellnera je v Rakousku šéf Red Bullu Dietrich Mateschitz, v Dánsku rodina Kristiansenů, která vyrábí stavebnici Lego, ve Švédsku majitel obchodní sítě H&M Stefan Persson. Nebývají počítáni k oligarchům, protože se do politiky viditelně nepletou a třeba Mateschitz se spokojí s tím, že jeho fotbalisté vedou německou i rakouskou Bundesligu. Dědičky Lega zase sbírají vavříny v parkurových závodech na olympiádě.

Česko se od západních sousedů liší hlavně tím, že zdejší boháči shromáždili miliardy za třicet let, zatímco rodinné podniky zvlášť ve Skandinávii nebo v Beneluxu se budují déle než století. Hranice mezi politikou a byznysem tam neprodyšně uzavřena není, na rozdíl od Česka však není obvyklé, aby dolaroví miliardáři usilovali o státní dotace a zakázky, případně aby na podpoře státu stála značná část jejich byznysu jako v případě Čechoslováka Babiše či Ukrajince Achmetova. Obvykle nekupují média, výjimkou je opět rakouský příklad realitního magnáta Benka, který se snaží ovládnout nejprodávanější noviny Kronen Zeitung. V zemích na Západě zkrátka existují více či méně účinné bariéry, které dokážou byznys od politiky oddělit.

Už jenom uplatnit dánská, švédská nebo třeba belgická pravidla je v současných českých poměrech titánský úkol, ovšem splnit ho nestačí, pokud se mají poměry zlepšit a stabilizovat v delší perspektivě. Velké majetky vyvolávají kritiku všude na světě, přesto je větším rizikem vyhlídka, že se opět rozpadnou. Americký sociolog Robert Putnam rozděloval kvalitu společenského života v jednotlivých státech podle toho, jestli v nich může delší dobu fungovat velký podnik, anebo jestli nutně upadá, když ho opustí jeho zakladatel. Právě v zemích s větší mírou důvěry, jakými jsou Spojené státy, Japonsko nebo Německo, je možné podnik udržet po staletí, pokud se změní na akciovou společnost, kterou namísto méně schopných dědiců otce zakladatele vedou najatí manažeři. V zemích jako Itálie nebo Čína se to obvykle nedaří, proto často nezbývá, než aby gigantickou firmu časem převzal stát, nebo ji prostě nechal padnout. Většina zdejších boháčů ještě není v penzijním věku. Víc než o to, jak k majetku přišli, by se přesto měla veřejnost zajímat, komu a jakým způsobem se chystají svůj majetek předat.