Před necelým půlrokem, po první masové Letné, se zdálo, že vzniká široké lidové hnutí, které může nastartovat odcházení Andreje Babiše. Dalo se předpokládat (v té představě žil i autor tohoto textu), že podzim bude pro premiéra po všech stránkách horký. Odvrátí se od něj oportunisté, Babiš se pod tlakem bude dopouštět chyb, začne být ještě ublíženečtější a vyhrožovat napravo nalevo, preference půjdou dolů.

To se absolutně nestalo, premiér se 30. výročí Listopadu dožil ve větší pohodě, než v jaké byl kdy dřív. Trestní stíhání za dotační podvod státní zástupce stopl a ani se moc nenamáhal to vysvětlit. V Evropském parlamentu je ANO dál součástí eurofederalistické liberální frakce, a tím pádem i součástí vládní koalice, díky níž byla zvolena nová předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová. Naděje vkládané do „Evropy“ částí demonstrantů a hlavně řečníků a ještě hlavněji organizátorů už za takových okolností jsou k pláči. Konečně Babišovi nepadají preference, naopak v nedávném průzkumu se jeho hnutí pyšní historickými 33 procenty, důvěra v jím vedenou vládu nově skončila na rovných 50 procentech.

Je docela obdivuhodné, že chvilkaři Mikuláš Minář a Benjamin Roll ani za takové situace neztratili chuť riskovat poloprázdnou Letnou a odhadem čtvrt milionu jejich spoluobčanů přišlo. Průběh mítinku byl dokonce mírnou většinu času neurážlivý, byť se člověk i tentokrát při pohledu na některé vystupující organizátorům divil, kam na takové hosty chodí. Pokud se nedokážou obejít bez takových typů, jako je zelený Pirát z jižní Moravy a facebookový nenávistník Jiří Hlavenka nebo vítězové loňského ročníku české slam poetry s „poezií“, kterou by dnes psal i Pavel Kohout, kdyby se narodil o sedmdesát let později, není důvod, proč by shromáždění nemohli zkrátit třeba na polovinu.

To všechno jsou ale koneckonců jen trapné detaily na větším, vcelku hodnotném obraze. Milionu chvilek se na druhý pokus podařilo postavit své rozčilení na lepších základech, než když na jaře žádal demisi ministryně spravedlnosti ještě předtím, než Marie Benešová mohla cokoli vykonat. Konečně se do centra pobouření dostává to centrální, totiž Babišův střet zájmů. Může nám to sousloví znít ohraně, jakoby povinně ho posledních pět let zmiňovali opoziční politici různých barev. Jenže ho málokdy dokládali na konkrétních příkladech (je jich přitom spousta), byli schopni vyrobit jen neúčinný zákon, který oligarchovi umožnil řídit firmu přes svěřenský fond řízený jeho ženou a jeho dlouholetým manažerem. Stěžejní z Minářových ultimát Babišovi – reálně se zbav Agrofertu, nebo odejdi z vlády, jinak do dvou měsíců počítej s dalšími masovými protesty – je návratem k přímočarému popisu české reality. Má to hodnotu, i když premiér se podle toho samozřejmě nezařídí.

I nadále platí, že slibovat si pád voleného politika Babiše od nějakých externích, mimopolitických faktorů je ztráta času. I kdyby se zhoršila hospodářská situace vinou vývoje v Německu (to v minulých dnech o chlup uniklo oficiálnímu vyhlášení recese), Babišovou popularitou to neotřese, protože už ji dávno postavil na důchodcích a na státních zaměstnancích, jimž podle potřeby přidá bez ohledu na státní dluh. Na Babiše si nevyšlápne žádná Evropská komise, Ursula von der Leyenová byla zvolena většinou devíti hlasů, šest z nich dodalo ANO. Nějakou promyšlenou ideovou alternativu nazelenalému hlavnímu proudu v Evropě Babiš nepředstavuje, takže soustředěné pozornosti a tlaku z EU, jakého se dostává Polsku a Maďarsku, se chvilkaři apelující proti Babišovi na „silnou Evropu“ nedočkají.

Konec oligarchy v politice může zastavit jen silná opozice s výraznými lídry. Čas už ukázal, že nikdo z těch, kdo se před Letnou s Minářem a Rollem sešli (Petr Fiala, Ivan Bartoš, Markéta Pekarová-Adamová, Vít Rakušan, Marek Výborný), se kladivem na oligarchu bohužel nestane. Začít by se mělo tady. Soudě podle náznaků dramaturgické bezradnosti a ideové zabedněnosti svolavatelů se Letná nemůže opakovat donekonečna.