Rakouská vláda předložila ve středu parlamentu návrh, aby zrušil část zákona, která měla s platností od 1. května letošního roku úplně zakázat kouření v restauracích. Národní rada, v níž má koalice lidovců a Svobodných pohodlnou většinu, by jej mohla přijmout už na příští schůzi. Bylo by to asi evropské prvenství – až dosud veškerá legislativa směřovala jen k utahování šroubů. Úplný zákaz kouření přitom schválila předchozí vláda lidovců se socialisty, ale nová vláda si závazek zrušení zákazu vetkla do koaliční smlouvy.  

Koalice chce na druhou stranu s kouřením bojovat – v hospodách sice budou moci zůstat kuřárny, ale bude zpřísněn naopak zákon v oblasti prodeje tabákových výrobků. Cigarety by si měli od počátku roku 2019 koupit jen lidé starší osmnácti let, a ne jako dnes šestnáctiletí. Mělo by být také zakázáno kouření v automobilech, v nichž sedí nezletilí.

Není moc věcí, jež bych hájila s větším odporem než právo na kuřáckou hospodu. Co má paměť sahá, byla naše rodina striktně nekuřácká. I dědeček, vášnivý kuřák, přestal kouřit, ale patrně pozdě, protože se po zbytek života dusil záchvaty kašle. A nebyl to normální kašel, byl to takový ten kašel, kterému se říkalo myslím „tuberák“. Já byla o škodlivosti kouření poučena ještě před nástupem na základní školu, a protože jsem byla úzkostlivé děcko, truchlila jsem nad každým kuřákem od okamžiku, kdy jsem ho zmerčila s cigaretou. Sama jsem pak také nikdy nekouřila, a když jsem ráno procházela okolo zástupu kuřáků a především kuřaček, neboť dívek bylo vždy víc než chlapců, před střední školou, myslela jsem na to, jak cigarety ruku v ruce s hormonální antikoncepcí ničí jejich cévy a zadělávají jim na budoucí trombózu a neplodnost.

Jenže – nikdo z mých spolužáků nekouřil v hospodě. Podniky, do nichž jsme chodívali o polední pauze, byly náhodou všechny nekuřácké, což jsem kvitovala, přestože to znamenalo, že chodili inhalovat ven. Ono to nebylo ani tak shodou okolností, jako spíš tím, že kuřáků je mezi lidmi míň, a tak má zvlášť u běžných restaurací a kaváren v centru města smysl kuřáky vypudit. Pokud šlo o naši vesnickou hospodu († 2017), kde prodávali jenom utopence a nanuky, sortiment plně dostačující pro tamní skvadru dvaceti stále stejných pivařů, tam mi to dvakrát do roka v létě, když jsme si šly s ostatními dětmi koupit jahodového Míšu, žíly netrhalo. Ta hospoda mě nikdy nezajímala, ale stejně mi přišlo líto, když s tím minulý rok majitelé praštili. Dnes už na naší vesnici není co regulovat.

Přiznám se, že mě nikdy nenapadlo, že by z naší vesnické hospody mohla být kavárna s dobrým jídlem a čistým ovzduším. Nenapadlo mě si nárokovat prostor, který mi nepatří. Bylo pro mě proto překvapením, když jsem se poprvé setkala s tím, že majitel nemůže do svého podniku nevpustit děti, když převažující klientela není zvědavá na jejich křik, nebo musí poskytnout službu, s níž nesouhlasí, například upéct dort na sňatek muže s kozou. Pozorně jsem si prostudovala názory lidí pokládajících zákony tržní ekonomiky za zraňující, a tak obecně přesvědčených, že regulacemi a befely směřujeme k lepším zítřkům, a co vám budu povídat, nebyli mi sympatičtí a připadali mi nechutně vlezlí. V případě těch tuzemských pak neprůstřelným argumentem bylo, že na Západě mají ty věci „dávno vyřešené“ a jenom my, zaostalci, pořád nechápeme, že jejich způsob řešení je vždy nejlepší. 

Rakousko je tedy zprávou o sebezpytujícím Západu, kde nemají všechno dávno vyřešené, ale dál se o věcech diskutuje. Odhaduji, že to se občanům totalitního Československa, s „dávno vyřešenými“ poměry, na Západě líbilo víc než katalogy Quelle. Je to konečně nějaké uvolnění šroubů v době utahovací. Skoro škoda že se týká právě kouření, což opravdu není pozitivní věc. Také je nadějné zase vidět, že v západní Evropě ještě existují politické alternativy; na to se při všech těch účelových koalicích levice s pravicí – mezi něž patřila i někdejší rakouská vláda, která zákaz z popudu socialistů schválila – skoro zapomnělo.