Zprávy o srpnovém stavu českého průmyslu nechaly většinu ekonomů chladnými a není divu. Přece jen jde o letní měsíc, který není třeba brát úplně vážně. Přesto se stal křižovatkou, za níž Česká republika vstupuje do krizového období. Tím pochopitelně vzniká otázka, jak hledat cestu k nové prosperitě.

Za krizi není nutné vždycky označovat tzv. technickou recesi, která nastane ve chvíli, kdy hospodářství zpomalí své tempo ve druhém čtvrtletí po sobě. Může to být také období, kdy se poměry průběžně zhoršují, až to překročí určitou hranici, kdy už je třeba něco dělat. Když se například v některém měsíci propustí víc zaměstnanců, než se přijalo ve stejném měsíci rok předtím, pak to znamená krizi, která nějakou dobu vydrží. To se stalo právě v srpnu, jak v pondělí informoval Český statistický úřad. Nemá smysl srovnávat současné zpomalení s obdobím velké krize v letech 2008 a 2009, ovšem stejný propad zaměstnanosti v průmyslu zažilo Česko při druhém, slabším nárazu krize v lednu 2013. Trvalo pak dlouho, než se trend obrátil k lepšímu.

V širších souvislostech je vidět, proč se tehdy průmysl a v závěsu celá ekonomika zastavily. Rozšířit výrobu bylo možné jenom přijímáním nových pracovníků, jejich cena však byla příliš vysoká, případně kvalifikace mizerná. Dostavil se pokles produktivity, který bylo možné vyrovnat jedině propouštěním. Produktivita pracovníků v tuzemských podnicích se opět významněji snížila na přelomu let 2017 a 2018. Tehdy začalo Česko klouzat z vrcholu konjunktury, ovšem v té době se to obešlo bez propouštění. Teď v létě zřejmě nastal nový pokles výkonnosti. Mohou za tím být potíže s odbytem na zahraničních trzích, ovšem k vysvětlení stačí i obvyklý povzdech, že „nejsou lidi“, rozumí se ve smyslu kvalifikovaných pracovních sil.

Město na hranici

Dobrý příklad nabízí jihočeské pohraniční město České Velenice, kde většinu pracovních míst zajišťuje kanadsko-rakouský výrobce automobilového příslušenství. Po roce 2014 mohl významně rozšířit výrobu, protože místní železniční opravna se propadla do insolvence a na dlažbě skončilo pár stovek kvalifikovaných strojařů. Plán úplně nevyšel. Starší strojaři už raději odešli do důchodu a také pro část těch mladších ztratilo smysl pracovat. Při pádu původní firmy se propadli do dluhů, které se z průměrné mzdy nevyplatí splácet. Kanaďanům nezbylo než přijímat agenturní pracovníky ze států bývalého Sovětského svazu, jejichž výkon však nesplnil očekávání – přinejmenším podle tvrzení velenických občanů.

Sporný model tuzemské prosperity stojí na tom, že podniky dokázaly udržet nízké platy u nadprůměrně kvalifikovaných pracovníků. Schopní dělníci však postupně opouštějí pracovní trh a nahradit je nelze, protože v mladší generaci si už každý předem dokáže spočítat výnosy a náklady. Zájemci o práci z východní Ukrajiny nebo z Kazachstánu jejich úrovně okamžitě po příchodu nedosáhnou. Kvalitní dělníky by ještě bylo možné udržet lepšími platy, ovšem tím by se zhroutil celý podnikatelský model.

Krize tuzemského průmyslu přejde a jistě to bude v době, kdy zase začnou chodit zahraniční zakázky. Do té doby však musejí firmy přežít, což se může podařit buď tam, kde mají rezervy, anebo v případech, kdy dokážou překonat model laciné práce. Dosud bylo možné nad takovými požadavky mávnout rukou, v časech nastupující krize ovšem bude nutné nabídnout řešení přinejmenším na úrovni jednotlivých podniků. Od vlády zatím není možné čekat významnější pomoc.

Těm, kdo nemohou zasáhnout do vývoje v průmyslovém sektoru, který vždy zajišťoval tuzemskou prosperitu, zbývá sledovat v dalších měsících, jestli se poměry obrátí k lepšímu. Okamžitá změna k lepšímu by byla popřením základních pravidel ekonomického chování. Podniky začnou přijímat až ve chvíli, kdy se zlepší jejich vlastní produktivita či schopnost vyrábět. V roce 2013 to trvalo šest měsíců.