Česká veřejná debata o očkování a jeho (ne)potřebnosti se zdá být beznadějně zaseklá, je to takový „Verdun ducha“, kde spolu bojují dvě na vlastních pozicích dobře opevněné strany a střídají se v epických šturmech, které nevedou k žádnému výsledku. Čas od času se někdo pokusí odhalit kořeny té zaťaté nehybnosti.

V prosinci na tohle téma proběhla jistým způsobem výmluvná polemika. Otevřel ji text Petra Honzejka v Hospodářských novinách (3. 12.). Pokouší se v něm vysvětlit, že s přesvědčenými odpůrci očkování nemá racionální diskuse smysl, protože jejich myšlení se racionalitě vzpírá, odmítá ji. Je totiž náboženské nebo – jak Honzejk píše – „parareligiózní“, představuje jakousi náhražku náboženství.

Mezi důvody autor uvádí například tento: „Postmoderní svět je individualistický, atomizovaný, nenabízí mnoho autentických prožitků příslušnosti k nějakému celku. To je často zdrojem frustrace. Antivaxerství najednou nabízí možnost sdružování, sdílení náhledů a představ, zkrátka sociálního přijetí bez ohledu na věk, vzdělání, intelekt, sociální postavení. Do antivax komunity je vřele kooptován úplně každý, kdo je proti očkování, a skrze příslušnost k ní se může osvobodit od pocitů odstrčenosti. Zároveň antivaxerství odpovídá na základní lidskou potřebu rozdělit svět na ,my versus oni‘ v tom smyslu, jak o tom píše Elias Canetti v díle Masa a moc. Bez tohoto základního rozčlenění je obtížné se orientovat, najít svoje místo ve světě a vlastní identitu.“

V podobném duchu a ve stejném periodiku se dříve ve společném textu vyjádřili historik Michal Stehlík a filozof Samuel Zajíček. „Nedostali jsme se na hranu funkčnosti a fungování naší společnosti? Když hovoříme o problému rozdělení společnosti, zůstáváme většinou na půdě sociologie, ekonomie, případně identit. Není ale náš problém hlubší a ze své podstaty neřešitelný? Když vztáhneme otázku po schopnosti dialogu s ‚jinou racionalitou‘ na nás samotné, musíme se podívat na naši schopnost ‚hovořit obrazem‘. A přiznat si, že většinová společnost, ve které stále převládá – minimálně jako ideál – osvícenská racionalita, mluví řečí obrazů nesmírně toporně a primitivně. Dokáže vyjadřovat pouze nejprimitivnější emoce a pocitové struktury, stále argumentuje především sdělováním informací. Cokoli jiného je zlehčováno a odsuzováno jako ‚PR‘ a ‚kampaň‘. Jenomže informace samotné jsou pro výše popsanou ‚jinou racionalitu‘ spíše podružné. Sdělení konkrétní covidové argumentace se tak pro uživatele ‚jiné racionality‘ povětšinou redukuje na (přeloženo pro nás): ‚bojte se a poslouchejte nás, vy hlupáci‘, navíc začasté s nepříjemným – byť z našeho hlediska vědecky poctivým – dodatkem ‚stejně to nevíme přesně, dnes si myslíme něco jiného než před půl rokem‘. A to není příliš nosné.“

V pohledu na ten současný debatní pat, který v tuto chvíli nepovažuji za nějak řešitelný, s autory Alarmu v něčem souhlasím. Vystupování části té „proracionální“ a „provědecké“ strany, k níž jako očkovaný člověk asi patřím, skutečně působí často nepřípadně přezíravě a někdy taky zaslepeně. Nakonec tomu odpovídá i to Honzejkovo vnímání náboženství, potřeby ho mít, jako handicapu, projevu nějaké vývojové nedostatečnosti, „zastydlosti“, deficitu, který jsou ti moudří a racionální lidé ochotni shovívavě tolerovat (v tom lepším případě). Často užívaným termínem řečeno „berlička“ pro lidi, kteří na rozdíl od moderního racionálního člověka nedokážou jít světem bez opory. Samozřejmě je to značně reduktivní, nepoučený a v některých svých projevech taky legračně nafoukaný pohled na věc.

„Antivaxerské“ hnutí není jediný ideologický směr dneška, jemuž se připisují náboženské rysy (v podobném smyslu se dá mluvit třeba i o některých projevech tzv. woke ideologie). Michal Stehlík, Samuel Zajíček a Milan Fujda vůči téhle „iracionální“ náboženskosti projevují v něčem až nezvyklou vstřícnost. Náboženskost bez božstva je ale, domnívám se, nutně v něčem podstatném nedostatečná, snadno se stane karikaturou, perverzí. Může být jednou z forem zbožštění já, které je dominantní vírou současného Západu (jasně, zní to přechytrale a velikášsky, rovnou přiznám, že text, který by to náležitě do hloubky vyargumentoval, nejsem kvůli své nesystematičnosti a nedostatku vzdělání schopný napsat). Pokud je např. antivaxerství kromě reakce na nějakou konkrétní situaci také pokusem naplnit nějakou náboženskou potřebu, ten pokus může být jenom těžko úspěšný.

K popisu té současné české debaty mám ještě dvě poznámky praktičtějšího charakteru. Často se píše o psychických následcích pandemie, většinou je ale nevnímáme jako univerzální, týkající se všech, jsme schopni je rozpoznat právě a výhradně u těch druhých, což je asi normální, lidské. Ale nepravdivé. Podoba současného střetu o očkování je také dána tím, že spor vedou ze všech stran lidé, jejichž psychika byla děním posledního roku a půl v nějaké míře přetížená, pošramocená, u některých je to jen o něco lépe vidět.

Ta debata se z velké části odehrává na sociálních sítích, které jsou pro smysluplnou výměnu názorů nepřátelské prostředí a lidé tam taky kvůli ní nechodí. Nesrovnatelně častěji tam hledají potvrzení toho, čemu sami už dávno věří, a nacházejí ho v podpůrných vyjádřeních z řad vlastní bubliny, spolu s níž se také často posouvají k dalším a dalším krajnostem, i v příkladech nemyšlení a zavrženíhodnosti těch druhých, jichž se také najde dost. V tímhle způsobem vedené debatě nakonec všichni „vyhrávají“, odnášejí si z ní to, co si odnést chtěli. Stejně tak by se všichni dali označit za poražené, protože se jim nepodařilo nikoho přesvědčit. Jenomže takové „vítězství“ nikdy nebylo cílem.