Konzervativní, tedy prezidentova strana před tzv. midterms, volbami do Kongresu v mezidobí mezi prezidentskými volbami, stála letos před rozhodnutím, zda kampaň nacionalizovat, anebo naopak regionalizovat. Otázka zněla, zda bude straně ku prospěchu, když povede kampaň s prezidentem v čele kolem jednoho tématu. Anebo je prezident tak nepopulární, že by pro kandidáty bylo lepší zaměřit se na lokální témata a tvářit se, že s obyvatelem Bílého domu nemají nic společného?

Letos prezident Trump nedal kongresmanům vybrat a kampaň centralizoval. Kolem dobrého hospodářského vývoje. Ale hlavně dostal příležitost vrátit se ke svému oblíbenému tématu imigrace. Poskytla mu ji karavana latinskoamerických migrantů, jež se počátkem října zformovala v Hondurasu. Dav čítající mezi sedmi a pěti tisíci lidmi je toho času na pochodu Mexikem.

Názory americké veřejnosti na imigraci se v posledních pěti, deseti letech extrémně polarizovaly. Ale hlavně se změnila jejich důležitost – pro republikány je to téma důležitější než kterékoli jiné. A důležitější než pro demokraty. Trump se tedy snažil aktivizovat stejnou voličskou základnu jako při prezidentských volbách.

Někteří republikáni naznačují, že karavana může být organizovaná a placená někým z Ameriky, a podle očekávání padá jméno George Sorose. To se ale nepodařilo potvrdit a skutečnost je taková, že by dávalo mnohem víc smysl, kdyby karavanu platil Trump. Hraje mu totiž do karet.

Existence karavany si nežádá žádnou konspirační teorii. Ve středoamerických zemích, zejména v Hondurasu, Guatemale a Salvadoru, panuje v posledních letech mizerie. Sucho omezilo úrodu, politické spory poskytly vzpruhu zločineckým gangům. V Hondurasu je jedna z nejvyšších měr vražd na světě. Ochotu vydat se na strastiplnou cestu lze pochopit. A proč karavana? Protože skupina poskytuje ochranu – před bandity, pro něž jsou migranti nesoucí si s sebou peníze pro pašeráky oblíbenou kořistí, a ovšem i před policií. Současná karavana se nabalila 13. října, když o ní v honduraské televizi promluvil migrační aktivista a bývalý poslanec Bartolo Fuentes a moderátorka prý potom jeho slova o „pomoci“ překroutila tak, že účastníci budou mít cestu a jídlo placené. Migrantům po cestě pomáhá třeba americká nadace Pueblo sin fronteras, ale ta je malá a cestu jim neplatí. Nyní už vyrážejí na cestu další karavany.

Udělat si o karavaně a návazných problémech určitější obrázek je ovšem těžké. Nejen kvůli obtížně ověřitelným faktům – lze například číst zprávy o počtech mladých mužů a rodin s dětmi, které uvádějí přesně opačný poměr. Ale hlavně proto, že zprávy závisejí na tom, jakou optikou na migraci nahlížíte. Pokud si myslíte, že stát má mít hranice a imigraci řídit podle svých potřeb, budete fakta posuzovat jedním způsobem. Většina médií a demokratických aktivistů má jiný výchozí rámec. Komentátor Ross Douthat to trefně vystihl slovy, že „se asymptoticky blíží politice otevřených hranic“. Asymptota je přímka, která se s rostoucí souřadnicí limitně blíží dané křivce, ale neprotíná se s ní. Podobně levice tvrdí, že politiku otevřených hranic nezastává, ale podporuje všechny kroky, které k ní vedou. Když je čtete, můžete mít pocit, že účelem imigrační legislativy a byrokracie je umožnit co nejhladší přístup přistěhovalců do země.

Může se v USA přihodit něco jako v Evropě v roce 2015, kdy Angela Merkelová otevřela uprchlické vlně hranice? Když se člověk seznámí s americkou praxí, napadne ho, že ne, protože se to už postupně v posledních dvaceti letech stalo. Cizinec může podle legislativy ze 70. let požádat o azyl buď na hraničním přechodu (afirmativní žádost o azyl), anebo do jednoho roku kdekoli v USA, a to i když je tam ilegálně (defenzivní žádost o azyl). Je sice odsouzen za ilegální překročení hranice, ale deportace je pak suspendována, dokud neproběhne azylové řízení. To je zahájeno s každým, kdo projde tzv. „credible fear interview“ – výslech ohledně věrohodné obavy z návratu do vlasti. To, co všechno lze považovat za relevantní důvody strachu, se právě nyní snaží změnit směrnicemi ministr spravedlnosti. A nepochybně to bude napadeno u soudu. Azylové řízení trvá dlouho, a tak jsou zadržení až do konání soudu často propuštěni. Jenže dvě třetiny se jich k soudu nedostaví – ztratí se někde v amerických hispánských komunitách a v tzv. městech-útočištích s progresivními samosprávami, které si odhlasovaly, že nebudou vynucovat imigrační zákony a spolupracovat s federálními úřady. Tak se ujal výstižný pojem „catch and release“ (chyť a pusť).

V posledních letech se navíc interpretace tzv. soudního nálezu Flores vyvinula tak, že překročit hranici s dětmi znamená vstupenku do USA. Podle dřívější praxe směly být zadržovány pohraničními orgány děti bez doprovodu jen 20 dní. Podle nálezu Flores (proti němuž u soudu bojovala i tehdejší Obamova administrativa) se to vztahuje i na děti v doprovodu rodičů. A soudkyně zároveň stanovila, že je pro zájem dítěte nejlepší, aby byly společně s rodiči. Takže po 20 dnech nezbývá než celou rodinu propustit. Počet rodin překračujících hranice logicky rostl, včetně rodin falešných. Trump letos zavedl politiku rozdělování rodin, ale ta vzbudila takový odpor, že od ní upustil. Migranti to všechno vědí, takže se od té doby počet zadržených rodin zvýšil z červencových necelých deseti tisíc na zářijových šestnáct tisíc.

Myšlenka, že odebrání dětí mohou zabránit především jejich rodiče tím, že s nimi nebudou ilegálně vstupovat do USA, ve zdvořilé společnosti prostě nemůže zaznít.

Trump skutečně nemaloval situaci v jemných odstínech. Již dřív letos použil v rozhovoru o imigraci výraz „zvířata“, přičemž nebylo jisté, zda má na mysli členy hispánského kriminálního gangu MS-13, nebo imigranty obecně. Trump se hájil, že jen členy gangu, ale výraz si velmi oblíbil a začal ho systematicky používat. V květnu vydal Bílý dům tiskovou zprávu „Co potřebujete vědět o násilných zvířatech z MS-13“, v němž se opakovalo slovo zvířata osmkrát.

Od té doby, co se objevila karavana, na ní založil projevy na svých předvolebních mítíncích. „Tyhle volby budou o karavaně,“ prohlásil 18. října. O den později popisoval: „Míří sem špatní lidé. Ti, kdo k nám přicházejí, nejsou žádná děťátka, žádní andílkové.“ A 31. října napsal na Twitter: „Karavany tvoří někteří velmi tvrdí bojovníci a lidé. Zuřivě se bránili Mexičanům na jejich hranici, až nakonec prorazili. Mexičtí vojáci měli zraněné, karavanu nedokázali nebo nechtěli zastavit. Měli by ji zastavit, než dorazí na naši hranici, ale neudělají to!“ On i jiní taky tvrdili, že v karavaně jsou teroristé.

Minulý týden ve středu pak Trump zveřejnil na sociálních sítích video, na němž vrah policistů a několikrát deportovaný ilegální přistěhovalec jménem Luis Bracamontes lituje, že policistů nezabil víc. Přes to běží titulky: Demokraté ho pustili dovnitř, demokraté dovolili, aby zůstal. Na to navazují záběry migrantů prorážejících vrata na hranici a útržek rozhovoru s jedním z nich, který uvádí, že chce požádat o prominutí pokusu o vraždu, který spáchal. Koho ještě by demokraté pustili dovnitř? Ptá se závěrečný titulek.

Trump oznámil i konkrétní kroky. Zadržení žadatelé o azyl budou ubytováni ve stanových městečkách. Na hranici s Mexikem poslal armádu, nejdříve pět, posléze patnáct tisíc mužů, a oznámil, a pak odvolal, že budou moci po těch, kdo na ně zpoza hranice zaútočí, střílet.

A taky otevřel téma zákona o nabývání občanství. USA mají jako jedna z mála zemí na světě extrémní pojetí jus soli – občanství narozením. Každé dítě, které se narodí na americkém území, byť by tam jeho rodiče byli ilegálně, se stává americkým občanem. To právo se odvozuje od 14. dodatku Ústavy z roku 1869 a lze sice dohledat akademické spory o to, zda je to správný výklad, nicméně je neslýchané, aby prezident exekutivním příkazem zrušil praxi, jež byla praktikována bez soudního zpochybnění dlouhé desítky let.

Jenže Trump to formálně vzato může udělat. Byla by to svého druhu odpověď na exekutivní příkaz, kterým Barack Obama vytvořil novou kategorii občanů – lidí, kteří se v USA ocitli ilegálně ještě jako děti. Jistěže by byl Trumpův příkaz napaden u soudu a nakonec by ho příští prezident mohl zrušit – ale mezitím by se jím státní orgány musely řídit.

Trump si počíná demagogicky a žene se do extrému (zrušení občanství narozením například nemá většinovou podporu veřejného mínění). Ale sází na to, že čím víc novináři a demokraté o jeho výrocích mluví a snaží se rozhořčeně vyvracet jeho tvrzení, tím víc se znemožní.

Ukazuje se, že na některých Trumpových výrocích je více pravdy, než se na první pohled zdá. Tak se třeba dostal na světlo pokyn Obamova ministra pro vnitřní bezpečnost z roku 2016, v němž vyzývá ke zvýšenému úsilí o detekci a zadržování „cizinců zvláštního zájmu“, kteří pronikají přes jižní hranici. Těmi cizinci zvláštního zájmu se rozuměli lidé z rizikových, převážně muslimských zemí s možným napojením na teroristické organizace. A 2. listopadu oznámilo Trumpovo ministerstvo pro vnitřní bezpečnost, že identifikovalo v karavaně 270 jednotlivců s nebezpečnou minulostí a cizince z rizikových zemí. Jindy analytici třeba jen označují za Trumpovu „dezinformaci“ to, že situace podle nich není tak kritická, že karavana je ve skutečnosti méně početná, že ke dni voleb ještě nedorazí k americké hranici a podobné argumenty, které lidem jen připomenou, že problém je koneckonců reálný.

Nepřímo to prozrazuje přední mediální think-tank demokratického establishmentu Media Matters for America. Ten vydal studii, v níž vytýká elitním americkým médiím, že věnují karavaně nepřiměřenou pozornost. Spočítal, že od poloviny října jí New York Times věnovaly 50 článků a Washington Post 65, mnohé z nich na první straně. Články sice píšou o migrantech empaticky a snaží se vyvracet Trumpovy nepravdy, ale to nic nemění na tom, že dělají z karavany něco důležitějšího, než je, tvrdí stranický think-tank.

I menšina opozičních komentátorů si uvědomuje, že proimigrační postoje aktivistů hýbajících Demokratickou stranou se „utrhly“ od většinového názoru. Vždyť Hillary Clintonová byla v prezidentské kampani nucena přihlásit se k názoru, že ilegální přistěhovalec má být deportován jen v případě, že byl odsouzen za nějaký neimigrační trestný čin. A současná Demokratická strana se v tom jen utvrzuje. Jak napsal Trumpův kritik David Frum: „Jestli budou liberálové trvat na tom, že hranice brání jen fašisté, tak si voliči najmou fašisty na práci, kterou liberálové nechtějí dělat.“