K rozebíraným tématům dneška patří krize maskulinity, bezradnost mužů při snaze najít pro sebe místo ve světě, v němž pro tradičně chápané mužské ctnosti nemusí být moc místa. Pokud si někdo chce počíst o tom, co všechno dělají muži špatně, nemusí trpět obavou z nedostatku příležitostí. Dánský film režiséra Anderse Thomase Jensena by bylo možné brát jako příspěvek k podobným debatám, není to ale politické dílo a mírou empatie vůči svým postavám překonává placatou charakterizaci a polopatistickou doslovnost typickou pro soudobé angažované umění. Je to film, jakých by mělo vznikat víc; a v jiných dobách to tak snad i bylo. Tedy docela chytrý a dobře realizovaný, žádné vrcholné umění, jeho zhlédnutí jistě nenavodí v divákovi dojem, že právě objevil nový kinematografický kontinent. Je to „jen“ dobrá práce.

Vypráví se tu klasický a mnohokrát zpracovaný příběh pomsty a najdou se tady i scény, které k tomu typu snímků přitahují publikum. Sekvence, v nichž se charismatický hrdina pořádně naštve a jako cílevědomý anděl smrti vyřídí množství padouchů, kteří si to nepochybně zaslouží, a tudíž je možno jejich skonu aplaudovat. Rytíři spravedlnosti jsou ale zároveň polemika s tímhle žánrem, nebo spíš s představou, že pomsta přináší spravedlnost a jejímu vykonavateli i nějakou katarzi.

Tím charismatickým mstitelem je voják Markus (Mads Mikkelsen), jehož manželka v době, kdy je nasazen v Afghánistánu, zahyne při vlakovém neštěstí. Vrátí se domů, aby se postaral o dospívající dceru, moc to ale nezvládá, je to mlčenlivý chlapík, projevit city ani neumí, když už na to dojde, naštve se a něco rozbije. Obrátí se na něj tři pošukové typu značně nevojenského, kteří se snaží s pomocí moderních technologií sestavovat kauzální řetězce vedoucí k tomu či onomu. Jednou podle nich bude možné předpovídat budoucnost, protože náhoda neexistuje, jeví se tak jenom události, jejichž příčiny nejsou zjevné. Věří, že neštěstí, při němž zemřela Markusova žena, náhodné nebylo, že bylo důsledkem nějakého záměru. Markus se společně s nimi pustí do pátrání, na těch, kdo smrt jeho manželky způsobili, chce vykonat spravedlnost. V nesourodé partě mstitelů se spojují dva maskulinní typy – na jedné straně Markus, muž činu, který ale nedokáže komunikovat a nedokáže zpracovat vlastní trauma taky proto, že o něm s nikým není schopen promluvit. Pomáhají mu tři „nerdové“, v praktickém životě nijak zvlášť použitelní a mezi sebou malicherně se hašteřící vědátoři, schopní svoje teorie dovádět do absurdních důsledků. Každý z nich má navíc svoje trauma. Tihle čtyři si chtějí vyrovnat svoje účty se světem, samozřejmě poteče krev. Jensen velmi umně drží film na pomezí dramatu a černé komedie, vypráví sice krvavě groteskní příběh, ale nedělá z Rytířů spravedlnosti nějakou stylizovanou krvavou zábavu, v níž se hodně střílí a hodně „hláškuje“, aby měli lidé cestou z kina co citovat. Je to film, který je taky legrační, nikoli především legrační. A svoje hrdiny Jensen při vší jejich občasné směšnosti a pomýlenosti líčí s jakousi tichou empatií. Životem potlučení chlapíci se o něco pokoušejí, moc jim to nejde. Autora ale ty postavy nezajímají jenom jako nositelé nějakého jednoduchého poselství, prostředek, jehož pomocí kritizovat to či ono. Ukazuje je s jakousi zdrženlivou, tu pobavenou, jindy posmutnělou vroucností, ne jako přežitky neosvícených časů. Někdo chce ze světa spravedlnost vymlátit, někdo se pokouší rozlousknout život, najít v něm všechny ty řetězce příčin a následků. Na to, kolik lidí je v Rytířích spravedlnosti násilným způsobem sprovozeno ze světa, je ten film velmi humanistický.

Snímky tohoto typu končívají velikou přestřelkou, dojde na ni i tady. Nepřinese ale adrenalinový rauš, možná melancholii, již film v epilogu ještě podpoří. Rytíři spravedlnosti si sice pohrávají s představou řetězců kauzalit, které určují naše životy, svoje hrdiny ale při vší jejich grotesknosti ukazují jiným, vnímavějším způsobem.

Rytíři spravedlnosti (Dánsko, 2020), režie: Anders Thomas Jensen, hrají: Mads Mikkelsen, Nikolaj Lie Kaas, Gustav Lindh a další, do kin uvádí Film Europe.