Když se termín tohoto interview u ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka domlouval, vypadalo to, že zůstane sedět ve vládě odkázané na komunisty a nově i na SPD. Ale souboj o jméno nového ministra kultury dopadl ústupem ČSSD a stejná sestava řídí republiku dál. Kam? Nevadí dlouholetému řediteli Asociace malých a středních podniků sedět v jasně levicové vládě? Proč se neobává reputačního problému?

Máte nějaké osobní vysvětlení pro tu etudu s ministerstvem kultury, na níž se přes léto rozpadala vláda?

Myslím, že to lidi moc nechápali. Samozřejmě nechci podceňovat ministerstvo kultury, jeho agendu, na druhou stranu my jsme vláda orientovaná na výsledky. Ekonomika šlape, což lidé oceňují. Ostatně hlavní vládní strana má pořád kolem třiceti procent, tedy od voleb před dvěma roky si udržuje slušnou podporu.

Současně ale vůči premiéru Babišovi roste ve velké části veřejnosti odpor. Nebojíte se, že jednou budete mít z účasti v jeho vládě reputační problém?

Nechápu proč. Nechci hodnotit ostatní resorty, mě zajímá hlavně hospodářství, nicméně vezměte si, co my všechno děláme. Kromě klasické energetické a průmyslové politiky zavádíme řadu programů na podporu inovací, infrastrukturu pro start-upy, rozvoj umělé inteligence, jíž se v Evropě chceme stát lídrem. Děláme práci, která se jednou vrátí této společnosti. Investice do vědy, vývoje se rentují až za pět sedm let, kdy výsledky pravděpodobně shrábnou političtí konkurenti. Takže já pracuji nikoli pro to, aby z toho měla politický prospěch jen tato vláda, mně je fuk, jestli si já osobně ve vládě zvýším reputaci. Já jsem mohl pracovat ve vrcholové funkci na vysoké škole, mohl jsem dál podnikat, jenže po třiceti letech v byznysu jsem prostě chtěl něco změnit a taky tomu státu vrátit.

Reputační problém můžete mít například jako ministr až příliš loajální k premiérovi. Třeba tím, jak jste trval na proplácení unijních dotací Agrofertu, které zpochybnila Evropská komise. I Státní zemědělský intervenční fond s vyplácením už přestal.

Mě naprosto fascinuje, jak se tady míchá všechno dohromady. Jablka a hrušky, fotbal a košíková. Něco jiného jsou evropské kohezní fondy, které proplácí ministerstvo průmyslu, něco jiného investiční pobídky nebo zdroje na výzkum. A něco úplně jiného zemědělské dotace. Ministerstvo průmyslu loni v prosinci, tedy v období, o které je spor, vyplácelo dotace odsouhlasené před dvěma třemi roky. Změna v dotační politice Evropské unie ohledně střetu zájmů platí od léta 2018. A já musím postupovat podle jediného hlediska. Byly v roce 2016 splněny zákonné podmínky pro dotaci? Pokud ano, není co řešit. Až pokud byly schváleny po roce 2018, je možné je pozastavit a vyčkat konečného rozhodnutí Evropské komise. Nesmíme se nechat nikým vyprovokovat, musíme se řídit čistě zákonem.

Co si o tom myslíte osobně? Připadá vám normální, aby nejmocnější a současně druhý nejbohatší muž v republice čerpal v takové míře dotace?

Opět – máme nějaký zákonný rámec. Mohou jít podnikatelé do politiky? Pokud ano, a já myslím, že to je správně, vzniká otázka, jak zákon upraví dejme tomu styk jejich firem s veřejným sektorem. Za pochodu se psal lex Babiš, což samo o sobě bylo trochu zvláštní, ale dobře. Když se potom premiér podle něj zachová a firmu převede do svěřenského fondu, je to špatně? Možná mohli být při psaní zákona důslednější, ale prostě to tam není. Vaše otázka měla ještě druhou rovinu, obecnější. Je dobře, když velký podnikatel inkasuje dotace? Pětasedmdesát procent dotací jde k malým a středním a mně by se líbilo, kdyby byl podíl ještě vyšší. Jenže podporu pro velké není možné úplně zrušit. Průmyslové korporace vytvářejí pro menší podniky hospodářskou infrastrukturu, dávají jim zakázky a tím i práci.

Po léta jste reprezentoval Asociaci malých a středních podniků. Andrej Babiš naopak vůči malým firmám nešetřil despektem. Při nástupu do politiky říkal, že v ekonomice stejně záleží na těch velkých. Jak si s ním v tomto ohledu můžete rozumět?

Nechci si tu připisovat nějakou extra zásluhu, ale on se v té věci vyvinul. Víc dnes uznává roli malých podniků, včetně živnostníků, v národním hospodářství. Když byl ještě ministrem financí v Sobotkově vládě, měli jsme střety. Uhájili jsme tehdy živnostníky před zvýšením daně. Ano, zavedla se EET a kontrolní hlášení, ale to je kontrola, nikoli větší odvody. On měl optiku ministra financí, viděl, že z příjmů firem jde do státního rozpočtu na daních zhruba 150 miliard ročně, podobně jako z příjmů fyzických osob. A přitom skoro milion živnostníků platil do rozpočtu asi tři miliardy. Ministr financí má pochopitelně touhu i z téhle skupiny dostat do státní kasy víc. Pan Babiš si ale postupně uvědomil, že živnostníci mají i jinou funkci než odvádět příjmy. Že zabezpečují nějakou infrastrukturu na venkově, že kdyby museli odvádět výrazně víc, 200, 300 tisíc jich najednou přibude na úřadech práce a vzniknou další náklady. Takže se šlo cestou nikoli zvyšování daní, ale důslednějšího výběru a vyšší kontroly.

Říkáte, že vaše vláda je orientovaná na výsledky. Jakými ekonomickými výsledky se můžete chlubit? V době ekonomického boomu ani nejste schopni hospodařit bez schodku.

Tak možná si pamatujete, že v letech 2004, 2005, 2006 jsme rostli dokonce mezi pěti a sedmi procenty, a tehdy se schodek pohyboval od 60 do 90 miliard korun. Dnes rosteme polovičním tempem a plán schodku je 40 miliard, přičemž v posledních třech letech jsme hospodařili kolem nuly, nebo dokonce s přebytkem. Navíc to číslo je méně podstatná informace než zadluženost, tedy poměr dluhu vůči HDP. A ta docela slušně klesá. Před pěti lety byla 40 procent, příští rok se dostaneme pod 30 procent HDP.

Není pokles zadluženosti ještě zásluhou Nečasovy a Kalouskovy vlády? Nastavili tehdy nějaký trend.

Myslím, že je to dané spíš lepším výběrem daní, částečně i dobrým ekonomickým klimatem v Evropě. Každopádně celkově máme velmi dobré hospodářské výsledky, a jsou lepší než v okolních zemích. Já už se řadu let dívám na přehledy Allianz Monitor, jejich každoroční barometr ekonomické stability. Za rok 2017 jsme byli první v Evropě my, druhé Německo. Za poslední rok jsme se sice malinko zhoršili, vede Německo, ale pořád jsme v Evropě čtvrtí. V hodnocení Allianz hraje roli pracovní trh, tedy nezaměstnanost, kde jsme poslední dva tři roky v Evropě suverénně jedničky. Inflace je taky poměrně příznivá. Firmy tu snadno získávají úvěry, máme vysoce stabilní bankovní trh. Já neříkám, že je to jen zásluhou naší vlády, ale taky. V republice je prostě dobré ekonomické prostředí. A ačkoli se do Babišovy vlády šije zprava zleva, lidé to vidí. Vadí mi jedna věc, a cítím to i trochu od vás: proč si máme vytvářet představu, že se nám špatně daří? Počet podnikatelů a živnostníků roste, mladí mohou studovat po celém světě, v republice seženete kvalitní práci, je tu bezpečno, máme špičkové školy, vědu, tak hergot porovnávejme. A přiznejme si, že jsme na tom dobře.

Mně se taky žije dobře. Ale neměli byste myslet strategicky? Proč třeba se v éře prosperity nesnižovaly daně?

Strategicky? Představili jsme inovační strategii, digitální strategii, strategii umělé inteligence, připravujeme hospodářskou strategii… Daně se nesnižovaly, ale ani nezvyšovaly.

Jestli se Německo za další čtvrtrok dostane do recese, má se toho česká ekonomika obávat?

Musíme být obezřetní, ale není důvod nosit parte v kapse. Už dva tři roky analytici, kteří nenesou žádnou odpovědnost, horem dolem mluví o tom, že Evropa směřuje do recese. Německo je přitom ohromně výkonná ekonomika. Čím jen prošlo za posledních třicet let? Sjednocení, finanční a hospodářská krize – a vždycky z takových situací vyjde velmi dobře. Fakt je, že problémem může být pokles automobilového průmyslu, nejen v Německu. Dlouhodobě se těžiště výroby aut bude přesouvat například do Číny, hlavně pro asijské zákazníky. To může nastat do deseti let a s trhem lehce hnout.

Můžete s tím něco dělat?

Zaprvé by Česká republika měla snižovat závislost na automobilovém průmyslu. Proto naše vláda investuje do nových technologií, umělé inteligence, ale třeba i do vývoje leteckého průmyslu. Do kosmických aktivit.

Cože?

Chceme být méně závislí na jednom odvětví. Kosmické aktivity jsou částečně spojeny právě s leteckým průmyslem, kde už začínáme mít výborné výsledky. Podporujeme i farmaceutický průmysl, v něm je velká přidaná hodnota, chemický průmysl, tradiční obory a tak dál. Z druhé – a to je moje velká ambice – do konce roku chceme představit Národní hospodářskou strategii 2030. A tam už nejde jen o to, napsat, že v roce 2030 po českých silnicích bude jezdit 250 tisíc elektrovozidel a 60 až 90 tisíc vozidel na vodík. Hlavní rolí státu je napasovat na tato čísla infrastrukturu. Dobíjecí stanice, kabely, chytrá města… Tyto investice chceme vepsat do onoho Národního investičního plánu, k tomu přiřadit zdroje, ať už národní, evropské, nebo finanční nástroje z takzvaného pákového investičního financování. V příštích letech dostaneme 520 miliard korun z evropských strukturálních fondů. Ale je u nich předem určeno, že 75 procent z té nám poskytnuté sumy musí jít do zeleného a chytrého státu.

Líbí se vám, že máte takhle svázané ruce?

Docela mě to štve, a nemůžu s tím mnoho udělat. Ale můžeme připravit investiční projekty, které se zaplatí z evropských peněz. Pak zapojíme investiční projekty spojené se soukromými zdroji. A až pak přijdou na řadu národní zdroje, protože ty si můžeme poslat tam, kam chceme. To je docela důležitá změna, dřív jsme takhle neuvažovali, národní a evropské peníze se nám tak často potkávaly na podobných investicích a jinde pak chyběly. Chci, aby tahle logika naši vládu přežila, aby si i naši nástupci řekli: Fajn, to má hlavu a patu.

Co může s českým automobilovým průmyslem provést velký odklon německých automobilek, hlavně Volkswagenu, od spalovacích motorů k elektroautům? Může ta nová orientace vést ke zmenšení jejich aktivit u nás?

O tom je teď samozřejmě obrovská diskuse. Oni nám tvrdí, že odliv od nás nebude.

Tedy že tady budou vyrábět po běžných autech elektroauta?

Ano. Ale zase nemůžeme všemu věřit. Úlohou české vlády není rozhodnout, jestli se u nás budou vyrábět elektrovozidla, nebo auta na vodík, úlohou vlády je jít těm novým technologiím naproti, rozumně a obezřetně.

Když řeknete, že úlohou vlády je jít naproti novým technologiím, vzpomenu si na takzvané obnovitelné zdroje. Nehrozí teď, že elektroauta budou podobně masivní chybná alokace peněz, jako byly soláry?

Z toho máme obavu, a i proto jsme dosti střízliví. Průšvih se solárem – máte absolutně pravdu. Účet jen z našeho ministerstva je zcela šílený, 27 miliard ročně pouze na soláry. Na všechny obnovitelné zdroje jde 46 miliard ročně. To jen k debatě o tom, jestli bude dostavba jaderných reaktorů stát 150 miliard. Jádro má tvořit až 50 procent naší elektřiny. Soláry s přispěním 27 miliard od nás vyrobí ročně tři procenta.

A jak se podaří zajistit, aby investice do elektroaut měly lepší poměr k výkonu? Jak se tu projevuje vaše střízlivost vůči elektromobilitě?

Za námi chodí výrobci a přejí si dotace na pořizování elektrovozidel, odpisy, výstavbu dobíjecích stanic. Na což my odpovídáme, že výstavba dobíjecích stanic ano. Ty by se právě měly zaplatit například z oněch strukturálních fondů. Ovšem nechceme žádnou dotací podporovat nákup elektrovozidel. Odrazující zkušenost udělali v Norsku, kde podporou elektroaut úplně přehřáli trh. Třetina nových aut je sice na elektřinu, ale jim se přitom nechtíc podařilo o desetinu srazit počet lidí v hromadné dopravě. Taky silně slyším na argument Japonců a Korejců, že budoucnost má spíš vodík. Rozhodně nepůjdeme zběsilou cestou dotace na pořizování vozidel.

Ursula von der Leyenová slíbila, že do sta dní od nástupu do Evropské komise představí jakýsi nový zelený úděl. Vývoj jde buď k dani na C0₂, nebo zdražení emisních povolenek. Nemáte obavy z deindustrializace Evropy? A co by to udělalo s českým průmyslem?

Máme z toho trošku obavu. Evropa vypouští jen devět procent světových emisí, to znamená, že se chová hyperšetrně. Oni vám tedy mimo záznam taky řeknou, že tuší, že uhlíková neutralita nebude proveditelná. Například by se muselo z mapy Evropy odstřihnout Polsko, vždyť Poláci jedou z 80 procent na uhlí. I když v Evropě jdeme mílovými kroky k novým technologiím a šetrným zdrojům, musí se postupovat krok po kroku, žádné skoky. My, tedy česká vláda, nejsme tak zelení, nejsme tak totálně ovlivnění Evropou. Naše závazky plníme, jen odmítáme měnit je za pochodu a zbrkle.

A pokud prezidentka von der Leyenová navrhne evropskou uhlíkovou daň, bude to česká vláda vetovat?

Nechci předbíhat. Jedna věc jsou politické deklarace, druhá, jak se to pak vyvine. V zásadě budeme postupovat stejně jako doposud. Jsme součástí Evropy, ale jsme taky suverénní země. Musíme si udržet průmysl. Musíme mít schopnost postavit se na zadní.

No a přijde nějaký celoevropský návrh uhlíkové daně, který pak třeba dvakrát zdraží benzin a naftu?

Nedovedu si to představit. Evropský parlament taky před volbami deklaroval, že jádro je špinavý zdroj, od té doby je ticho po pěšině. Myslím, že ani tohle nakonec nebude tak horké.