Jaroslav Kubera měl ve zvyku šokovat každého, kdo ho ještě neznal, skandálním výkladem svých zlozvyků: „Kafe cévy roztahuje a cigarety stahujou. Ty cévy jsou neustále v pohybu a to jim dělá dobře.“ Podobné výroky mu spolehlivě obstaraly širokou popularitu u národa, který kofeinu i nikotinu holduje ve velkém, přesto nejsou vysvětlením, proč byl nejoblíbenějším politikem svého regionu, zdaleka nejdéle voleným primátorem v celé zemi, dlouholetým senátorem za Teplice a nakonec předsedou parlamentní horní komory. Při rozhovorech s ním ostatně člověk chápal, že se provokativními výroky sám shazuje, a paradoxně pak bral vážně jeho ostatní sdělení, i když se legendární politik zlehčujícího tónu nikdy nezbavil.

Ostatně hlavní poselství Jaroslava Kubery, který včera nečekaně zemřel po převozu do ústeckého kardiocentra, zní úplně jinak a hlavně říká něco o hodně důležitějšího. Jako politik dokázal fakticky zázrak, že nikdy nepřišel o důvěru lidí svého regionu, přitom šlo o severní Čechy, konkrétně podkrušnohorskou uhelnou pánev, kraj s nejhorší kvalitou životního i sociálního prostředí, který svého času úplně ovládly mafie a korupce. Mohlo to být tím, že během čtvrtstoletí v roli teplického starosty a později primátora zvolil správnou politiku. Rád se chlubil, jak se na městském bytovém odboru zbavil korupce. Použil k tomu standardní liberální metodu, že všechny městské byty zprivatizoval a odbor zrušil. Teplice se pak staly jediným z velkých severočeských měst, které přežilo desetiletí po Listopadu bez toho, aniž by v něm vznikla velká ghetta, i když k tomu měly zpočátku mocně našlápnuto. Nepřipustil dotační podvody, protože odmítal evropské dotace jako takové. Proto se mohl bez obav postavit i těm nejvlivnějším kmotrům, ať už byli z jeho vlastní strany, ODS, anebo ze sociální demokracie, která se rychle přidala.

Také Teplice zůstaly severočeským městem s velkým podílem lidí na okraji společnosti a rozpadající se strukturou těžkého průmyslu, postoj jejich primátora však dával každému najevo, že přes to všechno může člověk s severních Čechách slušně žít. Samozřejmě, musí chtít a vyžaduje to také určitou odvahu.

Obdobně museli Kuberovu roli chápat členové a voliči ODS. I v nejhorších kmotrovských časech uměl zdánlivě bezvýchodnou situaci své strany zlehčit proudem lehkomyslných vtipů a na svém příkladu ukázat, že člověk může zůstat občanským demokratem a neztratit přitom pověst.

Náš člověk v těžkých časech

Bez velké námahy udržel odstup od těch, kdo kázali morálku jménem Evropské unie, a stihl ještě využít svou pozici předsedy Senátu, aby se stal rovnocenným partnerem v debatách s těžkou váhou, prezidentem Milošem Zemanem. Jistě k tomu přispělo, že se nenechal ovládnout široce sdílenou hysterií vyžadující od politiků, aby se poklonili majestátu komunistického vládce Číny.

S jeho základním lidským postojem se tak mohl identifikovat úplně každý Čech. Nejen na Ústecku nebo v ODS, ale v celé České republice se dá žít a neztratit přitom sebeúctu. Tato devíza mohla být kvalifikací pro prezidentský úřad, jen už se to nestihlo.