Americké kongresové volby uprostřed prezidentova volebního období jsou zvláštní jev. Politici i komentátoři do nich jdou s vášněmi a nadějemi, jež vzbuzují jakékoli volby. Jenže historie americké demokracie ukazuje, že tyto volby podléhají zákonitosti blížící se přírodnímu zákonu jako máloco jiného v politice: prezidentova strana ztrácí. Od občanské války se jí vymkli jen dva prezidenti: F. D. Roosevelt v roce 1934 za velké krize a George W. Bush v roce 2002, ve stínu 11. září.

Když při minulých „midterms“ republikáni ztratili, americké a potažmo české novinářstvo to interpretovalo jako drtivou porážku nenáviděného prezidenta Trumpa, jež ukazuje, že ho americký národ rozhodným způsobem odmítl. Ve skutečnosti republikánská ztráta ve Sněmovně reprezentantů, 40 křesel, odpovídala pozoruhodně přesně dlouhodobému historickému průměru. Ten byl 35 křesel včetně těch dvou výjimek a 41, počítáme-li průměr i s nimi. Republikáni navíc získali dvě křesla v Senátu, ale ten podléhá větším výkyvům podle toho, v jakých státech se zrovna volí. Clinton i Obama v minulosti ztratili mnohem víc.

V době uzávěrky ještě konečný výsledek nebyl známý, ale vypadalo to, že republikáni asi získají Sněmovnu reprezentantů, a s menší pravděpodobností to bylo možné i u Senátu, ale jisté to nebylo ani u jedné komory. Jinými slovy – bez ohledu na konečný poměr sil v Kongresu nás historické řady opravňují říct, že demokrati si v těchto volbách vedli nadprůměrně dobře. „Červená vlna“, o níž mluvili někteří natěšení republikáni, se nekonala.

To bylo jasné už pár hodin po uzavření volebních místností. Když byl v televizním studiu dotázán republikánský senátor Lindsay Graham (který letos mandát neobhajoval), jak to vypadá s červenou vlnou, odpověděl: „Myslím, že to bude velmi dobrá noc pro republikány. Červená vlna, to nevím.“ A vysvětlil, že to by museli republikáni bodovat třeba v New Hampshire, kde už tou dobou bylo jasné, že nebodují.

Poznamenal taky, že se republikánům „zřejmě“ podařilo porazit v předměstském obvodě ve Virginii kongresmanku Abigail Spanbergerovou. Když jsme se nedlouho poté dozvěděli, že Spanbergerová své křeslo nakonec uhájila, mohli jsme začít tušit, že ta noc nebude pro republikány ani velmi dobrá.

Proč? Představme si plastickou mapu Ameriky, kde se hory zvedají podle toho, jak ideologicky homogenní je v daném místě obyvatelstvo. Vzdouvající se vlna zaplaví nejdřív nížiny. Nejvyšší hory přežijí všechno. Alexandria Ocasio-Cortezová ani nemusela dělat žádnou kampaň a to, že byla znovuzvolena, média sotva zaznamenala. V jejím hipsterském volebním obvodu v Brooklynu ji budou volit vždycky.

Spanbergerová žije v nížině. Je centristka v centristickém volebním obvodě a v minulosti otevřeně kritizovala kongresové socialistky, že jejich kampaň „defund the police“ stála demokraty hlasy a že Joea Bidena Američané volili proto, „aby se nemuseli v televizi dívat na Trumpa“, a ne proto, že by byl „nový Roosevelt“, který má mandát zemi radikálně změnit. Jestliže červená vlna do jejího obvodu nedosáhla, znamená to, že se asi žádná vlna nekoná.

Cizinec, který z dálky fandí republikánům, ale nemusí být z výsledku zdrcený. Naopak, obsahuje docela nadějné sdělení. Republikány by mohla začít opouštět trumpovská horečka.

Červená vlna se totiž na jednom místě konala, a to na Floridě. V tomto klasickém „swing state“ (viz souboj Bush versus Gore v roce 2000) republikáni zvítězili na celé čáře. Obhájili senátorské křeslo i guvernérský úřad, získali i historicky demokratické nedobytné volební obvody. Guvernér Ron DeSantis zvítězil o téměř 20 procent. Trump v roce 2020 na Floridě taky vyhrál, ale o kolik? O 3,4 procenta. Ta čísla říkají mnoho a jistě je ještě uslyšíme mnohokrát vyslovovaná. A i ti, kdo je nahlas opakovat nebudou, si je moc dobře uvědomují. Zejména dva lidé: Ron DeSantis a Donald Trump.

Trump už je DeSantisem evidentně posedlý. Před týdnem ho na mítinku zkusil překřtít na „Desanctimonious“ (sanctimonius znamená pokrytecký), ale nějak se to neujalo. Den před volbami pak přímo řekl, že kdyby hodlal DeSantis kandidovat na prezidenta, tak by to byla chyba a on by začal veřejně mluvit o tom, co všechno o floridském guvernérovi ví. A postěžoval si, že ho DeSantis ve svém děkovném povolebním projevu ani nezmínil. To už si i leckterý MAGA republikán může začít říkat: Proč ten člověk tolik chce škodit úspěšnému republikánovi? Nejde mu náhodou jen o sebe?

Jakmile ho tato myšlenka nahlodá, začne si všímat i dalších věcí. Jak se vedlo kandidátům, které Trump podpořil? Podívá se třeba do Pensylvánie. Ta poutala hodně pozornosti, protože tam krátce před volbami konečně vylezl na veřejnost demokratický kandidát Jon Fetterman, který nedávno prodělal mrtvici, a ukázalo se, že není v pořádku. Otázky mu musejí přepisovat na počítači a v podstatě není schopen formulovat souvislé, smysluplné věty. A přesto vyhrál. Porazil Mehmeta Oze, celebritního televizního lékaře, o jehož nominaci rozhodl svou podporou Trump. Oz v primárkách porazil soupeře o jednu desetinu procenta. Demokrati měli už na jaře průzkum, podle kterého Fetterman Oze porazí, ale toho soupeře z primárek by asi neporazil.

Pokud náš republikán obrátí svou pozornost k dalším soubojům, které mu mohou dělat radost, všimne si, že prohráli dva demokrati, do nichž jejich strana vkládala velké naděje, média je vyhlašovala za nositele budoucnosti americké politiky a dávala na obálky časopisů jejich fotografie od slavné Annie Leibovitzové. Demokrati do jejich kampaní investovali 140 milionů dolarů. Jenže jak Stacey Abramsová v Georgii, tak Beto O’Rourke v Texasu neuspěli. Porazili je republikáni bez Trumpovy podpory. V Georgii zvítězilo několik dalších republikánů včetně státního ministra vnitra známého tím, že po prezidentských volbách odolal Trumpovu požadavku, aby mu „našel 11 780 hlasů“, které potřebuje k vítězství. Naopak nevyhrál Trumpem podpořený kandidát na senátora (zatím prohrává a bude se konat druhé kolo).

Vcelku si bude moci tento republikán všimnout, že v pěti státech, kde Trump zvítězil v roce 2016, ale v roce 2020 se voliči přiklonili k Bidenovi – v Pensylvánii, Michiganu, Wisconsinu, Georgii a zřejmě Arizoně –, nevyhráli žádní Trumpem posvěcení kandidáti. Ve státě Washington dokonce obhájil křeslo republikánský kongresman, který hlasoval pro Trumpův impeachment, a na ničení těchto lidí si Trump dával zvlášť záležet.

Trumpem podpořený senátní kandidát J. D. Vance vyhrál v Ohiu. Ale zvítězil tam s 53 procenty; například republikánský guvernér Mike DeWine, kterého Trump nesnáší, vyhrál mnohem víc. Vanceův republikánský předchůdce, kterého Trump rovněž nesnášel, minule vyhrál o 20 procent. Výsledek dalšího kandidáta podpořeného stejně jako Vance Trumpem a kalifornským investorem Peterem Thielem, Blakea Masterse v Arizoně, zatím není jasný, ale schyluje se spíš k demokratům.

Protože pro Trumpa je zjevně nesnesitelné, když lidé věnují pozornost něčemu nebo někomu jinému než jemu, v předvečer voleb oznámil, že přijde 15. listopadu s „důležitým oznámením“. Všichni teď budou žít v napětí, zda to bude, nebo nebude oznámení prezidentské kandidatury. A náš MAGA republikán si možná pomalu začne připouštět otázku, zda je tento stárnoucí egomaniak, kterého nadpoloviční většina Američanů nesnáší, tím pravým kandidátem (i když ho podle průzkumů zatím většina republikánských voličů podporuje). Zvlášť když je tu floridský guvernér, který sice nepotřebuje pořád někoho urážet, ale zato provozuje velmi úspěšně vyhraněnou republikánskou politiku. A taky DeSantis nebude moci odkládat rozhodnutí. Joe Biden, který se zkoušel stát prezidentem několikrát, až se mu to na stará kolena povedlo, je spíš výjimkou. Mnohem víc je těch politiků, o nichž se svého času taky mluvilo jako o nadějných, ale k rozhodujícímu kroku se neodhodlali a pak se ukázalo, že jejich okamžik pominul.