Požár katedrály Notre Dame šokoval celý svět. V jednu chvíli byl v sázce nejen pozoruhodný kus historie, ale přímo jedno z vláken, jež po tisíc let držely naši kulturu pohromadě. Není divu, že to mnoho lidí vnímá jako symptomatické. Ve svém nitru tuší, co britský spisovatel Douglas Murray vystihl slovy: „I pokud dnešní katastrofu způsobila kuriózní nehoda, naše éra vejde do dějin jako ta, v níž jsme ztratili Notre Dame.“

Chrám Matky Boží se začal stavět v roce 1163 na největším z ostrovů Seiny, kde se slavily křesťanské obřady od dob pohanského Říma - a práce na něm trvaly dlouhých 182 let. Katedrála má za sebou řadu highligts, byla místem dějin. V jejích zdech byl Jindřich VI. korunován francouzským králem (1431), Napoleon Bonaparte císařem (1804), Johanka z Arku blahořečena papežem Piem X. (1909) a Charles de Gaulle se tam vydal okamžitě po osvobození Paříže (1944).

Proto je pochopitelné, že Evropané, a Francouzi zesíleně, vnímají chrám jako symbol – Paříže, Francie, Evropy, katedrálního stavitelství. Už méně jej vnímají jako symbol silné víry středověkého lidu, od stavitelů po mecenáše z řad obyčejných lidí, měšťanů, šlechty a církve. Katedrála je v první řadě symbolem totální oddanosti duchovnu. Záměru oslavit Boha a postavit mu monumentální chrám, navzdory neporovnatelně nižší úrovni vědomostí a technologií.

S každým z tisíce kostelů, které jsou nejen ve Francii prodávány či demolovány, se váže stejný příběh vzniku jako s Notre Dame. Jistě, speciálně ve Francii některé chátrající kostely kupují muslimové a přestavují je na mešity. Nedělají to proto, aby křesťany naštvali a ponížili. Potřebují stále víc místa k modlitbě, je to přirozený proces, buď přistavují, nebo kupují staré nevyužité objekty. Stát se jich rád zbaví, církev vlastně taky, co s nimi, když se tam už nikdo nemodlí. 

„Ztratili jsme svůj příběh, ale dosud žijeme uprostřed sutin dávné víry“ píše Murray v Podivné smrti Evropy. „Žijeme mezi slavnými pomníky minulosti, můžeme je studovat jako turisté, nebo učenci, jako amatéři či profesionálové, ale jejich společenský význam se vytratil. Jsou sice fyzicky udržovány, ale neprobouzejí morální ani imaginativní představivost. Anglický teolog Don Cupitt napsal, že nikdo v západní společnosti, ať o sobě tvrdí, co chce, se nemůže zcela zbavit své křesťanské minulosti, protože má křesťanské sny.“

Proto požár Notre Dame v tolika lidech probudil stejnou emoci. Hlubší než smutek nad ztrátou kulturního skvostu. Připomněl, že jsme svědky konce jedné éry. Hned se vyrojilo podezření, že za tím nestojí nikdo jiný než muslimové. Jsou to nepřípadné spekulace, úmyslný požár není o nic méně nebo více pravděpodobný než nehoda v důsledku nedbalosti. Je ale naprosto logické, že se objevují v době „překvapivě vysokého počtu“ případů vandalismu ve francouzských kostelech.

Před několika dny vyšla v prestižním americkém magazínu First Things pozoruhodná esej Jacoba Williamse o tom, jak se stal muslimem. Williams je inteligentní muž, absolvent Oxfordu, vede zajímavý blog. Je milovníkem anglického venkova a Shakespearových sonetů. A proč si z full English odepřel klobásky? Obklopen narůstající anomií společnosti, nenávistí k minulosti a úderkami za sociální spravedlnost na univerzitě, upadl do depresí a rozhodl se hledat Boha.

Podobně jako hrdina Houellebecqova románu si nejprve „osahal“ křesťanství, ale když zjistil, jak je slabé a neschopné vzdorovat, objevil jako protilék na hedonistické prázdno islám. Odjel do severní Afriky, úzkosti naráz zmizely, vrátil se jako muslim. Z jeho přesvědčení, že islám ochrání a zakonzervuje tradiční britskou kulturu, se člověku sice protočí panenky, ale Williams cítí, že má pravdu. Proti lekcím „netradiční sexuality“ na britských školách se stavěli křesťané i židé, ale jen muslimové z Birminghamu uspěli. Prostě řekli, že neustoupí a svou jednotou nahnali strach úřadům.

Přidal se k silnějším, k bojovníkům a vítězům. A vůbec přitom nemusel mávat praporem Islámského státu a řezat někomu hlavu. Může dál číst Shakespeara, honit lišku, obdivovat architekturu Westminsterské katedrály. Jen ty klobásky si odpustil. „Kultura sebezpochybňování a sebeobviňování není schopna nikoho přesvědčit. A tak je pravděpodobné, že příchozí si udrží své jistoty, a dokonce pochopitelné, že v příští generaci pro ně mnohé našince zlákají,“ přizvukuje Murray.

Při pohledu na katedrálu se mi vybavila slova Dies Irae. Původně latinský hymnus ze 13. století mistrně hudebně ztvárnili jako rekviem Dvořák, Verdi nebo Mozart. „Onen den, den hněvu lkavý / zruší čas, dým vzejde tmavý / David, Sibylla tak praví. / Strašné chvění, bázeň hrozná / až se tvorstvo Soudci přizná / jenž hned řeší vše pozná.“

Nejde o hořící katedrály, nýbrž o poslední soud, a text představuje úvod do myšlení středověkého člověka. Do roku 1970 byl standardní součástí zádušní mše, tvůrci liturgických reforem tehdy uznaly rekviem za přežité, „příliš zdůrazňující obrazy posledního soudu, strachu a zoufalství“. Pokud jste se rozčilovali u zpráv, že Švýcaři  nechtějí svou zastaralou hymnu plnou odkazů na Boha a raději budou zpívat o „míru a solidaritě“, tak katolíci s tím začali o půl století dřív.

Je dobré, že se bohatí lidé z Francie i celé Evropy složí na rekonstrukci. Patří jim za to dík a my křesťané věříme, že odměna je ukryta v nebesích. Pomalu se stávají terčem nářků, že své peníze raději nepošlou na ten či onen charitativní projekt – je to na jednu stranu drzost, přikazovat někomu, co má dělat s penězi. Volba nestojí mezi pomocí dětem v Jemenu a katedrálou – kdo chce, dětem pomůže souběžně s katedrálou – spíše mezi dvaadvacátým Porsche a pomocí katedrále.

Ale posledním závanem dávného ducha Notre Dame byli mladí katolíci, co před hořící katedrálou padli na kolena a modlili se růženec. A ten kněz, shodou náhod odchovanec velmi konzervativního společenství, co se vrhl do ohně pro trnovou korunu. Takovou víru hledal Jacob Williams i Houellebecqův hrdina a možná i ta spousta ztracených mladíků na pařížských předměstích – a bohužel, setkali se s vírou, která se obává, aby Dies Irae nevytrhlo moderního člověka z jeho agonie. Tak se obrátili jinam.