Kdo může za Babiše? Antikomunisti?
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Zjitřenější politická situace volá po nějakém výkladu. A vskutku. Strhly se nám tu menší interpretační orgie. Hledají se kořenové příčiny, kdo za to může a čí je to zásluha, historické analogie, Tomio Okamura už stihl zjistit, že je současnou obdobou Karla Čapka, Andrej Babiš odhalil demokratické srdce komunistické strany, dá se předpokládat, že to je jenom začátek. Z prostředí akademické, progresivní, mladé či jaké levice opakovaně (třeba zde a zde ) zaznívá, že upadající stav české demokracie je především selháním… antikomunismu. Dokáže prý kritizovat Andreje Babiše jen proto, že se spojil s komunisty a opomíjí, že v zemi kvůli němu zavládne oligarchie řízená velkokapitalistou, která nebude nastolovat nějaká „autenticky levicová“ témata, ale místo toho hodlá strašit uprchlíky a posílat nezaměstnané na veřejné práce. No. Trochu bych nadšení levicových kolegů utlumil.
Tahle kritika vychází z představy, že odpor proti Babišovi se momentálně nachází v bodě nula, šéf ANO dosud nepředstavoval téma, stalo se to až teď a děje se to bezzubým způsobem, Babiš je kritizován výhradně jako partner komunistů. Hodně zvláštní optika. O oligarchickém srdci babišismu, obrovském střetu zájmů člověka v jeho čele a dalších souvislostech se přece během posledních čtyř let popsaly tuny papíru, mluvilo se o tom na demonstracích. Voliče mu to neodehnalo. Kritika Babišova oligarchismu tedy až dosud byla plus minus stejně účinná jako jeho kritika z antikomunistických pozic. O důvodech jednou asi někdo napíše zajímavou knihu, moje teze je, že se Babišovi povedlo apelovat na určitý mentální vzorec, snad ho i zosobňovat. Napojit se na nějaký proud myšlení nebo spíš cítění, které také (jistě ne výhradně a plně) vychází z tradice tuzemského komunismu a „reálného socialismu“, jak ho starší generace znaly.
Ten byl přece také vrcholnou formou oligarchie s ekonomickou, politickou, mediální mocí koncentrovanou do rukou nemnohých v míře, o níž se Andreji Babišovi zatím ještě ani nezdálo. Také básnil o uzavřených hranicích a dokázal ten „sen“ taky efektivně naplnit. Fetišizoval práci, kterou pravidelně opěvovaly i školní děti, zavedl paragraf příživnictví a trestal podle něj. Pravověrný český komunista toho na babišismu najde hodně blízkého. Však taky ANO v posledních volbách uspělo kvůli schopnosti hnutí přebírat ve velkém hlasy levicovým stranám.
Žehrání na pomýlené antikomunisty patří v řadách progresivní levice k jakémusi folkloru. Vychází z pohádky o zlé antikomunistické dominanci, která se v tom prostředí často vypráví, je článkem víry. Aby aspoň jakž takž držela pohromadě, je potřeba si pojem „antikomunista“ definovat co nejvágněji a používat ho naprosto volně (asi jako dříve pojem neoliberál nebo dnes z druhé strany termín neomarxista). Ale to je na jinou, delší úvahu. Smutně zábavné je, že boj proti antikomunismu si akademická levice vetkla na prapor v době, kdy se – před volbami – 2013 uvažovalo o vládní koalici ČSSD a KSČM, zasazovali se o ni stoupenci tzv. progresivního křídla sociální demokracie. Tehdejší záměry došly naplnění až teď, pravda, v poněkud jiném aranžmá než si jejich proponenti představovali. Možná by si místo afektovaného ukazování prstem a ujímání se distribuce viny měli připomenout starou pravdu – dej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to jednou vyplnit.