Nudíte se? Kašlete na medvídka mývala, zkuste Facebook Mattea Salviniho. Najdete tu všechno, i to, co vidět nechcete. Momentky v plavkách, přestřelky s kritiky, politická prohlášení či status, že má zrovna ukrutnou chuť na cigaretu. Kanonáda ušitá přesně na míry Italům, do puntíku naplňující všechny stereotypy. Ať už si to vycházející hvězda italské politiky datluje sama, nebo má mimořádně schopný PR tým, který dovede naprosto plasticky převést Salviniho osobnost do virtuální podoby, je to jízda. Prudká a spontánní, vyvolávající na jedné straně ovace, na druhé šílenství.

Vždyť i ta věc s obviněním v kauze zadržování migrantů na palubě lodi Diciotti, kterému teď ministr vnitra čelí, začala tady, na síti. Původně bylo vyšetřování vedeno proti neznámému pachateli, než se rozepsal, pro změnu na Twitteru, že on tedy žádný neznámý pachatel není, že se jmenuje Matteo Salvini. Sicilský prokurátor zvedl hozenou rukavici, což Salvini označil za „vyznamenání“. Od toho okamžiku je obviněným, mimo jiné z nezákonného zadržování osob, zneužití pravomoci nebo vydírání. Hrozí mu až 30 let vězení, ale vůbec ho to netrápí, naopak.

„Mamma mia, z toho budete mít husí kůži,“ napsal před pár dny a připojil video ze středoitalského Viterba, kde ho davy místních vítaly jako hrdinu. Nešlo přitom o žádné příznivce Ligy na stranickém mítinku, nýbrž o náhodně srocené obyvatele oslavující svátek patronky města svaté Rózy. Na ten se dostavili i jiní politici, ve srovnání se Salvinim ale čelili prachsprostému nezájmu. Ulici, kterou procházel, lemovali z obou stran a taky z oken a balkonů místní, kteří ze všeho nejvíc prahli stisknout ministrovu ruku a provolávali hesla jako „Matteo, neustupuj!“, „Jsi naše jediná naděje!“ nebo „Pochytej je všechny!“. Myšleno migranty. Husí kůže z toho tedy naskakovala.

Padánský komunista a separatista

Matteovi Salvinimu se splnil sen. Je tím, čím chtěl vždy být, a i když za tím ušel dlouhou cestu plnou pozoruhodných obratů, jeho instinkty se nezměnily. Narodil se v roce 1973 v Miláně a vyrůstal ve středostavovské rodině. Odmala se rád předváděl, měl veselou, excentrickou povahu, s ničím si nedělal hlavu. Třídní klaun, populární rošťák, s kterým chce každý kamarádit. Rychle se pro něco zapálí, ale stálost není jeho silnou stránkou. Jako dvanáctiletý kluk se zúčastnil populární televizní soutěže, pro velký úspěch si to o pár roků později zopakoval v jiném pořadu.

Dětství bez traumat, snad až na jedno – moc otálel s něžným pohlavím. „Byl jsem blbec, čekal jsem na velkou lásku,“ připustil. Dohnal to později, tehdy dával ještě přednost aktivitám ve Skautu, ve farnosti a návštěvám San Sira, kam chodil s tátou na fotbal. Po večerech navštěvoval rockové koncerty i klasiku. Byl bonviván, uměl si užívat. Škola ho netáhla, eufemisticky řečeno. Studoval nejdřív politologii, pak přesedlal na historii. Z univerzity odešel po šestnácti letech, bez titulu.

Pro Salviniho je to charakteristické, ale není v tom na politické mapě vůbec sám – právnická studia rakouského kancléře Sebastiana Kurze skončila také neúspěšně, jeho koaliční partner, Heinz-Christian Strache, je vyučený zubní technik. Ve Švédsku dělá premiéra svářeč Stefan Löfven. Česká posedlost tituly, jejich nabýváním a zdůrazňováním, je v Evropě spíše výjimečná. Pro úspěch ve vysoké politice jsou zřejmě potřeba úplně jiné dovednosti. A těmi Salvini oplýval za deset šprtů.

Do Ligy severu vstoupil v sedmnácti letech, tehdy se ještě jmenovala Liga severu za nezávislost Padánie. Padánie je historická oblast v severní Itálii, název se odvozuje od řeky Pádu. Vůdčí postavou hnutí byl politický veterán Umberto Bossi. Mladý Salvini se pokládal za hrdého secesionistu a patřil, jak jinak, k radikálům, kteří si pohrávali nejen s myšlenkou autonomie, ale úplného odtržení. V očích Salviniho byla bohatá Padánie vykořisťovaná Římem a doplácela na chudý jih.

To ale nebylo všechno. V téže době se Salvini označoval za padánského komunistu a nebyla mu cizí ani komunistická symbolika, což na politika, který dnes neopomene vyplísnit levičáky při každé příležitosti, vrhá stín podezření z názorových veletočů. To odmítá, před třemi lety se nechal jinak rétoricky obratný Salvini natlačit moderátorkou k vyjádření, že nějakou formu „starokomunismu“ vyznává dodnes. Podle něho to znamená, že zná prostředí fabrik a dělníků. Objektem jeho zášti je levice nová, která na fabriky a dělníky kašle, utiskované našla v migrantech.

Myšlenka nezávislosti byla v 90. letech oproti dnešku silná, Padánie měla svou vlajku s alpským sluncem a hymnu, árii z Verdiho opery Nabucco. Secesionisté měli vlastní sdělovací prostředky, mezi jinými rozhlas – Radio Padania. V roce 1993 mu začal šéfovat tehdy teprve dvacetiletý Matteo. Přirozený řečnický talent, zábavný, pohotový a velkohubý. Liboval si v provokacích. Moderoval pořad „Nikdy neříkej Itálie“, prozpěvoval si o smradlavých Neapolcích, při fotbalových šampionátech fandil každému, kdo hrál proti Itálii. Poprvé „umělému státu“ držel palce ve fotbale až v roce 2014.

Stop invasione

Tehdy oficiálně převzal kormidlo strany. Měl za sebou více než dvacetileté působení v lokální politice, dvakrát byl zvolen europoslancem a jeho postup ve stranické hierarchii urychlila kauza vedení v čele s už zmíněným Umbertem Bossim. Určitou zálibu pro jeho osobitost za ta léta našli i ideoví protivníci. Když například rezignoval po 19 letech na funkci městského radního, jeho dlouholetý levicový oponent Giuliano Pisapia si postěžoval, že tu bez něj bude smutno. Salvini se i podle svých kritiků vyznačuje smyslem pro humor, v osobním kontaktu je srdečný a upřímný.

Když se ujal vedení, nebylo mu co závidět. Padánismu odzvonilo, ligisté sentimentálně vzpomínali na zlatá devadesátá, kdy získávali celostátně 10 procent. Teď se preference pohybovaly okolo čtyř procent. Stranická pokladna byla prázdná, protože se z ní mezitím obohatil Bossi. Salvini byl se svou povahou ideální kandidát na předsedu v tak nejisté době – problémy byl zvyklý moc neřešit, rozhodně se jimi nenechával deptat. Bylo to hop, nebo trop. A ten „hop“ opravdu přišel.

Afričané do Itálie proudili přes rozvrácenou Libyi v desetitisícových počtech od pádu režimu Muammara Kaddáfího. V roce 2014 se jich vylodilo už neuvěřitelných 170 tisíc. Většina přitom pocházela ze zemí jako Senegal či Nigérie, jejich šance na získání azylu byly nulové, ale zároveň bylo jasné, že je z Evropy nikdo nedostane. A sociální stát v Itálii není tak štědrý jako ve Švédsku či Německu, zvláště mladí Italové se bez pomoci rodičů dostávají do velmi tíživé situace.

Vláda na vzniklou situaci tři roky reagovala jen lomením rukou. Roky 2014 až 2017 lze označit za období, kdy nic jako vnější hranice EU na jihu neexistovalo. Z úst italské vlády zaznívaly apely o redistribuci migrantů po Evropě, což odmítaly v případě Itálie nejen země Visegrádu, ale i státy, které dbají na svou pověst humanitárních velmocí. K tomu připočtěme způsob, jak věci v Itálii fungují, či nefungují, a že i precizní Německo pod vlivem migrační vlny občas balancovalo na hranici anarchie. V Itálii to fungovalo ještě podstatně hůře a bylo jasné, že italský problém nikdo jiný nevyřeší. To, a spolu s tím blížící se volby, po třech letech přinutilo socialisty k činům.

Nástup ministra vnitra Marca Minnitiho, Salviniho předchůdce, znamenal mohutnou redukci migračních toků. Levici ale možná paradoxně uškodil. Sama sebe usvědčila z neschopnosti a z toho, že v předešlých letech chyběla hlavně vůle a akceschopnost, spolu s odvahou ustát kritiku z Bruselu, Paříže či Berlína.

To už se ale tématu chopil Salvini a začal energicky pracovat na rebrandingu strany. Migrační krize dopadla s největší intenzitou na jih, kde měli nafoukanci ze severu jen tu nejhorší pověst. Salvini se pokusil o znovuzrození značky. Padánie ho přestala zajímat, z Ligy severu zůstala jen Liga, jejím heslem se stalo Prima gli italiani, čili Italové na prvním místě. Strana akcentovala národní zájmy i v jiných otázkách, například eura a obecně fiskální politiky EU vůči Itálii, ale důvodem číslo jedna, proč se Salvinimu podařilo vyhasínající stranu vytáhnout za tři roky na 17 procent, byla migrace. Liga slibovala, že se o uzavření libyjské cesty alespoň vážně pokusí, a voličům to stačilo.

Výraznou postavou a mozkem úspěšné kampaně Stop invasione byl nigerijský migrant Toni Iwobi. Salviniho protiklad, černý šprt. Intelektuál z rodiny se silnými britskými sentimenty, pilný student s tituly z univerzit v USA a Anglii. Do Itálie přišel v 80. letech studovat na univerzitě v Perugii a oženil se s Italkou z Bergama. Konvenovala mu myšlenka federalizace Itálie, vstoupil do Ligy severu a stejně jako Salvini se dlouhá léta pohyboval na regionální úrovni. Zároveň vybudoval úspěšnou IT firmu. Introvertní, spořádaný Iwobi by sám kampaň neutáhl, ale Salvini ho šikovně vysílal do televizních debat s levicovými protivníky, kteří by jeho samého osočili z rasismu.

Výsluní na pravici

Salvini ještě není ministrem vnitra ani šest měsíců. Liga své preference od té doby zdvojnásobila, v průzkumech atakuje i 35 procent. V Evropě dnes není politik, jehož hvězda by stoupala tak strmě a do takových výšin jako ta Mattea Salviniho. S politikou je to v Itálii jako se vším, co dnes je, může být v řádu týdnů jinak, a přesto se zdá, že populární ministr drží zatím v rukou všechny triumfy. Trestní stíhání? Ještě víc vystřelí v průzkumech. Soudní příkaz, který obstaví majetek Ligy kvůli zlodějnám bývalého vedení a mohl by stranu zničit? Salvini se na tom nepodílel, a pokud se to stane, bude mít vmžiku stranu novou, která se konečně zbaví značky Padánie a bude moci bodovat i na jihu. Salvini to ví a podle toho se chová. Nejde daleko pro tvrdé slovo, odpůrce v zápalu emocí klidně pošle „do hajzlu“, s kritikou se vypořádává s ohromující bezstarostností.

Salvinimu hraje do karet skutečnost, že idiocie části mediálních a politických elit postoupila do stupně, kdy je téměř nemožné neodhadovat správně budoucí vývoj. Podle toho může talentovaný politik, což Salvini je, předpřipravovat reakce, které budou žnout obrovskou popularitu. To je i případ osazenstva lodi Diciotti. Média a opozice, ale i část politiků koalice vykreslovaly Salviniho jako nelidu mučícího zranitelné uprchlíky hladem a žízní, nechávajícího je napospas přírodním živlům.

Jen pár dnů po vylodění, které se uskutečnilo navzdory Salviniho odporu, desítky migrantů zmizely z azylových center neznámo kam. To muselo být jasné každému, kdo má o situaci v Itálii minimální přehled. Mladí muži z Afriky vědí, že nemohou uspět ve standardním azylovém řízení. O azyl většinou ani nežádají a okamžitě se rozprchnou. A protože nemají peníze, dříve či později někteří z nich začnou páchat trestnou činnost. K tomu nepotřebujete být jaderný inženýr, stačí reflektovat realitu.

Ano, nechat je zemřít by bylo nehodné lidství. Přivřít oko a přijmout je na italskou pevninu byla druhá nejlepší varianta po navrácení lodi zpět do Libye, což bylo z řady důvodů neproveditelné. Ale kdyby o nich mluvili jako o mladících, co se vypravili za vidinou lepšího života, což je mimochodem naprosto pochopitelné, bez patosu, na který dnes Italové neslyší a spíš je dráždí, možná by Salvini nesklízel ovace, že on jediný měl čich rozpoznat drzé ilegály, kterým nejedou těstoviny z plastové misky.