Do Prahy přijel německý kancléř Olaf Scholz a hned vytáhl oblíbené téma zrušení práva veta při hlasování v Radě EU. Omezení jednomyslného hlasování je dlouholetým snem velkých evropských států, včetně Německa. Menší a střední státy musí tyto požadavky odmítnout. Jde o přímý útok na jejich suverenitu. To, že s tímto návrhem přichází navíc šéf německé vlády, je chucpe, jelikož právě Berlín může za ta nejhorší rozhodnutí posledních let. Představa, že má ještě větší vliv v EU než dosud, je upřímně děsivá.

„V Radě EU, na úrovni ministrů, je nutné jednat rychle a pragmaticky. To musí být možné i v budoucnu. Tam, kde je dnes nutné rozhodovat jednomyslně, však s každým dalším členským státem roste také riziko, že veto jedné jediné země zablokuje vůli všech ostatních členů. Kdo si myslí něco jiného, popírá evropskou realitu,“ uvedl Scholz v projevu v Karolinu. „Proto jsem navrhl, abychom v oblasti společné zahraniční politiky, ale také v jiných oblastech, například daňové politice, postupně přešli k rozhodování kvalifikovanou většinou,“ pokračoval. Upřesnil, že by se začalo pomalu a postupně. „Dokázal bych si například představit, že s rozhodováním kvalifikovanou většinou začneme nejprve v oblastech, ve kterých je zcela klíčové, abychom mluvili jedním hlasem. Kupříkladu v oblasti sankční politiky nebo lidských práv.“

U českých skalních fanoušků Evropské unie je zrušení zásady jednomyslnosti velmi populární. Dlouhodobě ho například razí pirátský europoslanec Mikuláš Peksa. V infografice u sebe na Facebooku s názvem „Jak zlepšit fungování Evropské unie“ uvádí příklad zavedení minimální světové korporátní daně, kdy 26 zemí hlasovalo pro a Maďarsko proti, čímž návrh neprošel. Asi není náhoda, že Pešta si vybral příklad, kde právě Maďarsko zablokovalo společný souhlas. V pojetí zastánců hlasování kvalifikovanou většinou, kdy je nutný souhlas 15 z 27 členů, které musí zároveň reprezentovat alespoň 65 % celkového počtu obyvatel EU, totiž jsou to vždy zlé Polsko a Maďarsko, kteří blokují cestu k zářným evropským zítřkům.

Měli by si však dát dobrý pozor, protože jejich přání se rychle může obrátit proti nim. Velkou část viny za současný stav Evropy má právě Německo. To ono bylo jednoznačně nejproruštější zemí v EU. Berlín dlouhodobě tlačil na zavedení plynovodů Nord Stream 1 a Nord Stream 2. Jednička násobně zvětšila závislost Německa na ruském plynu a dvojka by to pouze potvrdila, kdyby se podařilo ji spustit. Poslanec Ralf Stegner z SPD si před válkou na Twitteru stěžoval na německé zpravodajství o Rusku. Nazval ho „harašením zbraněmi“, používalo prý „studenoválečnický tón“ a požadovalo „jednostranné zbrojení a spirálu sankcí tam, kde je nutně zapotřebí diplomacie a snížení napětí“. Rolf Mützenich, lídr parlamentní frakce SPD, v rozhovorech vyjadřoval pochopení pro ruské pocity ohrožení. V prosinci vyzval k ukončení „recipročních hrozeb“. Předseda SPD Kevin Kühnert tvrdil, že problémy Nord Streamu a Ukrajiny by se neměly míchat. Německo nespoutané zásadou jednomyslnosti by zavedlo Evropu ještě hlouběji do ruského objetí.

Nejde však jen o Rusko. Česká republika se v rámci evropského mainstreamu vymyká také svou proizraelskou politikou, která jde napříč politickým spektrem. S tím by byl konec, pokud by se rozhodování o zahraniční politice přesunulo na evropskou úroveň.

Scholz argumentuje potřebou v určitých oblastech jednat rychle. Vyjednání souhlasu všech je zdlouhavé a vyžaduje příliš mnoho kompromisů. Výhodou takového procesu ale je, že nakonec všichni mají zájem na úspěchu. Rozhodnutí přetlačit menšinu ji jen naštve a ve výsledku Unii rozklíží. A evropské pravomoci mají tendenci bobtnat. Jakmile jednou bude prolomena zásada jednomyslnosti například v otázce „lidských práv“, rychle se objeví argumenty, že pokud to funguje v této oblasti, tak ne proč v dalších.

Nakonec tu je otázka principu. EU stále je teoreticky mezivládní organizací. Každé omezení práv národních států ji posouvá blíž k federaci. To je jistě legitimní cíl, jejž si část obyvatel EU přeje. Nejdřív by ale o něm měla probíhat diskuse.