Poté, co prezident Trump ukončil svůj projev o stavu Unie, shrnuli jej moderátoři CNN, jejíž přenos bylo možné sledovat i na české kabelové televizi, takto: Byla v něm vstřícná, pozitivní témata (a vyjmenovali několik postojů amerických demokratů) i některá témata kontroverzní – a vyjmenovali několik postojů typických pro republikány. Mezi nimi i téma umělého přerušení těhotenství. Trump jmenovitě kritizoval nedávnou potratovou legislativu ve státě New York a návrh ve Virginii.

Demokratický guvernér Virginie Ralph Northam se ovšem v několika předchozích dnech stal velmi kontroverzním, avšak nikoli kvůli potratovému návrhu.

Bylo to kvůli fotografiím z jeho studentské ročenky. 1. února se objevila na internetu fotografie z jeho studentské ročenky z roku 1984. Na stránce věnované tehdy pětadvacetiletému studentu medicíny je vedle několika jeho fotografií také fotografie dvou osob – jednoho v bílé kápi Ku-klux-klanu, druhého se specifickým způsobem začerněným obličejem známým jako „blackface“. Kdysi se takto líčili bílí baviči napodobující černochy. Míra tolerance a šíře pojetí toho, co se považuje za rasismus, se od roku 1984 změnila, nicméně blackface bylo přinejmenším ve vzdělaných kruzích považované za rasistické a nevkusné už tehdy. A Northam nebyl žádný teenager.

Rozumí se samo sebou, že nastal mediální hon. Na druhý den Northam svolal tiskovou konferenci a omluvil se. Jeho omluvě ovšem cosi scházelo – jak suše konstatoval text běžící pod tiskovkou na CNN, „v guvernérově omluvě se neuvádí, zda byl na fotografii ten v blackface, anebo v kápi KKK“. A neodstoupil. Před pár týdny musel odstoupit středně postavený republikánský činitel na Floridě kvůli (čerstvější) fotografii v blackface. Novináři tedy cítili ve vodě krev. A pochopitelně taky republikáni, kteří nezapomněli, že Northam v kampani v roce 2017 líčil jejich kandidáta bez důkazů jako rasistu. Ani demokraté, kteří si v poslední době zvykli hlavně v rámci akce #MeToo vyzývat k odvolání kdekoho, nezůstávali stranou.

Jenže Northam se přes noc rozmyslel a prohlásil, že se předchozí den unáhlil, protože si je nyní jistý, že na fotografii není on. A že by si to pamatoval, protože si pamatuje, že se nedlouho předtím namaloval na černo, když šel na nějakou party převlečený za Michaela Jacksona.

Tak neobratná výmluva napovídá, že Northam je rozhodnut skandál vysedět. Bude to zatěžkávací zkouška pro liberály tvrdící, že jejich strana je ve vylučování extremistů ze svých řad lepší než republikáni.

Pozornost novinářů se mezitím přesunula k politikovi, který by Northama v případě odstoupení nahradil, náměstkovi guvernéra Justinu Fairfaxovi. A tady už story nabývá rysů frašky. Na Fairfaxe se totiž jako na zavolanou objevilo obvinění, že znásilnil ženu. Mělo se to stát v roce 2004. Kdekoho zákonitě napadlo srovnání s obviněními, jež se objevila při schvalování soudce Nejvyššího soudu Bretta Kavanaugha – ovšem s tím rozdílem, že toto obvinění bylo daleko čerstvější, neodehrálo se před pětadvaceti lety, kdy bylo obviněnému patnáct. „Každé ženě je třeba věřit,“ jízlivě opakovali republikáni demokratům do očí jejich heslo. Také Fairfaxova první reakce, že dotyčná lže a „projevovala o něj zájem“, byla jak z příručky o tom, jak poznat „mužské privilegium“. Jenže Fairfax je demokrat a černoch.

Je to opravdu politika jako pitomá školní šikana. Málokdo se upřímně vyrovnává s tím, do jaké míry obviněnému opravdu věří či do jaké míry případný prohřešek považuje za diskvalifikující. Jde hlavně o to, sebrat soupeři figuru. Moci si udělat zářez.

Zajímavější je otázka, proč právě teď. A proč vlastně Northamovo jméno začalo zaplňovat hlavní vysílací časy a sociální sítě až teď, a ne o několik dnů dřív. Tehdy totiž pobouřil konzervativce svým rozhlasovým interview na téma návrhu na novou úpravu potratů, jež putovala kongresem státu Virginia.

Ten návrh umožňuje provést v určitých případech potrat nejen až do samého konce těhotenství, ale i po porodu. I když potrat po porodu je vlastně takovým zamotaným výrazem pro zabití. 30. ledna Northam řekl: „V takovém případě, když matka začne mít porodní stahy, byl by proveden porod dítěte, dítě bylo udržováno v pohodlí, bylo by resuscitováno, pokud by si to matka a rodina přály, a pak by se uskutečnila diskuse mezi lékařem a matkou.“ Diskuse o tom, zda má narozené dítě žít, nebo ne.

Pro část amerických médií je ale kontroverzní až to, když takový zákon republikáni kritizují.

Učiňme dvě poznámky o politice potratů v USA. Člověk málokdy slyší o politických kontroverzích kolem potratů, řekněme, z jihovýchodní Asie. Principiální odpor proti potratům není univerzální hodnotou, je vlastní především křesťanství. A v USA se stal už před lety postoj k potratům součástí politické identity. A dává smysl, že v době politiky identity bude čím dál brizantnější bez ohledu na to, jaká je realita (tedy i když počet potratů klesá). Obhajoba potratů po americku – „právo ženy na volbu“, „kontrola nad vlastním tělem“, „reprodukční spravedlnost“ – se opírá přesně o tu rétoriku extrémního individualismu, v němž dnes někteří identifikují zásadní filozofický spor doby. Progresivní aktivisté jsou tedy téměř pudově přitahováni k prosazování stále radikálnějších návrhů. A zrcadlově vůči tomu mobilizují konzervativci, kteří upínají naděje hlavně k Nejvyššímu soudu. I proto jsou ochotni tolerovat Trumpovy nedostatky.

Specifickým problémem je, že většina veřejnosti není na straně progresivistů. Na rozdíl od postojů třeba k manželství homosexuálů nebo legalizaci marihuany zde zůstávají postoje veřejnosti konstantní. Podle průzkumu Gallupu z roku 2018 se pouze 13 % Američanů domnívá, že by potraty ve třetím trimestru „obecně“ měly být legální. I mezi Američany identifikujícími se jako demokraté je to jen 18 %. (To „obecně“ zohledňuje podmínky, za nichž zákon potrat umožňuje. Zastánci tvrdí, že jde jen o extrémní, jasně vymezené případy, oponenti tvrdí, že podmínka „ohrožení zdraví či blahobytu matky“ je někdy vykládána tak elasticky, že se do ní vejde vše včetně pouhé nechuti obtěžovat se s dítětem.)

Typický novinář mainstreamových médií je ovšem na straně progresivistů. Takže instinktivně souzní s jejich obavou, že konzervativci hodlají potraty úplně zakázat, a stejně instinktivně se snaží čtenáře uchránit před informacemi, jež by jejich podporu potratům mohly zviklat. Proto se například velká média v roce 2013 dlouho vyhýbala zpravodajství o soudu s potratovým doktorem Kermitem Gosnellem z Filadelfie, který byl odsouzen za tři vraždy živě narozených dětí při potratech, i když jich zřejmě zabil mnohem víc (zabíjel je tak, že jim přestřihl krční míchu nůžkami. O jednom dítěti podle svědectví poznamenal, že „je tak velké, že by došlo na autobus“.).

V bublině mainstreamových médií se taky nedozvíte, jak extrémní je americké potratové zákonodárství v mezinárodním kontextu. V bezbožné ČR je například stejně jako v řadě evropských zemí umělé přerušení těhotenství bez zvláštních zdravotních okolností možné jen do prvního trimestru. V roce 2017 deník Washington Post podrobil „factchecku“ tvrzení Trumpovy administrativy, že potraty na přání po dvacátém měsíci těhotenství povoluje jen sedm ze 189 zemí světa – a ke svému vlastnímu překvapení musel konstatovat, že je to pravda.

Což nás s jakousi poetickou spravedlností přivádí k tomu, jak Northamova fotografie v blackface (či v kápi Ku-klux-klanu) spatřila denní světlo letošního roku. To bylo totiž předmětem diskuse. Proč nevyplavaly už ve volební kampani? Bylo to kvůli tomu, že redakce médií, zdecimované škrty, prostě nemohly nasadit na souboj o virginijského guvernéra tolik lidí jako dřív? Je to selhání soupeřovy kampaně, trestuhodné zanedbání „oppo research“? Nevíme, ale víme, proč teď: podle Washington Post dali webu, na němž se fotky poprvé objevily, dva Northamovi někdejší spolužáci znechucení jeho výroky o potratech.

Takže to nepříjemné, zamlouvané téma potratů demokratického politika nakonec oklikou dohonilo.