Je britský premiér Boris Johnson na odchodu? Londýnem se šíří zprávy o naštvanosti uvnitř Konzervativní strany, partaj padá v průzkumech, lídr opozičních labouristů Keir Starmer překonal Johnsona v popularitě. Johnsonovy problémy jsou také důkazem, že pandemie koronaviru v Británii skončila, alespoň politicky. Jeho problémy totiž nemají s covidem nic společného.

Může za to hlavně Johnsonův styl vládnutí. Nikdo nemůže zpochybnit, že jen nejlepším politikem své generace, co se týče vedení kampaně. Dvakrát vyhrál jako konzervativec v levicovém Londýně, úspěšně vyvedl Spojené království z Evropské unie, v parlamentních volbách získal největší konzervativní většinu od roku 1983.

Johnson je však tragický jako politik u moci. Zvláště v případě, když už nad sebou nemá žádnou jinou autoritu. Jeho vládě nelze upřít velké úspěchy. Dokázala vyjednat dohodu o odchodu z EU, britský vakcinační program je působivý a země, narozdíl od zbytku Evropy, neplánuje lockdowny. Úspěch se většinou dostaví, když Johnson určí směr a pak nechá své podřízené jednat. Problém nastává, pokud nastavený směr je špatný nebo sám premiér se příliš míchá do detailů provedení.

Současné Johnsonovy problémy začaly v říjnu. Na konzervativního poslance a bývalého ministra Owena Patersona prasklo, že působil jako lobbista pro zdravotnickou společnost Randox a pomáhal jí získat zakázku na covidové testy. Paterson sice neporušil zákon, ale parlamentní etický kodex. Britská obdoba mandátového výboru doporučila, aby Paterson byl na 30 dní suspendován z parlamentu. Pokud by to Dolní komora schválila, znamenalo by to zahájení procesu, jenž by mohl vést až k odvolání z parlamentu.

Johnson se rozhodl Patersona zachránit. Protlačil odložení suspendace Patersona a zřízení nové parlamentní komise, jež by prověřila Patersonovy etické přestupky a navrhla nová etická pravidla. Tento krok byl však nepopulární i mezi konzervativci, 13 hlasovalo proti a 97 se zdrželo. Komise však nikdy nevznikla, opoziční strany se jí odmítli účastnit. Johnson otočil a oznámil, že o suspendaci se přeci jenom bude hlasovat. Paterson pak agonii ukončil a sám rezignoval.

Neobratné manévrování zbytečně ztrapnilo celou vládu. Média zahájila lov na poslance a začala ve velkém prověřovat jejich střety zájmů. Z velké části to dopadlo hlavně na konzervativce, jelikož jsou již přes deset let u moci, logicky se na ně tak média soustředí a také měli více příležitostí nějaký střet zájmů mít. Na toryích tak ulpělo podezření všeobecné korupce a „špinavosti“.

Vláda pak udělala několik dalších nevynucených přešlapů. Z části se projevuje pnutí mezi poslanci z tradičních konzervativních oblastí na jihu Anglie a novými poslanci ze severu. Tam po desetiletí kralovala Labour Party, její společenský progresivismus a odpor k brexitu tradiční labouristické voliče odehnal v posledních volbách ke konzervativcům. Zájmy jihu a severu se rozchází.

Jak upozorňuje třeba Patrick O'Flynn v magazínu The Spectator, Johnson tlačí zelenou ekonomiku a šílenství kolem klimatického summitu v Glasgow se nedalo už vydržet. Klimaskeptici jsou však mezi konzervativci významnou silou. Navíc zelená proměna by nejvíce dopadla především na chudší sever.

Pak je tu oznámená změna v penzijním systému, které znovu více dopadne na ty chudší, tedy na sever, než na bohatší Jihoangličany.

Premiér také všude, kde chodí, vyhlašuje zájem o rozvoj severu. Nyní však oznámil zrušení části vysokorychlostní železnice známé jako HS2. V Británii se jedná o vysoce kontroverzní projekt, jenž zatím jen nabírá zpoždění a prodražuje se. Jeho odpůrci tvrdí, že nedává ekonomický smysl. Pro zastánce je to klíč k revitalizaci severu, jelikož by HS2 by zajistila rychlé a relativně levné spojení severní Anglie s Londýnem. Zrušení je tak vykládáno jako porušení slibu investovat do severu.

Vrásky konzervativcům působí i migrační krize. Zatím tento rok se přes kanál La Manche přeplavilo do Británie 25 tisíc migrantů. Jednak to vyvolává diplomatickou roztržku s Francií, Londýn obviňuje Paříž, že neplní svoje závazky a nebrání migrantům v plavbě. Za druhé konzervativci slibovali, že s nelegální migrací zatočí, ale zatím selhávají.

Korunu svým problémům Johnson nasadil pondělním proslovem před britskou obdobou svazu obchodu a průmyslu. Obsah si nikdo nepamatuje. Část projevu strávil omlouváním, když hledal, kde mu projev navazuje, jelikož se mu pomíchaly stránky. Pak na shromážděné kapitány britského průmyslu vypálil otázku, jestli někdy byli v zábavním parku Peppa Pig World. Komentátoři i širší veřejnost se začala ptát, jestli předseda vlády již definitivně nezešílel. Z kreslené postavičky pro batolata se na týden stalo hlavní téma britské politiky.

Zdá se, že Johnson ztratil své kouzlo. Chaotické proslovy s neočekávanými odbočkami bývaly jeho značkou. Publikum odcházelo dobře naladěné a Johnson působil jako neškodný excentrik. I v konzervativní straně však sílí hlasy, že premiér by se měl chovat více premiérsky.

Jedním z důvodů Johnsonovy nevýkonnosti je jeho neochota obklopit se dobrými rádci. Lidi, kteří jsou mu ochotni oponovat, odstavil na druhou kolej, protože je vnímá jako potencionální nebezpečí. Johnson je tak závislý na kývačích, co mu všechno odsouhlasí. Poslední, kdo byl s Johnsonem se schopen pohádat, byl Dominic Cummings, mozek brexitové kampaně a pak Johnsonův šéfporadce. S ním se však špatně rozešel a Cummings nyní předsedovi vlády veřejně okopává kotníky.

Konzervativní problémy se projevily v průzkumech. Labouristé je vyrovnali. Johnsonova popularita je na – 35 %.

Médii a Londýnem se tak šíří zvěsti o případném odstavení Johnsona. Konzervativní strana je politicky brutální a naprosto nesentimentální organizace, jejímž hlavním cílem je vyhrávat volby. Díky tomu se řadí mezi nejúspěšnější partaje na světě a od roku 1834 je hlavní silou britské politiky. I sebeúspěšnějšího lídra je schopna zaříznout ve chvíli, kdy dojde k názoru, že se vyčerpal, jak ke své smůle zjistila například Margaret Thatcherová. Vnitrostranické konzervativní puče bývají rychlé, nenadálé a účinné.

V podstatě existují dva způsoby, jak toho dosáhnout. Buď na lídra zakleknou vůdčí osobnosti strany a přesvědčí ho, aby rezignoval. To se stalo třeba Therese Mayové.

Nebo lze vyvolat hlasování o nedůvěře v lídra strany. Pokud 15 % konzervativních poslanců pošle předsedovi takzvané komise 1922, což je v podstatě konzervativní poslanecký klub, dopis vyjadřující nespokojenost s vůdcem, je spuštěno hlasování o nedůvěře, kterého se účastní všichni poslanci. Někteří prý už svůj dopis poslali. Deník The Daily Telegraph mluví o „několika”, bulvární The Sun o dvanácti. Ke spuštění hlasování o nedůvěře je potřeba 54. Počet momentálně odevzdaných dopisů je však tajný a pravý počet zná pouze předseda komise Graham Brady.

Je nejspíše nepravděpodobné, že k Johnsonovu pádu by došlo v nejbližších dnech. Události posledních týdnů však slouží jako varování. Kolegové s nabroušenými noži čekají. Ještě pár přešlapů a bodnou ho do zad.