V angličtině se už asi století používá obrat „mít dobrou válku“. Jestliže se o někom řekne, že měl dobrou válku, znamená to, že tento muž, zpravidla z vyšších vrstev, byl nasazen někde, kde se mu ty nejhorší strázně vyhnuly, ale zas to nebyla taková zašívárna, aby se musel stydět.

V tomto duchu bychom mohli říct, že pokud měl někdo dobré tornádo, pak to byl Robert Šlachta a jeho Přísaha. 26. června mělo mít toto hnutí ustavující sjezd. Měl být veřejný a měly tam být představeny programové teze. Měla to být první příležitost, kde by širší veřejnost měla dostat příležitost vidět, jaké má politické názory muž, který zatím funguje vlastně jen jako image založená na minulosti. A ošacovat si aspoň nějaké z těch totálně neznámých tváří, které bude muset Přísaha nasadit na kandidátky.

Co čert nechtěl, přišlo tornádo a sněmovat se neslušelo. Sjezd se změnil v minimalistickou záležitost, při níž byly navoleny orgány nutné k tomu, aby hnutí mohlo do voleb. Žádné komplikace se nekonaly. Hnutí si zachovává svou dosavadní podobu, tedy ztotožnění s osobou neohroženého policisty, jež ho vynesla v průzkumech na úroveň okolo pěti procent.

Hnutí má 128 členů, z nichž se na sjezd dostavilo 120. Z toho „jen“ asi čtvrtinu tvoří lidé ze Šlachtovy policejní sítě. To je prakticky rodinný podnik, kde si lidé nemusejí moc vysvětlovat (antropologové tvrdí, že v historii lidského rodu platí konstanta, že maximální velikost společenství, kde má každý povědomí o každém, je okolo 200 lidí). A takto ukočírovatelné „hnutí“ nějaký čas zůstane, protože čekatelé musí čekat na členství rok. Dobré, že?

A teď to srovnejme se spolkem Lidé PRO. Odmyslete si na chvíli vše, co si o Mikuláši Minářovi myslíte, a srovnávejte jen organizační práci. Minář má za sebou organizaci několika demonstrací Milionu chvilek pro demokracii, které zaplnilo nejdříve Václavské náměstí, pak Letnou, což už jsou statisíce lidí, a k tomu satelitní mítinky v řadě měst. Statisíce lidí ho slyšely mluvit v úhrnu snad hodiny.

To všechno jsou podle tradičních měřítek výrazné politické aktivity. Minář taky měl příležitost nashromáždit rozsáhlý adresář kontaktů z celé země. Vytvořil si pověst, jež mu umožnila oslovit ke spolupráci řadu osobností se slušným renomé. Zkrátka i ten, komu byl Minář nesympatický a měl podezření, kdoví kdo ho tajně neplatí, musel uznat, že tento mladík odnikud si to odpracoval.

A pak? Cíl nasbírat půl milionu podpisů se scvrkl na sto tisíc a nepodařilo se jich nasbírat ani čtyřicet tisíc. O průzkumech darmo mluvit.

Kde se bere v téhle zemi konstantních pár procent lidí, kteří jsou ochotni zas a znova vkládat naděje do stejného typu politické nabídky, která by se dala pospat asi takto: všechny strany a politici kradou a jsou zkorumpovaní, já nejsem politik, nejsem jako oni, a víc o mně nepotřebujete vědět?

Protože se to děje zas a znova. Počátky tohoto přístupu můžeme vysledovat až ke Stanislavu Grossovi s jeho sloganem „Myslím to upřímně“. Byl to sice lídr velké, tradiční politické strany, ale tu kontinuitu můžeme spatřovat v tom, že lze doložit na sociálních sítích vyznání ve stylu „Věřila jsem Grossovi a teď věřím Věcem veřejným“. A stejně tak lze anekdoticky doložit pokračující existenci těchto lidí, kteří dnes pro změnu říkají, že je Babiš zklamal, ale ten Šlachta je zajímavý.

„Vévéčka“ byla další, teď už plnohodnotnou iterací tohoto modelu. A u nich už se naplno projevuje to, co je typické i u pokračovatelů: maximální cynismus zakladatelů. Dnes už můžeme otevřeně říct, že Věci veřejné vznikly původně jako skrytý „tým B“ části ODS, jež se obávala, že ji Mirek Topolánek zničí. Že se pak tento projekt vymkl kontrole, je už jiná věc.

Anebo, máme-li to vylíčit způsobem vstřícnějším k těm loutkářům, ona se obávala, že Mirek Topolánek do značné míry zničí ani ne tak je, jako ODS. Anebo ještě jinak, někteří z těchto hybatelů by možná souhlasili s tím, že každá velká demokratická strana se prostě opotřebuje a že je třeba ty znechucené voliče podchytit a nabídnout jim zdánlivě kontrastní volbu. Aby měli pocit, že hlasují proti, a přitom nevědomky odevzdávali hlasy týmž lidem. Machiavelli by tomu možná rozuměl a neviděl by na tom nic divného.

Samozřejmě to je v naprostém rozporu s vírou v ideál demokratické samosprávy. Dokonce ji to může postupně likvidovat – to v případě, že by si lidé toho, že se tu stále opakují strany, které slibují totéž, mají shodné charakteristiky a ty naděje vždy zklamou, začali všímat. Jenže na to by možná Machiavelli řekl, že tak to není, že ten počet lidí ochotných nechávat se oblbovat je víceméně konstantní a inertní.

Tyto formace ovšem nemusí plnit jen roli „týmu B“, ale taky „spoilerů“, kazimírů, kteří mají za cíl někomu uškodit. Tomáš Hrdlička, jeden ze špičkových praktiků tohoto umění, v jednom rozhovoru přiznal, že jeho motivem, proč svého času radil Okamurovi, byla potřeba oslabit Jiřího Paroubka.

Tyto projekty se samozřejmě mohou vymknout z rukou a žít vlastním životem nebo poločasem rozpadu. Nepochybně jejich osobnosti mají i své vlastní ambice. Měl je Vít Bárta i někteří z jeho „expertů“. Okamura naopak dovedl svůj model k postupné dokonalosti, jež mu umožňuje udržovat se na své rovině navzdory tomu, že lidský materiál, který je dnes na naplnění potřebných míst schopen sehnat, je takové kvality, že raději v televizní debatě nechá prázdné křeslo, než by je pustil do televize.

Babiš postupně vyždímal různé voličské skupiny odprava doleva a Šlachta by mohl být jeho „tým B“. Přítomnost někdejších marketérů ANO v jeho týmu by tomu nasvědčovala. Je to lákavá hra, jež by mu mohla umožnit mít po volbách většinu. Ale zároveň, pokud by Šlachta zůstal těsně pod hranicí pěti procent, přišel by o hodně.

Ta nejdůležitější otázka ale je: kde jsou skuteční demokratičtí politici, kteří by dokázali integrovat a „vyluxovat“ i tyto voliče? Často dělají to, co od nich jejich liberálně sektářští voliči chtějí, a od těchto voličů se distancují, pomlouvají je, zesměšňují je. To je špatně. Skutečný politik hodný toho jména je má zkoušet získat.