Jeff Bezos, zakladatel Amazonu a nejbohatší člověk na světě, 20. července sedne na vlastní raketu připomínající, ehm, obří penis a nechá se vystřelit do vesmíru. Někde se v tom jistě skrývá metafora o stavu současného světa. Richard Branson, který je na seznamu nejbohatších lidí na světě teprve na 589. místě, egem se však Bezosovi vyrovná, se ho rozhodl předhonit. Dne 11. června se nechal vynést na kraj vesmíru vlastní společností Virgin Galactic. Stal se tak prvním miliardářem, který se do kosmu dostal na soukromém dopravním prostředku.

Tedy ohledně toho, jestli se Branson do vesmíru opravdu dostal, panují spory. Jeho raketové letadlo, nejedná se ani o plnohodnotnou raketu, vzlétlo do výšky 50 mil (80 km), což je americká definice okraje vesmíru. To Bezos se chystá překonat světově uznávanou hranici 100 km. O dobytí kosmu se snaží ještě Elon Musk, šéf automobilky Tesla a momentálně druhý nejbohatší člověk na světě. Ten sice návštěvu vesmíru ve vlastním zatím neplánuje, ale jeho společnost SpaceX již pravidelně spolupracuje s NASA a vynesla astronauty až na Mezinárodní kosmickou stanici. A koupil si lístek na let Bransonovým strojem.

Petici za to, aby Bezosovi nebyl umožněn návrat na Zemi, podepsalo přes 150 tisíc lidí. „Miliardáři by neměli existovat… ať už na Zemi, nebo ve vesmíru, ale pokud se rozhodnou pro to druhé, měli by tam zůstat,“ stojí v popisu petice.

Namítnout se jistě dá, že miliardáři si se svými penězi mohou dělat, co chtějí. Lepší argument je, že závody boháčů ke hvězdám mohou být ve výsledku pro lidstvo prospěšné. Vesmírný výzkum se zdánlivě zastavil. Mezi prvním letem bratří Wrightů (1903) a přistáním na Měsíci (1969) uběhlo pouhých 66 let. Za dalších 52 let jsme se zdánlivě neposunuli nikám dál. Měsíc je stále hranicí, za kterou se lidstvo nedostalo. Jistě se dá poukázat na nejrůznější vozítka, roboty a sondy, které lidstvo poslalo na Mars a ještě dál. Vědci mohou upozorňovat na to, že vyslat robota je levnější a efektivnější než člověka. Jenže na začátku dobývání kosmu se nějak předpokládalo, že touto dobou lidstvo již bude mít minimálně trvalé základny na Marsu. Analýza vesmírných kamenů je jistě vědecky důležitá a vzrušující, ale nedokáže nadchnout stejně jako lidská noha dotýkající se rudé planety.

Zdá se, že se to začíná měnit. NASA má v plánu návrat na Měsíc do poloviny dvacátých let (oficiální cíl je 2024) a prezidentský rozkaz přistát na Marsu do roku 2033. Jistě v tom hraje nějakou roli tlak Číny, jež rovněž oznámila plán vysadit člověka na Marsu do roku 2033.

Přesto soukromníci mohou sehrát klíčovou roli při výzkumu kosmu. NASA plánuje návrat na Měsíc a dobytí Marsu ve spolupráci s privátními společnostmi. Také je tu naděje, že pokud by zájem o vesmír znovu opadl a státní organizace by s výzkumem přestaly, miliardáři v něm budou pokračovat za vlastní peníze. Kolonie na Marsu je například Muskův sen. Závod o Měsíc přinesl řadu technologií, které pak našly uplatnění i v běžném životě, není důvod, aby se to neopakovalo.

Boháči jsou také nejlepší šancí, jak dostat do kosmu i obyčejné lidi. Nyní je to dostupné jen pro pár miliardářů. Jenže to byla původně většina dnes používaných technologií. Od automobilů přes letectví až po mobily, to vše bylo nejdříve přijato bohatými, aby to následně zlevnilo a rozšířilo se i mezi ostatní. Cílem většiny firem není prodávat pár vyvoleným, ale své produkty masivně rozšířit. Nicméně počáteční investice od pár boháčů umožňuje produkt vylepšit a srazit jeho cenu. V tom je kapitalismus nejlepší. Snažení Bezose a spol. je tak nejlepším příslibem, že se do kosmu jednou podívá i obyčejný smrtelník. Branson již oznámil plán minimálně jednoho turistického letu do vesmíru denně. I to již našlo své odpůrce. Historik Adam Tooze, který se však angažuje i v klimatických otázkách, k tomu napsal: „Toto musí být zastaveno. Vzhledem ke klimatické krizi nemáme uhlíkový rozpočet na elitářský eskapismus!“

Je tu však ještě jeden důvod, proč se vydat do kosmu. Americký konzervativní komentátor Ross Douthat ve své knize Decadent Society analyzuje současnou stagnaci Západu. „Západní společnost se ve druhé polovině 20. století přestala rozvíjet. Kombinace bohatství a technologické zdatnosti s ekonomickou stagnací, politickými patovými situacemi, kulturním vyčerpáním a demografickým úpadkem vytváří zvláštní druh ,udržitelné dekadence‘, civilizační marasmus, který by mohl trvat déle, než si myslíme,“ tvrdí Douthat. Společnost tak podle něj postrádá nové nápady, nikam se civilizačně neposouvá. V umění se to projevuje například neustálým vytvářením remaků a pokračování starých příběhů, nové se nevymýšlejí. Rozhodnutí přestat s průzkumem vesmíru podle něj zahájilo „uzavírání hranice… poprvé od roku 1491“. Douthat používá výraz „frontier“, což se dá přeložit jako hranice či příhraničí, ale Američané tím mají na mysli hranici mezi objeveným a neobjeveným, mezi civilizací a divočinou. To vedlo i k zastavení technologického pokroku. Kromě internetu se od konce vesmírných závodů neobjevila žádná přelomová technologie. Většina nových vynálezů pouze upravuje staré fungující služby, například Uber je taxík, který si můžete přivolat pomocí aplikace, ale nic, co by zásadně změnilo fungování společnosti. Ta tak pomalu upadá. Douthat navrhuje několik řešení, která by mohla společnost z této letargie vytrhnout. Jedním z nich je znovuotevření této hranice a obnovení vesmírného výzkumu a cestování ve velkém.

Lidstvo se vždy snažilo zjistit, co je za horizontem. Dobrodruzi a objevitelé se tak dlouho vydávali na cesty, až nebylo dál co objevovat. Jak říká kapitán Kirk ze Star Treku – „poslední hranicí je vesmír“. Vtip kolující po internetu na účet Bezose říká, že vystřelení se do kosmu v obřím falickém symbolu je zvláštní řešení krize středního věku. Možná je to však i řešení krize Západu.