Šestnáct povídek z vyloučené lokality

Nedokrvený Cejl

Šestnáct povídek z vyloučené lokality
Nedokrvený Cejl

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před čtyřmi lety vydala Kateřina Šedá „akčního průvodce“ brněnskou lokalitou, které se nyní říká Bronx, dříve Cejl. Jde o specifickou část města, kdysi průmyslovou či dělnickou čtvrť, nyní (ve značné části) vyloučenou lokalitu či ghetto, ve které jsou naštosovány různé sociální a kulturní jevy, jež se obvykle označují jako problematické, nebo dokonce patologické. Vzhledem ke své rozlehlosti a faktu, „že Brno“, stal se Bronx (Cejl) do určité míry kultovním prostorem, i když samozřejmě jen pro určitou vrstvu, řekněme městské intelektuály. Projevem této trendizace byl právě „průvodce“ Kateřiny Šedé Brnox. A je jím také jeho beletristický pandán, kniha Krvavý Bronx, zahrnující šestnáct povídek současných českých (a moravských, několika přímo brněnských) autorek (7) a autorů (9).

Organizátorem knihy je nakladatel (a spisovatel) Martin Reiner, autor jedné z povídek. V úvodním slově píše, že s nápadem přišel historik (a spisovatel) Michal Konečný (také tam má jednu), který mu navrhl, aby autoři napsali povídku inspirovanou zprávou z „novinových článků z druhé poloviny devatenáctého století“. Tak se stalo, články (asi výstřižky) byly vybrány a šestnáct autorů a autorek z nakladatelství Druhé město a Host („největších hvězd“) se o ně „podělilo“ (jak to asi vypadalo?) a pak podle nich napsali povídky. Ty „výstřižky“ jsou zařazeny na úvod povídek, nejsou datovány, není uveden zdroj, lze předpokládat, že to jsou zprávy z někdejších „černých kronik“. Určitě to však nejsou „zprávy z Bronxu“, neboť takové pojmenování tehdy neexistovalo. Obyvatelé čtvrti říkali Cejl nebo také Zeil, neboť Brno bylo v 19. století ještě výrazně německé a na předměstích, i těch chudinských, se to značně míchalo. Název „krvavý Bronx“ je proto poněkud zavádějící.

A vlastně zavádějící je i to nabuzující adjektivum „krvavý“. Ve dvojím smyslu: jednak převládají spíš případy nekrvavé, které by se daly nazvat soudničkami, jednak převládá i jaksi nedokrvené zpracování, které budí dojem, že většina autorů a autorek se do tématu nutila a vzala ho jako zakázku, jejímž splněním chtěla udělat radost nakladateli či se prostě zúčastnit podniku snad prestižního, aspoň tedy v rámci českomoravského rybníku. Příznačné bylo, že pro povídky, které měly být (když už tedy) situovány do časů zhruba před první světovou válkou, se autoři jen výjimečně snažili nalézt adekvátní jazyk (převládá obecná čeština, a to třeba i v případě, že jde o hovor na moravské vsi) a většina autorů ani příliš neměla zapotřebí zjistit si, v čem spočívala zvláštnost brněnského Cejlu (například právě ve dvojjazyčnosti).

Z šestnácti povídek lze za  povedené a s chutí napsané i s chutí přečtené označit asi tři, možná čtyři. Nejvíc snad zamýšlenému duchu knihy odpovídá, jak se věci ujal Petr Stančík, který napsal brizantní retro horor Turbína a mordýrna, kde dojde jak na krvavost (i když nekrvavou, jde o travičství), tak na specifickou atmosféru proletářského štatlu. Zábavná je převlékací groteska Jeden den Eduarda Pospíšila Michala Konečného (inspirátora knihy): v ní se v prekérní situaci ocitne moravský místodržící Karl Heinold-Udynski, neboť ve snaze o inkognito víkend s milenkou přijde o šaty a musí strávit den v oděvu vagabunda na Cejlu. Vzhledem k tomu, že Heinold-Udynski skutečně existovat, nabízí se otázka, zda jde o skutečnou událost, nebo mystifikaci, v každém případě vtipnou. Za třetí povídku, u níž jsem jako čtenář nekontroloval, kolik mi ještě chybí stránek, si dovolím uvést text Petry Soukupové Na houby, tematicky typickou adolescentní revoltu, v níž je svým způsobem nepřekonatelná („Dneska je nejhorší den mýho života…“), která se sice ani nenamáhala předstírat, že má něco společného s Brnem (no, je tam zmínka, že hrdinka je z Brna), natož s dobou, ale jako povídka, tedy žánr, jenž má své pravidla, například jednotu času a prostoru, je to slušná práce.

Nechci se (vzhledem k místu) šmahem přezíravě vyjadřovat o ostatních, třeba si čtenáře taky najdou. Jinak knihy kupujte, bez vás nebudou.

 

Krvavý Bronx. Vydalo Druhé město / Host. Brno 2020. Ilustroval Jakub Tomáš, 288 str.

 

23. dubna 2020