Slovy „jsem Tchajwanec“, kterými předseda Senátu Miloš Vystrčil zakončil svůj projev v tchajwanském parlamentu, probudil svého vnitřního Johna F. Kennedyho. Byla by to vlastně případná tečka za českým tchajwanským dobrodružstvím, které od začátku bylo více o symbolech než o nějakých reálných výsledcích. V jednom však byla přece jenom užitečná. Naznačila, jak by vypadal svět, v němž by roli hegemona hrála Čína. Není to pěkný obrázek.

Z cesty na Tchaj-wan se nevyhnutelně stal ústřední střet českých kulturních válek. Na jedné straně pročínský prezident Miloš Zeman a jemu naklonění lidé, na druhé jeho zavilí odpůrci. Jistě řada z nich podporuje demokratický Tchaj-wan proti komunistické Číně z principu, ale i tak se nelze ubránit dojmu, že právě angažovanost Miloše Zemana pomáhá vyšroubovat podporu Tchaj-wanu v protizemanovských kruzích na vyšší úroveň. Jak si jinak vysvětlit, že se téměř přes noc z nenáviděného údajného šovinisty Jaroslava Kubery stal oblíbenec „pražské kavárny“? Když se Vystrčil rozhodl splnit slib svého zesnulého předchůdce a na Tchaj-wan opravdu odjet, stal se pro stejné lidi potenciálním kandidátem na prezidenta. Ukazuje se to i na hysterii kolem předčasné Kuberovy smrti, kdy za viníka byla označena Čína a Hrad, minimálně tím, že mu stresem přivodily infarkt, i když například pořad 168 hodin více než naznačoval, jestli náhodou nešlo o otravu. Z výletu se tak nikdy nemohla stát prostá politicko-podnikatelská výprava, jakých jsou desítky.

Asi jeden z mála, kdo se do tohoto boje plně nezapojil, byl premiér Andrej Babiš, který se místo toho soustředí na rozdávání dárků důchodcům, což nejspíše je příčina jeho vedení ve volebních průzkumech.

Druhým důvodem, proč se ale nikdy nemohlo jednat o prostou návštěvu, je status Tchaj-wanu. Ten Peking oficiálně považuje za vzbouřeneckou provincii, v roce 1949 tam po porážce v občanské válce uprchla vláda Kuomintangu. Ještě dlouho poté byla považována za legitimní čínskou vládu, dodnes se Tchaj-wan oficiálně jmenuje Čínská republika. Teprve v roce 1971 nahradila Čínská lidová republika Tchaj-wan v Radě bezpečnosti OSN. Není tedy divu, že čínští komunisté jsou hákliví na jakékoliv kroky, které naznačují, že Tchaj-wan je nezávislá země.

I tak byla reakce Číňanů na Vystrčilovu cestu překvapivě ostrá. V pondělí Peking Vystrčilovi vzkázal, že oficiální návštěvou Tchaj-wanu porušuje princip jedné Číny a že za to „zaplatí vysokou cenu“. V úterý čínský ministr zahraničí Wang I o Vystrčilovi řekl: „Překročil červenou čáru. Čína musí svou suverenitu a teritoriální integritu bránit.“

Naštěstí Čína nemá příliš prostředků, jak Českou republiku poškodit. I kdyby Čína chtěla kvůli takové prkotině vojensky zasáhnout, Česko je příliš daleko a pod ochranou NATO. Ekonomicky také příliš nezmůže, protože přes všechny řeči o čínských investicích zůstávají ty investice velmi malé.

Čínské silácké řeči však dobře ukazují, jak by asi vypadala světová politika, kdyby si Čína mohla diktovat podmínky. Na světě jsou v podstatě pouze dvě důležité země, pro které jakákoliv kritika znamená zasahování do vnitřních záležitostí: Rusko a Čína. Ať si o USA, Německu nebo třeba Francii myslíme cokoliv, jejich kritika není následována výhrůžkami.

To, že se Čína nebojí použít k prosazování svých zájmů sílu, se ukazuje například v provincii Sin-ťiang, kde Peking v podstatě provádí etnickou čistku Ujgurů, nebo v Hongkongu, kde režim začal demolovat svobodu autonomního území v podstatě ihned po přijetí nového zákona o národní bezpečnosti. Hlavní důvod, proč se Čína nepokusila dobýt Tchaj-wan, se jmenuje americká sedmá flotila. Ta kotví v nedalekém Japonsku a mezi její úkoly patří obrana Tchaj-wanu při případné invazi.

Americká zahraniční politika je v posledních letech ve stadiu ústupu. Začalo to za prezidenta Baracka Obamy, který zahájil své prezidentské období zrušením plánovaného protiraketového deštníku, stáhl se z Iráku, jen aby se tam musel zase rychle vrátit, snažil se o zlepšení vztahů s Ruskem, uzavřel dohodu s Íránem o jeho jaderném programu. Trump v této politice v něčem pokračuje. Během volební kampaně slíbil ukončení „nekonečných válek“, stáhl velkou část amerických vojáků ze Sýrie, několikrát veřejně zpochybnil užitečnost NATO. Jenže stažení USA nebude znamenat konec velmocenského zasahování do světového dění, pouze je nahradí někdo jiný. Hlavním kandidátem je Čína. Vystrčilova cesta ukazuje, jak by to mohlo vypadat.