Už dávno není v České republice čtvrtou mocí tisk. Není jí ani ta demonstrující část veřejnosti, která zaplnila Staroměstské, pak Václavské náměstí a nakonec Letnou. Ale na zádech Letné se tou čtvrtou mocí – vedle vlády, parlamentu a soudů – chtějí prohlásit státní zástupci, přesněji řečeno skupina, která sedí na nejvyšším zastupitelství a na obou vrchních státních zastupitelstvích a svůj dorost má v Unii státních zástupců.

Tato unie měla včera pracovní schůzku s ministryní spravedlnosti Marií Benešovou. Předseda unie Jan Lata by si přál, aby „soustava“ byla co nejméně závislá na vládě. Benešová s tím, vzhledem k jejímu mediálnímu obrazu překvapivě, souhlasí. „Je to útvar svého druhu, já bych tomu fandila… vůbec se nebudu zlobit, když mi to vypadne ze hry.“ Iniciovat takovou změnu ovšem ministryně nebude.

Minulý týden nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman přímo řekl, že nejlepší by bylo, kdyby se soustava vydělila z výkonné moci. To by si vyžádalo ústavní novelu. Zeman tak promluvil po jednání se senátory a před novináři mu asistoval senátor za ČSSD Miroslav Antl, svého času nejslavnější státní zástupce v republice. Sledujeme tu opět náběh k ustavení státu ve státě.

Stávajícím parlamentem by taková ústavní novela neprošla – proti budou přinejmenším ANO, ODS, SPD, komunisté. Třeba chtěl Zeman jen vypustit maximalistický požadavek, z něhož se může jakoby slevovat: zablokovat nápad Benešové, aby o vedoucích státních zástupcích rozhodovala komise s převahou vlády, a ne tak jako dosud soustava sama. Nebo protáhnout přechodné lhůty pro Zemana, Lenku Bradáčovou a další. Ale ta maximalistická představa je venku.

Po světě můžeme studovat dva základní, protichůdné modely – mít státní zastupitelství jako agresivní psy, kteří vyšetřují hlava nehlava všechno, co se hne, nebo jako nástroj, přes který vláda může uskutečňovat svou představu trestní politiky. Tvůrci české ústavy se přiklonili k druhému modelu, vláda za státní zastupitele nese zodpovědnost, a tím pádem jí patří i právo výběru. Do chvíle, než se česká společnost a politika většinově rozhodly, že je v pořádku, aby se premiérem stala trestně stíhaná osoba, s tím v zásadě nebyl problém. Skupina kolem Lenky Bradáčové byla i bez ústavního zakotvení donedávna nedotknutelná, zoufalý manévr Babiše se jmenováním Benešové směřuje k tomu výsledku, že to tak zůstane. V extrémní situaci, kdy už zřejmě brzy budeme mít obžalovaného premiéra, by bylo žádoucí upravit jeden detail – odebrat vládě možnost ze dne na den a bez udání důvodu nejvyššího státního zástupce odvolat. Ale zasahovat kvůli tomu hned do ústavy?

Představa o státních zástupcích jako čtvrté moci je v České republice stará přinejmenším deset let. Zpravidla byla tím silnější, čím slabší byla ta která vláda (především za Petra Nečase). A naopak – když se ve vládě Bohuslava Sobotky zdálo, že ministři spravedlnosti za ANO Helena Válková a Robert Pelikán chtějí faktickou moc špiček soustavy omezit, nacházeli Bradáčová, Zeman a spol. uznání pro status quo a říkali, že systém vlastně funguje dobře. Když teď máme plnou Letnou a před sebou vyhlídky na politicky horký podzim, je najednou všechno zase jinak: je třeba jít, měnit, nezastavit se ani před ústavou. Hluboké krize vládnutí, která svou podstatou není systémová, ale mravní, zneužívají špičky soustavy státních zastupitelství pro vlastní cíle.