Češi patří mezi ty malé národy, které si v dějinách musely projít mnohými útrapami a zklamáními. Zřejmě proto mají často potřebu hledat pozitivní momenty své historie, které potvrzují, že i přes nevelkou početnost dokázal nenápadný středoevropský národ častokrát zanechat ve světě výraznou stopu. V preferovaných dějinách je proto například populární příběh českých legionářů za první světové války, naopak se ale přehlížejí čeští hrdinové v rakouských uniformách, kteří jaksi nepasují do národního mýtu. Při hledání pozitivních vzorů pro současnost hraje velkou roli prvorepublikové Československo. Zatímco komunistická propaganda jeho úspěchy bagatelizovala, dnes naopak panuje představa o hrdém státě, který byl zárukou demokracie v rozbouřené Evropě. Nostalgicky se také vzpomíná na tehdejší bohatství a prosperitu. Bylo Československo skutečně v první desítce nejrozvinutějších zemí světa, jak se s oblibou tvrdí? Historikové dokazují, že ne. ČSR podle různých parametrů patřila spíš do druhé poloviny druhé desítky, a to v době, kdy vyspělých států světa nebylo mnoho.

Populární příběh bohatého Československa je dodnes přiživován také špičkami české politické scény. Meziválečný stát je pro ně vzorem, k němuž máme směřovat. „Ve dvacátých letech minulého století jsme byli bohatší než Rakušané, Italové nebo Holanďané. Produktivnější než Němci. Byli jsme v desítce nejbohatších zemí světa. Hospodářský růst byl i dvouciferný, vyšší, než má dnes Čína,“ čteme v knize O čem sním, když náhodou spím, která vyšla roku 2017 pod jménem Andreje Babiše. Podobně se vyjádřil před komunálními volbami roku 2018 i Petr Fiala, předseda ODS, nejsilnější opoziční strany: „První republika patřila do skupiny desíti nejrozvinutějších zemí světa. Pojďme vrátit ČR do top 10, mezi deset nejlepších zemí.“ Výroky obou politiků jsou, slušně řečeno, účelově nadsazené.

Otázka hospodářské vyspělosti Československa je značně složitá a relativní. Romantické představě meziválečného „ekonomického tygra“ zcela neodpovídá, což bylo dokázáno řadou odborných studií. Co by tedy mělo být měřítkem oné vyspělosti? Pokud budeme Masarykovu republiku srovnávat s agrárními státy jihovýchodní a východní Evropy nebo sousedním Polskem, byla opravdu velmi vyspělá. Naopak srovnání se světovou špičkou v čele se Spojenými státy americkými, Velkou Británií, Německem, Belgií, Nizozemskem či Švýcarskem představu o vysoce vyspělém Československu mezi dvěma světovými válkami vyvrací silou ekonomických ukazatelů.

Ekonomické jádro zaniklé monarchie

Představa vyspělého Československa má jasný základ, ze kterého vychází. Nově vzniklý stát totiž v roce 1918 získal 21 % území a 26 % obyvatelstva zaniklého Rakousko-Uherska. Podstatné však je, že na území Československa bylo 60–70 % průmyslové kapacity říše. Jenže habsburská monarchie nepatřila k nejvyspělejším státům tehdejší Evropy. Hospodářské zaostávání Rakousko-Uherska vynikalo obzvlášť vedle Německa, které mělo po Spojených státech druhý největší ekonomický růst. Střízlivý pohled na minulost ukazuje, že pouhé dědictví průmyslu podunajské monarchie nestačilo na to, aby Československo rázem patřilo k nejvyspělejším státům světa. Představu, že Československu stačilo dědictví ekonomického jádra monarchie (tedy pracovní síly, daňového systému, zemědělské a průmyslové produkce) k tomu, aby se mladý stát vyšvihl do „top“ desítky států světa, považuje historik Ivan Jakubec z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy dokonce za absurdní. Připomíná skutečnost, že československé hospodářství bylo více než čtyři válečné roky bez kontaktu s nejvyspělejšími technologiemi a následně si muselo projít poválečnou krizí v letech 1922–1923.

Nový stát měl před sebou těžký úkol. Musel osamostatnit československou ekonomiku, zastavit odliv peněz do Vídně a Budapešti a především zajistit hospodářskou kompaktnost republiky. Největší problém spočíval v tom, že české země, Slovensko a Podkarpatská Rus byly v době vzniku společného státu na rozdílných stupních nejen hospodářského vývoje, ale vůbec celkového rozvoje společnosti. Zatímco české země disponovaly relativně vyspělým průmyslem a širokými vrstvami nadprůměrně vzdělaného obyvatelstva (viděno v tehdejším evropském kontextu ), zbytek státu byl silně agrární: obyvatelstvo tvořili ze dvou třetin rolníci. Zemědělství navíc mělo v horských oblastech spíše naturální charakter. Kolem 90 % průmyslové výroby se odehrávalo v českých zemích. Integrovat nesourodou republiku bylo navíc složité i z dopravního hlediska. Výměna zboží si nutně vyžadovala propojení západovýchodním směrem. Hlavní železniční tratě byly přitom orientovány naopak severojižně, totiž na Vídeň a Budapešť.

Někde uprostřed

Kde se tedy bere informace, že Československo patřilo mezi 10 ekonomicky nejvyspělejších států? Před druhou světovou válkou se měřila velikost ekonomiky podle „národního důchodu“, což je část souhrnného hospodářského produktu za určité období, která zbývá po nahrazení spotřebovaných výrobních prostředků. Československo se v letech 1925–1934 umístilo v absolutních číslech na 9. místě. Reálnou hospodářskou úroveň ale lépe ukazuje HDP, hrubý domácí produkt, tedy celková přidaná hodnota vytvořená v zemi přepočítaná na jednoho obyvatele. Takové měření ukazuje horší výsledek: 17. místo na světě. Meziválečné Československo vykazovalo 455 amerických dolarů. Pro srovnání: USA 1397, Velká Británie 1069, Švýcarsko 1039, Nizozemsko 855, Švédsko 695, Francie 694 a tak dále. Jak patrno, s velkým ekonomickým (i civilizačním) náskokem vedl anglosaský svět; Československo patřilo spíš do skupiny ekonomicky středně vyspělých zemí, kde bylo například také Norsko, Rakousko či Finsko. A i kdybychom pracovali jen s českými daty (tedy bez slovenských a podkarpatoruských), stála by takto zmenšená republika přibližně na úrovni tehdejší Belgie, s níž by se dělila o 14.–15. místo. Při srovnání evropských států patřilo Československu (podle HDP na hlavu) 13. místo. Stručně řečeno: v Evropě mu náleželo místo ve středu mezi průmyslovým západem a agrárně-průmyslovým východem. Vývoj československého průmyslu se dá hodnotit jako mírně dynamický, pohybující se pod evropským průměrem. Další čísla uvádí podnětná práce Eduarda Kubů a Jaroslava Pátka Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami (2000).

Zohledňovat ovšem musíme také jiná kritéria, než je národní důchod. Vezmeme-li třeba počet obyvatel na jeden automobil, nalezneme Československou republiku v roce 1928 na 21. místě. Podle počtu obyvatel na jeden telefon jsme byli v roce 1930 na 14. místě. Porovnávat by se dala ještě řada dalších rovin – od finančního sektoru přes zahraniční obchod až k vědecko-technickému vývoji. Stát se jako celek pohyboval až ve druhé evropské lize ve společnosti například Španělska či Řecka; nesmíme zapomínat, že vyspělý svět se mezi první a druhou světovou válkou omezoval pouze na několik států Evropy a Severní Ameriky, celá Asie byla zaostalá, nemluvě o Africe.

Československo vynikalo například ve zbrojní výrobě, ta u nás byla ve sledovaném období co do hodnotového objemu velmi masivní a srovnatelná s Německem. Trhy pro zboží špičkové kvality se nacházely převážně v zemích Malé dohody. Historici se však nedomnívají, že by rozsáhlá zbrojní výroba posouvala Československo výraznějším způsobem mezi nejvyspělejší státy světa.

Jak známo, Československo mělo také svého Baťu, kterého lze dnešní optikou vnímat jako „nadnárodní společnost“. Značka Baťa proto také úspěšně podporuje představu velmi úspěšného státu. Československé podnikatelstvo jako celek ale přitom postrádalo širší rozhled a nejevilo příliš velkou ochotu riskovat. Podnikatelé neměli ambice pronikat na vzdálenější a velmi lukrativní trhy, neměli k tomu ostatně ani potřebné zkušenosti, což potvrzuje i historik Tomáš Gecko z Filozofické fakulty UK: „Český podnikatel byl před první světovou válkou ve svých rozhodnutích provinciálním podnikatelem a zůstal jím i po vzniku samostatného Československa, ačkoli se tyto mentální bariéry začaly od třicátých let pozvolna odbourávat.“

Slabiny a limity

Kdyby nepřišla krize, mělo Československo potenciál postupně se zařadit mezi průmyslově nejvyspělejší země Evropy. Poválečný chaos byl překonán půjčkami a řadou dalších opatření. Existující hospodářský liberalismus dával naději na ekonomické úspěchy. Příchod světové hospodářské krize však ukázal limity rozvoje československé ekonomiky – ta začala zaostávat a rozdíly v hospodářské úrovni ČSR a zemí, s nimiž se chtěla měřit, se spíše zvětšovaly. Schopnost obnovy po krizi byla značně pomalejší než ve vyspělých zemích. Československo patřilo k několika málo zemím, které do vypuknutí druhé světové války nedosáhly předkrizové úrovně produkce.

Masarykova republika nebyla zaostalá. V různých srovnatelných parametrech se pohybovala mezi středně vyspělými státy a v některých případech se přibližovala k těm nejvyspělejším. Stát sice musel řešit složité národnostní problémy, přesto patřil k nejsvobodnějším v regionu. Československo mělo významná jména ve vědě, kultuře i sportu. Přesto přese všecko musíme na úspěchy meziválečného státu hledět střízlivě a neupravovat si historická fakta kvůli zvyšování národního sebevědomí či kvůli lepšímu volebnímu výsledku.