KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Ať si jsou, tam kde jsou. Ať sem na nás nelezou

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Ať si jsou, tam kde jsou. Ať sem na nás nelezou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Báchorkám o ruské denacifikaci Ukrajiny mohli věřit jen úplní hlupáci, ale ti se vždycky najdou. Těžko od nich očekávat nějakou sebereflexi, ale přece jen pro ně musí teď být poněkud prekérní srovnat si skutečnost, že jejich velký denacifikátor, tedy Putin, před pár dny přiznal, že ve válce, kterou rozpoutal, nejde o nic jiného než o zabrání území, na které má Rusko podle něj nárok.

Putin se přitom nepřirovnal k nikomu menšímu než k Petru Velikému, který holt také musel vést války, aby se dostal k severním mořím a tam pak vybudoval na kostech desetitisíců nevolníků Saint Petersburg, ruské okno do Evropy. Co má v úmyslu vybudovat na dobytých územích Donbasu Putin, lze odhadnout z toho, jak se ruský dobyvatel obvykle na uloupených, ale i vlastních územích chová. Špinavou latrínu s ruským státním znakem.

Putinova sebeidentifikace s rozporuplnou, ale přece jen něčím imponující postavou evropských dějin je spíš na psychiatra. Petr Veliký byl sice agresivní maniak a tyran, ale zaostalost Ruska viděl jasně, takže se přece jen aspoň snažil zemi civilizovat a do Evropy přivést – i když přitom lebkami vydlážděnými cestami. Putin ji vede do izolace a do opovržení, do stavu, že být Rusem je něco jako být předem podezřelým. Můžou si za to sami, soucit by měl být určen těm, kdo jsou jimi napadeni.

Ale ocenit lze konečně upřímnost Putinova sdělení. To by sice nemělo být pro nikoho trochu soudného překvapením, ale přece jenom je dobré to slyšet úředně potvrzeno: Rusko je dobyvačný stát, jehož státní politika je založena na loupení, přepadávání a ničení blízkého i vzdálenějšího okolí. To je jeho doktrína, kterou by měli mít napsánu v preambuli. Omluvou, nebo spíš výmluvou jim může být, že jsou stepní národ, který nezná hranice (to Putin také několikrát řekl), takže se rozlévají jako temná skvrna až tam, kam je jim to dovoleno.

V dějinách se některé národy, třeba Římané, také rozlévali, válkami budovali impérium, šířili, a to i násilím, svou civilizaci. Díky tomu ještě po dvou tisících letech je na území, kam Římané došli, úroveň civilizace vyšší než tam, kam se jim už nechtělo nebo kde je barbaři zastavili. Něco zhruba podobného se dá říci o Britech v 19. století.

Ano, ale u Rusů je to úplně naopak. Kam přišli, tam civilizace spadla. Oni sami to geniálně vystihují lapidární větou: Kdě my, tam plocho. Rusko v podstatě až na výjimečné obory, jako jsou cirkusové sporty a výbušné rakety, ničeho složitějšího není schopno, výsledky jeho vlastního společenského života jsou mizerné, poměry zaostalé, stav veřejných komunikací a úhlednost budov příšerná, alkoholismus a hulvátství pokročilé. Ale tím spíše tuhle jimi samými způsobenou nuzotu hodlají exportovat ven, rozšířit ji na co největší plochu světa, a ještě se u toho dojemně cítí jako osvoboditelé (před „nacismem“). Je to tím, že součástí jejich zaostalosti je, že ani nevědí, jak jsou ubozí. Je to jejich stará tradice, kterou převzali nikoli od Petra Velikého, ale od Hunů a Mongolů, kteří na rozdíl od nich aspoň měli nějakou zajímavou kulturu, třeba jízdu na koni a lukostřelbu.

Pro jistotu dodám, že hodnotná ruská kultura, ta, která za něco stála, se vytvářela v úleku a děsu z toho ničivého bahna, které se z Ruska rozlévalo po staletí do okolního světa. Rus pochopitelně nemůže za to, že je Rus, ale ti nejlepší z nich žili s bolestným vědomím, že se za svou zemi budou muset celý život před světem omlouvat. Člověku jim jich může být i líto, ale jak pravil klasik: „Ať si jsou, tam kde jsou. Ať sem na nás nelezou.“

 

Lapkové

Žije, žije ve stepi jeden v suché otepi.

Druhý v láptích pod pařezem, třetí v díře mezi bezem.

Ať si jsou, tam kde jsou. Ať sem na nás nelezou.

Jiří Pištora, 1969