O drobné vytržení z nekončícího proudu tabulek a interpretací epidemické situace se postarala britská královská rodina – přispěchat na pomoc ve chvíli, kdy je nouze nejvyšší, má tak nějak ve zvyku. Díky ní mohli uživatelé pro změnu řešit něco nového, spěšně se proto rozřadili do bitevních šiků a jali se válčit, někdo za královnu, jiní za strašným příkořím vystavenou vévodkyni Meghan.

Nastartován byl i proces tzv. memetizace, fotografie slzící Meghan se objevovala jako forma komentáře k tomu či onomu. V něčem znepokojivá pak byla sada snímků, které dokládaly, že vévodkyně si občas dává záležet, aby byla vyfotografována ve stejných modelech a někdy i stejných pózách jako princezna Diana. Tím se dostáváme k princi Harrymu, který v obou verzích toho probíhajícího dramatu působí jako figura spíš okrajová, dokonce by se dalo říct, že je tak trochu za troubu. Asi nejdrsnější vyjádření na jeho adresu jsem našel ve velice jednoduchém tweetu, jehož autor jenom citoval jeho známé vyjádření „Moje rodina mě finančně doslova odřízla“. Dopsal za to lapidární „Harry, 36 let“, čímž z prince udělal jakéhosi übermileniála, stěžujícího si, že musel v šestatřiceti opustit „mamahotel“. Možná je ale z celého toho spektáklu postavou nejzajímavější – přinejmenším pro pozorovatele, který by v něm rád našel stopu klasické tragédie. A samozřejmě, mladý muž, jenž se ožení s ženou, která se na veřejnosti ráda stylizuje do jeho mrtvé matky – v tom je víc než stopa Oidipa (přinejmenším v tom freudovském smyslu). V Harrym je možné vidět i postavu hamletovskou, ostatně Hamlet byl podle Freuda figura velmi oidipovská. A Harry v sobě něco z Hamleta třeba má – tu neproniknutelnou váhavost, jíž dánského prince charakterizují některé interpretace Shakespearovy hry. Je možné, že až se Harry prováhá k nějakému činu, budeme se třeba ještě divit. Jak připomíná Giles Fraser v interpretujícím textu o Harrym v internetovém magazínu Unherd: „Na konci Hamleta je většina protagonistů mrtvých a dvůr v troskách.“

Na frontě kulturní války předpokládatelný vývoj. Za zmínku snad stojí aférka kolem časopisu Teen Vogue (ano, něco takového existuje). Tahle luxusní publikace o módě pro teenagery je – nijak překvapivě – velice „woke“, pokrokářskou ideologii razí s plamennou vášní a odpovídajícím slovníkem. Jako vedoucí pracovnice, která by vycházela vstříc požadavkům a výzvám dneška, byla do časopisu angažována černošská novinářka Alexi McCammondová (28). To nemůže nevyjít, mysleli si jistě majitelé. No a stejně. Mladí redaktoři promptně zjistili, že jejich nová šéfka jenom vypadá jako naplnění ideálu diverzity, avšak za tou maskou skrývá prohnilé reakcionářské ledví. Po nepochybně pečlivém pátrání totiž zjistili, že ve svých sedmnácti letech McCammondová zveřejnila dva tweety, které by se daly vyložit jako neuctivé vůči příslušníkům asijské menšiny. Za ta vyjádření se McCammondová sice omluvila už v roce 2019, ale to nepochybně nemůže stačit pro to, aby vyhověla náročným kritériím roku 2021. Publikovala tedy další, skutečně obsáhlou a poníženou omluvu, zatím to stačilo, nevyhodili ji. K tomu dvě věci. Věci se mění – velká novinka. Není to tak dávno, kdy pro lidi, kteří se považovali za progresivní levičáky, byl charakteristický odpor proti trestům obecně a trestání mladých lidí a dětí zvlášť. Dnes k jejich „článkům víry“ patří přesvědčení, že neuvážená slova pronesená v časech dospívání by člověka měla diskvalifikovat celý život. Zdaleka nejde jen o McCammondovou, případů, kdy člověk dojel na nejapný pubertální žert, který si někdo iniciativně zaarchivoval, je daleko víc a týkají se lidí daleko méně privilegovaných, než je šéfredaktorka Teen Vogue. Bylo by jistě pěkné, kdyby McCammondová na základě té zkušenosti změnila pohled na „kulturu rušení“ a způsob, jakým se dnes uplatňuje, začala jevit zájem o lidi, kteří jí byli postiženi, jenom měli menší štěstí než ona. Dá se ale téměř s jistotou spolehnout, že se tak nestane, spíš bude cítit potřebu demonstrovat loajalitu tím, že bude raději papežštější než papež.