Bohumil Hrabal miloval a často citoval verše básníka T. S. Eliota z básnické skladby Pustá země: „Duben je nejkrutější měsíc, rodí šeříky z mrtvé země, mísí vzpomínku s touhou, vznítí kořeny jarním deštěm z otupělosti.“

A psycholog by vám opravdu řekl, že duben je skutečně na špici sebevražd, dobíhá rovnodennost, všechno raší, slabší nátury se kácí, nevědí, jestli bude dlouhá noc, krátký den, krátká noc, dlouhý den. Do toho přetáčení hodinek, vnitřní rytmy se hroutí, člověk stižený depresí uvažuje o sebevraždě, a pokud má dost energie, tak se o ni pokusí, pokud ne, tak přežije… Pak už to jde, začne květen, nálada se lepší… Druhý nejhorší měsíc je listopad.

A budete se možná divit, ale v dubnu je také nejvíc běžných úmrtí. Mluví se o fenoménu tzv. dožití na svátky. Na Vánoce i na Velikonoce jsou i hodně nemocní lidé motivováni se dožít: je to spojeno s návštěvami blízkých, příbuzných, milovaných, které máme potřebu ještě stihnout. Ještě do Vánoc, ještě do Velikonoc… Hned po svátcích do toho však organismus hodí vidle. Je vyčerpán a emocionálně vybičován, zabalí to, protože to podstatné stihl. Další svátky jsou opět daleko. Ergo: lidé spíše umírají v tomto čase, kdy všechno začíná kvést a obracet se k lepšímu. Nezabilo ho ale jaro, to mu pomohlo se ho dožít!

Fakt je, že bez horizontu je existence jen bezcílným plahočením, což není sice také úplně špatné, ale po čase to začne trochu nudit. Jsou horizonty falešné, jako je představa, že jednou vejde lidstvo do nějaké sociální nirvány, kterou si třeba zařídí nějakou revolucí nebo převýchovou. A jsou horizonty přirozené. Nejpřirozenějším horizontem – vedle výplaty, na kterou se většina lidí těší, bez ohledu na to, že je třeba nízká – je jaro. To je základní dynamo plodivých sil, nejen lidských, ale i obecně přírodních.

Kdyby ještě žily v našem dosahu nějaké žáby, to bychom viděli, jak by se k sobě měly: jakmile se jim trochu oteplí krev, už po sobě lezou, a za chvíli by byla kaluž plná pulců! Jaro je ale předpoklad nejen vegetace, ale i civilizace. Není náhoda, že na rovníku, kde je jaro pořád, se lidé spokojili s převalováním se z boku na bok, což je možná příjemné, ale velké pokroky se s tím udělat nedají. Když si člověk uvědomil, co všechno umožňuje a dělá jaro, dal se do pohybu i on a začal myslet v čase a prostoru. Zrodila se mytologie, astrologie, magie, pěstování obilnin a podobné užitečné předměty. Lidé začali směřovat k tomu, co máme dnes, což se sice jeví někdy nesnesitelně, ale vždycky lepší reálný vrabec v hrsti než utopický holub na střeše.

Omyl mnoha lidí je, že cennější je ten holub – a že ten obyčejný je vrabec. Většina chyb, co udělaly společnosti, ale i člověk sám za sebe, byla, že nepoznal, že nejlepší věci může udělat sám. Teď na jaře třeba udělat něco manuálně. Nejlépe venku něco uklidit, posbírat odpadky, zamést chodník, opravit plot, natřít ho novou barvou, umýt okna a parapet, zasadit květinu, dát ji za okno. To právě ty šťastnější a spokojenější lidé a národy dělají, ty nešťastné mají pocit, že to nemá cenu. Já bych řekl, že my jsme tak napůl mezi oběma možnostmi. Přitom jaro je v téhle věci zcela na naší straně. Je to zabiják, ale s dobrým srdcem.

Hezké Velikonoce!