Proč by si vlastně fotbalisté nemohli kleknout na začátku utkání na chvíli na trávník? Aspoň jedním kolenem. Chvíli by to vydrželi, nic jim to neudělá. Jsou to přece profesionálové, zvyklí dělat, co se po nich chce. Angličtí fotbalisté to dělají, a to hrají v zemi, která přece je demokratická a vyspělá a nejspíš pořád ještě i civilizovanější než ty země východní Evropy, které s tím mají asi problém, což bude projev té jejich zaostalosti.

To anglické a americké poklekávání, které se ujalo po smrti George Floyda, je přitom velmi respektabilní věc, dává se tím najevo, že nejsme rasisté a že tím vzdáváme hold obětem rasové nesnášenlivosti. Naše pokleknutí je projevem úcty a respektu. A také pokory. Přiznání i naší viny a našeho rasismu. Copak si takové věci respekt a úctu nezaslouží? Vy ten rasismus v sobě necítíte? Inu, jste rasisté.

Každý, snad tehdy i já, samozřejmě chápal, že to heslo, ten pyšný a zároveň pokorný výrok, není jen projevem zbožnosti, se kterou to Poláci tak rádi trochu přeháněli. Bylo to heslo, jak jsem se pak dozvěděl, kapitána Stanisława Sojczyńského, hrdiny, který po boji proti Němcům pokračoval po roce 1945 v odboji proti komunistům v podzemní Zemské armádě: popraven byl v roce 1947. Takže ten nápis byl vlastně velmi jasným vzkazem, že boj pokračuje.

Byl to vzkaz komunistům, vládě, ideologii, která právě s Bohem má problém: chtěla ho svrhnout a postavit se na jeho místo, a tak vyvářela bohy a bůžky jiné, vlastně novou mytologii a teologii, jež měla přijít na místo té staré a dávno osvědčené víry. Před tou novou vírou se mělo také klekat, což někteří i dělali (v Polsku méně než jinde), protože lidé to tak mají, že nějaké náboženství obvykle potřebují.

Ta nová víra však nabízela velmi záhy značně problematické důvody k pokleknutí. Byla to původně víra v hezké, ale také hodně světské věci: v pokrok, lidstvo a humanitu a ve spravedlivou společnost, jíž se mělo dosáhnout ovšem také tím, že tu starou společnost bylo nutné změnit a zničit. V zájmu toho se mělo také poklekávat, k čemuž sloužily všechny ty ceremonie a rituály, ale někdy to bylo také poklekávání před popravčí četou, třeba před kulkou NKVD, jak k tomu byly donuceny tisíce nejlepších Poláků v Katyni. Nakonec pak už nenabízela skoro nic, jen nicotu a atrapy ideálů, na které už naštěstí nikdo nevěřil.

Touhle zkušeností s klekáním prošly jen některé národy. A víc je poničila, než jim dala. S vírou v Boha to není ani u nich nijak slavné, možná už ani u těch Poláků není tak pevná. Ale snad lze věřit, že v jednom jakési poučení platí. Že se jim hůř padá na kolena před novými a náhradními Bohy, kteří jsou navíc od pohledu dosti problematičtí. Je paradoxní, ba trochu komické, že ten spor za nás teď vedou fotbalisté, kteří se raději vezmou kolem ramen, ale zůstanou stát. Je to důležité, že zůstanou stát aspoň oni. Snad se o ně jednou ti padající budou moci opřít.