Je asi trochu nemístné zastávat se něčeho, kde se člověk sám vyskytl, byť by to bylo na pár vteřin. Mně se to stalo v televizním seriálu Pozadí událostí, kde jsem měl (jako „kritik“) za úkol hájit knihu, kterou jsem ovšem nečetl, neboť vlastně ani neexistovala. Ani scénář jsem celý nečetl (myslím, že málokdo při tak malé roli čte celý scénář), ale pochopil jsem, že je to fikce, tedy ten příběh i ta neexistující kniha, a když mě režisér Hřebejk o ten krátký výstup požádal, neviděl jsem důvod, proč to odmítnout (ale naopak odmítnout pak i zajisté tučný honorář).

Měl jsem tam v televizní debatě hájit jakousi knihu, kterou moje oponentka (byla to Jitka Čvančarová, což byl další důvod, proč jsem nemohl odmítnout) nazývala pornografií a vyjadřovala se o ní velmi pohrdavě (měla to ve scénáři). Moje role spočívala v tom, že jsem měl kritiku tlumit a hájit právo na – pornografii.

Ten můj efemérní výstup, na který jsem za ty skoro dva roky úplně zapomněl, se pak de facto opakoval, jakmile se seriál Pozadí událostí objevil v televizi a vzápětí vyšly první recenze. Ne všechny byly jen odmítavé, ale ty, které spustily tzv. debatu, stály za to. Ty odsoudily seriál v duchu nejlepších likvidačních tradic angažované kritické policie. To znamená posoudily ho způsobem, jako by se autoři měli odpovídat nikoli za své, ale za jejich ideové či ideologické představy, kterými se podle jejich názoru má nejen posuzovat dílo, ale podle kterých se mají chovat i postavy, má se vyvíjet děj, má docházet k interakcím mezi pohlavími, má existovat poměr v různých binárních či nebinárních konstelacích. Dílo kritikům buď vyhovuje, má tedy všechny ideové náležitosti, a tedy projde a je vítáno, nebo nemá či je nemá v dostatečné míře a podobě, jak by si oni představovali, a pak nepatří do této doby, nesplňuje její nároky a potřeby, nepřispívá k dosažení jejich cílů.

Tito noví kritici jsou samozřejmě proti vší nerovnosti a diskriminaci, ale důležitý význam při posuzování díla mají u nich kategorie, které vycházejí z jakési genderově modifikované podoby kádrových dotazníků. Zásadní roli hraje pohlaví tvůrců, jejich sexuální orientace a pak nové kolonky třídního původu: již standardně se objevuje meritorní kritérium věku a etnicity, neboť od mužů, natož bílých (v Česku stále ještě hanebně převládajících) a nad padesát, nelze očekávat jiný pohled než nějakým způsobem závadný, nevyhovující, ba přímo, módním slovem, toxický. Tento nový marxismus (Marx by se svým soukromým životem přitom u nich neměl šanci) je mnohdy velmi důvtipný, přesvědčivý a má patos: dělá, že se zastává slabších a upozaděných, vyvolává představu, že se dotýká bolavých míst společnosti i jednotlivce, bojuje za jakousi rovnoprávnost a solidaritu. Přitom jeho jazyk je jazykem soudních protokolů, takže se při četbě jejich rozsudků člověku poněkud stahuje žaludek úzkostí. Kritici jsou důvtipní a neúprosní, mají zápal, planoucí srdce, chladný mozek a ostrost v očích, a kdyby trochu mohli, nosili by své kritické posudky na sekretariát, kde by se staly podkladem kárných komisí. Takové je mé pozorování.

K seriálu Pozadí událostí pak já nemám vlastně nic: měl bych, ale byl by to zbytečně dlouhý článek. Poznamenal bych snad jen to, že jestli se autorům podařilo vyvolat takové policejní reflexy, asi v něm něco cenného bude. Myslím ale, že jejich záměr byl skromnější: natočit něco, co se bude moci dávat po čtyři neděle v hlavním televizním čase a bude se na to dívat – navzdory tomu, že je to vlastně ptákovina, ale možná právě kvůli tomu – docela dost lidí. Mám takový pocit, že tohle se jim povedlo. Asi to prostě umějí. Takových lidí moc není.