komentář Jiřího Peňáse

Hrabalova chata je výjimečná. Stát by to měl vědět

komentář Jiřího Peňáse
Hrabalova chata je výjimečná. Stát by to měl vědět

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Začátkem týdne se objevila zpráva, že se prodává Hrabalova chata v Kersku. Za dvanáct milionů, což není málo, ale kupec se jistě najde, jenže bůhví, co s ní udělá. Tím kupcem by měl ale být český stát a ministerstvo kultury by mělo okamžitě jednat. Ne z nějakých fetišistických důvodů, ale proto, že je to jedinečná příležitost konečně splatit dluh vůči Hrabalovi. A zachránit stále docela zachovalé stavení, které je příkladem zahradní architektury kerského typu, jež byla unikátní, účelná a hezká a která z kerského polesí kvapem mizí.

Hrabalova chata je ale především jedinečným památníkem literárním i sociálním. Hrabal ji koupil v roce 1965, když se řekněme stabilizovala jeho „ekonomická situace“ a stal se jedním z nejčtenějších a také nejprodávanějších spisovatelů. Pěkná, ale skromná chata se dala obývat jen v teplejším období roku, ale ve srovnání se stálou adresou Na Hrázi č. 24 v Libni to byl téměř luxus. Hrabalovi si tehdy pořídili i automobil a zde vedli skromný, ale příjemný život pražských chatařů, pro něž představovalo Kersko jednu z nejlepších lokací.

Usadili se zde zvláště v sedmdesátých letech, kdy se ze „svateb v domě“ staly poněkud usedlejší, někdo by řekl maloměšťáčtější „slavnosti sněženek“. Hlavně ale tady měl Hrabal klid na psaní, které vrcholilo právě v 70. letech, kdy vytvořil základní texty, Příliš hlučnou samotu a Něžného barbara. Přímo na rozpálené verandě chaty v horkém létě 1971 během osmnácti dnů nabušil text Obsluhoval jsem anglického krále.

Hrabalova chata v Kersku má tedy podobný status jako Havlův Hrádeček, i když mezi oběma domky a oběma styly jejich obývání a užívání by se našly značné rozdíly, například Havel byl puntičkář a pedant, zatímco Hrabal nikoli, Havla sledovala dnem a nocí policie, zatímco Hrabala jen občas otravovala a znepříjemňovala mu život, i když se to odehrávalo víc v jeho představách a fobiích. Ale ta podobnost je nápadná a potvrzuje přinejmenším fakt, že osudem poválečného českého intelektuála a stylem jeho života bylo chalupaření v chatách a chalupách, kterých v této zemi bylo po sudetských Němcích (Hrádeček) a po buržoazii (Kersko) vždycky dost, a důvodů, proč se tam skrývat a hledat tam útočiště, též.

Hrabal se tedy za normalizace na většinu času stáhl na chatu. Po přestěhování na sídliště Sokolniky a po smrti ženy Pipsi (Eliška) v roce 1987 se Kersko stalo místem jeho „tiché samoty“, kontrastující s tou „hlučnou samotou“ v pražských hospodách. Poslední roky života sem skoro každý den zajížděl autobusem z Florence za svými kočenkami.

Je to tedy pravý Hrabalův památník. A přitom jeden z posledních. Ulice Na Hrázi už dávno neexistuje, Automat Svět v Libni je už dvacet let ostudnou troskou. Skutečností je, že nejvýznamnější český poválečný spisovatel nemá ani pětadvacet let po smrti své důstojné muzeum, o což by on sám asi nestál, ale kulturní společnost by měla. Vila v Kersku by se přitom mohla „vymyslet“ tak, že by proti tomu neměl nic ani sám Bogan. Je pozoruhodně zachovalá, a když k ní člověk přijde, cosi hrabalovského z ní pořád vyzařuje. Společnost, která si sebe aspoň trochu váží, se o taková výjimečná místa stará, natož aby je nechala zaniknout.

Kdyby se pak hledal nějaký správce a průvodce, autor glosy si vyhrazuje přednostní právo při konkurzu. I o ty kočky by se případně staral.

 

14. července 2021