Jazyk, jímž se dnes mluví o komunistickém režimu, občas trpí zvláštní neohrabaností. To špatné na něm je často popisováno výrazy „porušování lidských práv“, „komunistické represe“. Jsou vyzdvihována jména těch, kteří trpěli – ať už Milada Horáková, nebo chartisté, často aniž by bylo jasné, za co přesně – hlavně že trpěli. Na druhé straně přichází do módy nebýt jednoduchý a uznávat i jistou míru kontinuity, to, co z režimních vymožeností přežívá ku – přiznejme si to – ke všeobecné spokojenosti.

Jestliže by tedy mělo jít jen o porušování lidských práv a o represe, pak není od věci otázka, v čem se komunistický režim lišil od nějaké jiné diktatury, která taky porušovala lidská práva, ale taky přinesla něco dobrého. Třeba od diktatury generála Pinocheta. Ten v roce 1973 v krvavém puči svrhl marxistického prezidenta Allendea a zavedl diktaturu, jež zrušila politické svobody a nasadila radikálně liberální ekonomický kurz.

Žádný takový pokus se v prostředí československé armády, pokud vím, nechystal. Ale co kdyby?

Řekněme, že bychom převrat umístili pár dní před samotné převzetí moci, o němž dokážou někteří experti tvrdit, že bylo legální. Raději ještě před 23. únor, kdy už Státní bezpečnost začala zatýkat činitele opozičních stran a komunisté otevřeně vyzbrojovat Lidové milice. Abychom puči přiřkli k tíži, že nereagoval na už probíhající zvůli. Aby byl preemptivní, jak říkají neokonzervativci.

Odstavení komunistů mělo dost podpory v širokých vrstvách, ale generál, který se postavil do čela – ponechme ho beze jména – si odcizil mnoho demokratické veřejnosti tím, jak si počínal brutálně. Zastřelení Ludvíka Svobody asi bylo k převzetí velení nad armádou nezbytné, ministr obrany byl koneckonců tajný agent komunistů. Ale smrt generála Klapálka, hrdiny od Tobruku, mnohé šokovala. Klement Gottwald spáchal sebevraždu pistolí Tokarev při obléhání sídla ÚV KSČ na Příkopech; jeho hrdinství se stalo inspirací mnohým doma i ve světě. Co ale mnozí nemohli pochopit, byla zavilost, s níž diktátor stavěl před popravčí četu řady komunistických funkcionářů. Popraveni byli často stateční lidé, kteří za sebou měli boje ve španělské občanské válce, věznění v koncentračních táborech, práci v odboji. Slánský byl vysoký funkcionář, ale stejně zemřeli i mnozí, kteří byli sotva víc než byrokraté v evidenčním odboru ÚV KSČ. Režimní propagandisté o něm později vytvářeli mýtus, že to byla ve skutečnosti stranická tajná policie. Veřejnost si kladla otázku, zda si zasloužil trest smrti třeba Osvald Závodský, Bedřich Reicin, Otto Šling, Karel Šváb… Vladimír Clementis byl popraven navzdory přímluvám Pavla Tigrida, svého známého z londýnského válečného exilu.

Snad největší nevoli vzbudila ve světě poprava, a řekněme rovnou justiční vražda, ženy, známé komunistické aktivistky Anežky Hodinové-Spurné. Vojenský prokurátor, který velel popravčí četě, se jí prý bezcitně vysmíval tím, že její jméno záměrně chybně vyslovoval jako „Hrdinová-Vzpurná“.

Internace komunistických stranických funkcionářů, aktivistů i mnoha nevinných lidí na stadionu Mrázovka vešlo do dějin jako významná položka ikonografie diktatur. Obyvatelstvo bylo záhy zastrašeno terorem, a tak diktatura mohla po roce, dvou povolit otěže. Dál si vystačovala s represí tajné policie, jež se chirurgicky soustředila na nejvýbojnější aktivisty. Mlčící většině byl jejich osud namnoze lhostejný, pokud o něm vůbec věděla. Osud politiků, většinou nemilovaných, ji příliš netrápil. Zejména národní socialisté, kteří diktátorův postup schvalovali s představou, že jim brzy předá moc, teď zažívali hořkost zklamání, již neměli s kým sdílet. Jejich schůzování nikoho nezajímalo. Život se pomalu vracel do normálních kolejí.

Junta ovšem ztratila podporu velké části intelektuální mládeže tím, že dala zelenou nevybíravým útokům na známé levicové umělce. Například básník František Halas zemřel hned rok po puči, jeho chatrné srdce nevydrželo spršku urážek za údajné komunistické sympatie, jež se snášely na jeho hlavu z úst lidí, jež mu nesahali ani po paty. Zvláště citlivě mladá generace vnímala, že se na jeho obranu nepostavil básník Vítězslav Nezval, jenž se stal dvorním poetou junty.

Mnoho mladých, nadaných lidí odcházelo do ciziny, jejich talent obohacoval jiné kultury a země o ně byla ochuzena. Například mladý básník Pavel Kohout našel útočiště ve východním Berlíně pod křídly Bertolta Brechta, pro jehož Berliner Ensemble zdramatizoval Čapkovu Válku s mloky. Svědomí kulturního světa burcovala stať mladého emigranta Milana Kundery Únos Európy, kterou otiskl doyen francouzských komunistických spisovatelů Louis Aragon v kulturní příloze L’Humanité.

Ideálem diktátora, strohého muže, byla depolitizace života. Spolky, profesní svazy, Skaut, tělovýchovné kluby, církve, to všechno mohlo fungovat jen za podmínky, že se nebudou plést do politiky.

Ekonomicky diktatura celkem vzato nenaplnila očekávání, jež vytvořila. A přitom jí situace tolik nahrávala. Přijetí Marshallova plánu umožnilo integraci do západoevropské ekonomiky. Byla studená válka a nebylo jisté, zda nepřeroste v horkou. Zájem USA na horečném zbrojení velel odhodit staré resentimenty, a tak pár let po vyhnání Němců s nimi Čechoslováci opět ekonomicky kooperovali, povzbuzováni americkým kapitálem. Koncem padesátých let došlo k náhlé finanční krizi, jaké jsou za kapitalismu zákonité, a příslušníci nových středních vrstev namnoze přišli o své úspory v investičních fondech. Mohly za to dogmaticky aplikované myšlenky ordoliberalismu, na nichž diktátor, který už v pozdějších letech nepřijímal nové myšlenky, tvrdošíjně lpěl. Zemědělství trpělo rozdrobeností na malá hospodářství. Mladší generace, jež už nepamatovala poválečnou nouzi, se dívala na svět jinak. Uspokojování socioekonomických nároků už jí nestačilo. Hmotařství generace otců kladla za vinu třeba to, jak hustá síť dálnic narušila některá cenná přírodní území. Kvůli fantazmagorickým projektům tzv. vltavské kaskády a Gabčíkovo-Nagymáros mu přezdívala „generál Beton“.

Co bylo platné, že v HDP na obyvatele Československo předstihovalo Británii nebo Itálii a bylo na úrovni Belgie a Německa. Tam už před válkou bylo; veřejnost plným právem očekávala, že jakožto země málo postižená válkou zbohatne rychleji. Tak jako třeba Holandsko či Dánsko. Takže se šířila ekonomická blbá nálada.

V roce 1955 byla přijata v referendu nová ústava. Byla autoritářská a referendum bylo poznamenáno manipulací, ale co bylo důležité – vyplývalo z ní, že v roce 1963 se bude konat plebiscit, v němž občané budou ratifikovat další vládu armády s diktátorem v čele. A pokud ji neratifikují, umožní diktátor svobodné volby. Tak určitě, říkali si mnozí.

S blížícím se třiašedesátým rokem konstatoval počátkem 60. let jeden zahraniční komentátor, že „cena, kterou Československo zaplatilo, byla vysoká. Československo bývalo národem známým svými básníky, malíři, intelektuály a poslanci. Nyní je jeho veřejný život postižen tmářstvím, jež připomíná Francovo Španělsko… V jednom směru však Československo není vůbec jako Francovo Španělsko. Má opoziční tisk včetně dvou nových deníků, nakladatelství fungují relativně bez cenzury, českoslovenští vědci, intelektuálové a politici ustavičně cestují do ciziny a (k nelibosti vlády) získávají granty – od evropských politických stran i od OSN – s jejichž pomocí založili vlastní výzkumné instituce, v nichž provádějí seriózní práci bez dozoru juntou jmenovaných rektorů a funkcionářů, kteří dominují státním univerzitám. Takže zatímco většina důležitých prací Španělů o jejich vlastní zemi musí být publikována ve Francii, Československo bylo schopno rekonstituovat svůj intelektuální život doma. To je jedno z mála vskutku slibných znamení na obzoru“.

(Zde jsem si vypůjčil z pesimistického článku Marca Falcoffa o Chile z roku 1987, kdy předvídal, že plebiscit napřesrok dopadne pro demokraty špatně.)

Čechoslováci Francovo Španělsko znali, jezdili tam masově v létě na Costa Brava, a mysleli si, že mají na víc. Nechtěli být házeni do jednoho pytle se Španělskem a Portugalskem jako tři zpátečnické diktatury v západní Evropě.

Možná i proto plebiscit překvapivě dopadl dobře – 55 procent voličů hlasovalo proti diktátorovi. Ten se v roce 1962 dopustil té chyby, že povolil televizní politické reklamy. Manažeři režimu nebyli schopni konkurovat opoziční kampani, do níž její hlavní tvůrce, mladý reklamní profesionál, vložil energii a živost dynamického českého reklamního sektoru. Další generace tu inspirující historii zná z filmu, který o tom natočil v roce 1987 režisér Vít Olmer s Lukášem Vaculíkem v hlavní roli. (Zde jsem si vypůjčil úspěch chilského filmu „No“ z roku 2012 s Gaelem Garcíou Bernalem v roli reklamního gurua.)

A ještě překvapivěji se diktátor rozhodl výsledku referenda podvolit, umožnit změny ústavy a do roka svobodné volby a vzdát se moci. Československo se velmi rychle vrátilo do rodiny svobodných národů. Stín diktátora i jeho garnitury se ještě dlouho nad zemí vznášel; byl koneckonců stále vrchním velitelem ozbrojených sil. Přesto již záhy začalo vyrovnávání s minulostí. Jména zemřelých, mučených, zmizelých a odsouzených byla shromážděna. Ti, kdo přežili, dostávali odškodné. Diktátor byl většinou společnosti nenáviděn, i když někteří na něj, spíš soukromě, vzpomínali s jistým uznáním. A ještě více bylo těch, kteří rozhodně nechtěli sahat na základy diktátorova hospodářského systému. Tržní ekonomiku si Československo ponechalo.

Tady náš příběh končí.

Chile v roce 1973 a Československo v roce 1948 jsou populačně srovnatelné. V Československu celkem zahynulo v komunistických věznicích z politických důvodů asi 4500 osob. Do táborů nucených prací bylo v letech 1948–1953 uvězněno cca 20 000 osob, podobné číslo sloužilo u PTP. Při překročení hranic bylo zabito skoro 300 osob.

Takových lidí Chile registruje asi čtyřicet tisíc. Justičně či mimojustičně přišlo o život za Pinochetovy asi 3200 lidí.

Pokud se má nedemokratický režim měřit jen porušováním lidských práv a počtem obětí, pak kdyby se náš bezejmenný diktátor držel chilského scénáře, tak má ještě rezervy, ne? Ovšem zas bychom nebyli v dějinách zapsaní jako ti, kdo nastoupili cestu k socialismu.