Není čas zemřít – nový film o agentu Jamesi Bondovi – plní sály kin. S rolí 007 se v něm po pěti bondovkách loučí Daniel Craig. Odchod jeho Bonda probíhá způsobem, který se vymyká bondovské tradici. Jak se tvůrcům podařilo tuhle „zatáčku“ zvládnout? Byl Daniel Craig skutečně „Bondem pro jednadvacáté století“? V čem a proč? A potřebují naše časy nějakého „svého“ agenta 007? Redaktor Týdeníku Echo a příležitostný scenárista Ondřej Štindl o tom debatoval se scenáristickými kolegy Davidem Litvákem a Petrem Koubkem a filmovým vědcem a publicistou Ondřejem Pavlíkem. Začali u toho nejzákladnějšího. Líbila se jim poslední bondovka?

Koubek: Byl jsem příjemně překvapen, i když chápu rozpaky části publika. Pro mě je Není čas zemřít druhá nejlepší bondovka s Craigem po Skyfallu. Líbilo se mi, že je nový film na bondovku scenáristicky velice propracovaný, připravuje si motivy, aby je pak efektně uzavřel. A hlavně jsem ocenil, že se staví k hlavnímu hrdinovi dospěle. U bondovek s Craigem mně někdy vadilo, že ve vztahu k 007 působily dojmem, jako kdyby procházely pubertálním sebeuvědomováním. Příliš okatě se vymezovaly vůči „bondovské legendě“, tradičním charakteristikám 007. Až trucovitě dávaly najevo, že tenhle Bond je jiný, na otázku, jestli mu barman má jeho martini protřepat, nebo zamíchat, odpovídá: „Komu na tom záleží“ a podobně. V Není čas zemřít se autorům podařilo prezentovat hrdinu dospěleji, pořád chtějí ukázat nějakého jinak koncipovaného Bonda, ale už bez všech těch naschválů.

Litvák: Postava Jamese Bonda se vyvíjí podle toho, co publikum v které době od filmové zábavy očekává. Lidi můžou nostalgicky připomínat zlaté časy půle šedesátých let, kdy agenta 007 hrál Sean Connery. Kdyby ale dnes někdo natočil film napsaný stejným stylem, asi by na něj nešli. Protože dnes se i od filmové zábavy očekává širší škála emocí. V tomhle ohledu představuje Není čas zemřít logické vyvrcholení Craigovy éry, přináší emoce, které v dřívějších bondovkách nikdy nehrály roli, ukazuje agentovo dítě a nechá Bonda zemřít. Zároveň ale autoři pamatují i na ctitele tradice, nechají ve filmu zaznít hlas Louise Armstronga, ukážou auto Aston Martin a tak dále. Je to docela mazaně vystavěný film.

Pavlík: Z Není čas zemřít jsem měl spíš letargický zážitek. Vadily mi zaměnitelnost stylu, jímž je ten film natočen, zdlouhavost a zbytečná komplikovanost některých příběhových linií, to, že mezi Bondem a hlavní ženskou postavou Madeleine v podání Léy Seydouxové neexistuje žádná chemie. Figura Bondovy dcery na mě působila jako scenáristický konstrukt, jehož úkolem je vyvolávat v publiku nějaké emoce, které se ale v mém případě nedostavily. Film Není čas zemřít mi přišel nadbytečný, velice se mi líbila předcházející bondovka Spectre, která podle mě craigovskou éru výborně uzavřela. Není čas zemřít mi přišlo jako epilog, který nebyl moc potřeba.

Štindl: Taky jsem si připadal filmem Není čas zemřít nezasažený, i když se mi některé scény líbily. Daniela Craiga v roli Bonda mám rád a Skyfall považuju za nejlepší bondovku za několik posledních desetiletí. Souhlasím s Ondřejm Pavlíkem, že ten film často působí reflexe, zbytečně často je v něm potřeba něco publiku vysvětlovat. Souvisí to podle mě s jednou novinkou, kterou bondovky s Craigem přinesly – serialitou, tím, že na sebe jednotlivého filmy dějově navazují. Ve vyprávění sice nikdy nebyla úplně dominantní, byla tam „tak nějak“. Jenomže najednou přichází poslední díl a je potřeba to všechno honem uzavírat a je to nutně rozvleklé, zbytečně komplikované a je z toho znát překonstruovanost. Předpokládám, že když vznikal scénář ke Casinu Royale, první bondovce s Craigem, autoři neměli tušení, jak to celé za šestnáct let dopadne, a podle toho Není čas zemřít taky vypadá. Člověk sedí v kině, na plátně umírá James Bond, z aparatury burácejí smyčce, až mu to skoro trhá bubínky, a stejně z něj tu slzičku nevymáčknou.

Litvák: Jenomže mnoho, spíš většina seriálů vzniká právě takhle. Pokračují, dokud o ně publikum stojí, a pak se to musí nějak utnout. A k tomu zaměnitelnému stylu, o kterém mluvil Ondřej Pavlík. Styl bondovek nikdy nebyl v rámci jednotlivých období nějak rozmanitý – všechny bondovky s Piercem Brosnanem jsou natočené podobně a splývají mi jedna do druhé, stejně jako ty s Rogerem Moorem, na kterých jsem vyrůstal, nebo se Seanem Connerym. Nějaké vybočení představovaly jen filmy V tajných službách Jejího Veličenstva (1969) s Georgem Lazenbym a Povolení zabíjet (1989) s Timothym Daltonem. V tom prvním se 007 zamiluje, ožení a přijde o životní lásku, v tom druhém je James Bond krutý zabiják a krvavě mstí smrt manželky přítele. Oba ty filmy publikum odmítlo, neukazovaly Bonda tak, jak ho diváci chtěli vidět.

Koubek: S odchodem Pierce Brosnana a příchodem Daniela Craiga se Bond posunul od frajera k drsňákovi, což se části diváků samozřejmě nelíbilo. Zároveň autoři začali hlouběji zkoumat Bonda i postavy kolem něj. Když ale mluvím o bondovkách s Craigem, vynechávám Quantum of Solace (2008), ten film považuji za jeden z největších průšvihů v historii Jamese Bonda, což může souviset s tím, že vznikal v době, kdy v Hollywoodu stávkovali scenáristé. Někde jsem dokonce četl, nevím, jestli to je pravda, že scénář je zčásti napsaný počítačem. To by – z mého pohledu – ledacos vysvětlovalo. Jinak ale myslím, že podoba postavy Jamese Bonda v Craigově podání je ovlivněná nástupem tzv. quality TV, díky níž si diváci zvykli na rozsáhlé obrazem vyprávěné „romány“, jejichž postavy se vyvíjejí, nějakým způsobem diváka provokují, hrdinové jsou rozporní, vypráví se o nich složitějším způsobem. První bondovka s Craigem, Casino Royale, měla premiéru v roce 2006, v době, kdy quality TV zažívala největší rozmach.

Litvák: Podobným vývojem prošel v té době i komiks. Přestalo stačit, že hlavní postava v každém vydání zlikviduje nějakého padoucha, dnes se v komiksu řeší úplně jiná témata. A někteří lidé z komiksového prostředí se uplatnili i ve scenáristice.

Pavlík: Nemusíme sahat pro příklady ke quality TV, v podobné době jako Bond s Craigem se objevila i batmanovská série Christophera Nolana, která šla také cestou temnějšího vyprávění a výraznější psychologizace postav. Nějaký vliv jistě měla i akční kinematografie, třeba filmy o agentu Bourneovi, které měly charakteristicky dynamický styl, který výrazně ovlivnil podobu kritizované bondovky Quantum of Solace, ta byla stříhaná extrémně rychle, až neusledovatelně. Zrovna ke Quantum of Solace nemám tak odmítavý vztah jako Petr Koubek, je to film, který asi není úplně povedený, ale nějakým způsobem mě zasáhl. Nenechal mě lhostejným jako Není čas zemřít, jakkoli je poslední bondovka řemeslně zvládnutější. Z hlediska práce s postavou je ta craigovská série jako celek vlastně obdivuhodná, kvůli způsobu, jímž se v ní pracuje s postavou a světem kolem ní. Existují v něm otcovské a mateřské postavy, které postupně umírají, v poslední filmu pak zemře Felix Leiter, o němž Bond mluví jako o bratrovi, a nakonec i Bond sám.

Štindl: Zároveň je ale ta psychologizace – teď mluvím především o Není čas zemřít – velice zkratkovitá. Ve filmu o 007 vlastně ani jiná být nemůže, jinak by tam nezbyl čas na všechny ty ostatní věci, které by v bondovce měly být. Ta požadovaná psychologická hloubka, nebo aspoň prohloubení, se musí vyjádřit co nejrychleji a nutně se pro to používají zkratkovité prostředky. Nedávno jsem četl o protestech britské organizace, která sdružuje lidi, kteří mají nějaké postižení v obličeji. Vadilo jí, že záporák v Není čas zemřít má zjizvenou tvář a že případů, kdy byl bondovský padouch v obličeji nějak poznamenaný, je víc. Podle té organizace tak filmaři vytvářejí představu, že lidé s postižením v obličeji jsou padouši. Jenomže ono je to vlastně naopak. Ta jizva ve tváři Ramiho Maleka není znak padoušství, ale taková psychologizující zkratka, vnější znak vnitřního zranění, traumatu. Neříká nám, že ten člověk je padouch, ale že prošel něčím strašným, je také obětí. V posledních letech se totiž autoři bondovek nesnaží „prohlubovat“ jenom Jamese Bonda, ale i jeho protivníky. Ti dřívější, třeba Auric Goldfinger, nepotřebovali nějakou tragickou motivaci, natíral svoje partnerky zlatem prostě proto, že se mu chtělo, divák nepotřeboval vědět, že je to způsobeno tím, že se mu v minulosti něco ošklivého stalo. Soudobý padouch potřebuje motiv a nejčastěji to je právě trauma. Proto má Lyutsifer Safin z Není čas zemřít ten bizarní monolog o šťastných letech dětství prožitých na „toxické zahrádce“ jeho rodičů. Aby ukázal svoje trauma. A v tom spočívá ta psychologizace celá. Úplně všichni mají nějaké trauma, které je má prohlubovat a vysvětlovat. To je taky ten skutečně současný rys bondovek s Craigem, protože dnešek, dnešní veřejná debata bere trauma jako něco určujícího.

Litvák: Elegantní agentka Paloma, kterou hraje Ana de Armasová, jako jediná traumatizovaná není. Líbila se mi ta postava i způsobem, jak s ní autoři pracují. Objeví se filmu na dvacet minut, zazáří a pak řekne: Ahoj a zase někdy. Přišlo mi to docela vtipné.

Štindl: Všichni mají rádi agentku Palomu.

Koubek: Hodně se debatovalo o tom, jaký vklad do finálního tvaru filmu měla známá britská scenáristka Phoebe Waller-Bridgeová, která před natáčením ještě upravovala scénář, spekulovalo se, že tam dopisovala ženské postavy a podobně. Na postavě agentky Palomy vnímám její rukopis. Četl jsem původní scénář prvního dílu populárního seriálu Na mušce (Killing Eve) od Waller-Bridgeové, který se od toho realizovaného docela liší. A postava blonďaté vražednice Villanelle se tam chová dost podobně jako Paloma v Není čas zemřít. Není čas zemřít se od typických bondovek liší ještě v jednom ohledu, což může být také vklad Phoebe Waller-Bridgeové. Filmy s 007 v sobě vždycky měly nějaký humor nebo sebeironii, ale zabíjelo a umíralo se v nich vždycky elegantně. To Není čas zemřít trochu ruší, ve filmu jsou vizuální gagy vycházející až z klasické grotesky, s agentkou MI6 se utrhne lano a ona se rozplácne o zeď a podobně.

Litvák: Ve filmech s Rogerem Moorem podobné komiky bylo hodně.

Pavlík: V zobrazení akce je v Není čas zemřít obecně víc nadsázky, než bývalo v bondovkách s Craigem obvyklé. Kromě těch groteskních, tzv. slapstickových momentů to jsou scény, v nichž auta létají jako v Rychle a zběsile, nebo když Bond roztočí svoje auto na středověkém náměstí a pálí z něj z palubních kulometů, podobné šílenosti člověk znal spíš ze starších bondovek. V těch posledních bondovkách, které usilovaly o větší míru realističnosti a syrovosti pro podobná udělátka, moc místa nebylo. V posledním filmu s Craigem se autoři snaží zprostředkovat nějakou procházku bondovským univerzem, zařadit do filmu prvky charakteristické pro různé éry série – od Conneryho po Brosnana. Na mě to ale působí trochu unyle, bližší mi byl pokus o dekonstrukci bondovky v předcházejícím filmu Spectre, i když to mohlo působit příliš „artově“ a divácky nevstřícně, přišlo mi to ale koncepčně zajímavější.

Litvák: Jako zástupce masového diváka přiznávám, že jsem si v rámci retrospektivy bondovek s Craigem pouštěl Spectre minulý týden a včera jsem si uvědomil, že si vůbec nepamatuji, co se v tom filmu odehrávalo.

Štindl: Měl jsem během sledování Není čas zemřít problém, že ten film na Spectre dějově v ledačem navazuje, a já si z něj taky vůbec nic nepamatoval. Jenom že to tam slušelo Monice Bellucciové, a pak ještě dojem, že se někdo pokusil udělat takovou bondovku, jakou by mohl napsat Marcel Proust.

Koubek: Já ty filmy viděl v opačném pořadí. Ze Spectre jsem viděl jen úvodní scénu, pak Není čas zemřít a včera jsem si Spectre pustil znovu a dalo mi práci se na ten film dokoukat. Ty filmy, které si s Craigovým Bondem pamatujeme, jsou ty, v nichž se mu stane něco osobního. Casino Royale, kde přijde o životní lásku, ve Skyfallu zemře M, v Není čas zemřít umírá Bond. Spectre mi přijde jako návrat k dřívějšímu Bondovi, scéna, v níž 007 honí auta letadlem, mi přijde podobně ulítlá, jako když se Pierce Brosnan prohání Petrohradem v tanku, Bond, který byl zranitelný a prožíval bolest, se ve Spectre zas mění v toho nezničitelného agenta.

Štindl: I v téhle debatě ve spojení s Craigovým Bondem zaznělo slovo realismus, čtu ho v textech o posledních bondovkách často. Ale proč by vlastně měly být bondovky realistické? Co to znamená, mluvit o realismu v souvislosti se světem agenta 007, byť třeba oproti dřívějším filmům víc trpí bolestí, je zranitelnější, víc o svých bolestech mluví?

Pavlík: Craigův Bond je první agent 007, kterému plyne čas, dřív to tak nikdy nebylo. Teď stárne a bojuje s tím, projevuje se to na něm, jeho okolí mu to připomíná. V tom je ten posun k realitě života asi nejvýraznější. Stejně jako o zrealističnění by se ale dalo říct, že se v Craigově podání stal James Bond melodramatičtějším. V Casinu Royale ztratí svou lásku Vesper a trpí tím celých pět filmů. Ta melodramatičnost nahradila dřívější Bondovu svádivou energii, kterou s Craigovým příchodem trochu ztratil.

Koubek: Když mluvíme o čase, tak Daniel Craig také byl Jamesem Bondem šestnáct let, to je mezi jeho představiteli skoro nejdéle. A k tomu svádění – já vlastně nevím, jestli ve starších bondovkách musel Bond někdy někoho svádět, většinou mu stačilo někam přijít a ženy mu už do náruče padaly samy. Myslím, že až ve Zlatém oku s Brosnanem se objevila první postava, ta ruská programátorka, která Bonda nějakou dobu odmítala. Ten Craigův se ve vztahu k ženám od začátku musel aspoň trochu snažit.

Pavlík: To určitě. A celkově to svádění, Bondovo erotické kouzlo, se ve filmech stává vedlejší. V Quantum of Solace mezi Craigem a Olgou Kurylenko vlastně k ničemu nedojde. V Není čas zemřít je sice láska a rodičovství, ale stejně... V Casinu Royale se James Bond musí skutečně snažit, aby získal Vesper Lyndovou. Ta scéna, v níž spolu mluví, jako kdyby kolem sebe kroužili způsobem připomínajícím tanec, je výborná. A Vesper v ní vystupuje jako Bondova plnohodnotná partnerka.

Litvák: O Craigově Bondovi se také říká, že postavu přiblížil literární předloze Iana Fleminga, jehož 007 je oproti filmovému drsnější a civilnější – mluvit o civilnosti mi přijde případnější než řeči o realismu. V jeho prózách chybějí ty spektakulární, záměrně přehnané akční scény, které známe z filmů. Mimochodem, ten domek, ve kterém Bond na začátku filmu tráví penzi, se přinejmenším hodně podobá domku, kde dožíval Ian Fleming.

Štindl: Pokud tím realismem myslíme nějaké vztahování se filmů o Jamesi Bondovi k lidskému životu, tak se to nejvíc povedlo ve Skyfallu. Zároveň bych v tomhle ohledu trochu hájil i ty staré bondovky, samozřejmě to nejsou nějaké realistické filmy, které by ukazovaly, jak to v životě chodí. Ale v těch nejlepších momentech v nich ožívají nějaké naše společně sdílené fantazie a k realitě života se vztahují takhle. Bondovky s Danielem Craigem ukázaly, že James Bond se může obejít bez mnoha atributů, které k té postavě dlouho patřily. Je ale nějaká hranice, za kterou postava 007 jít nemůže, za kterou by prostě přestala být Bondem?

Litvák: Zabít někoho nevinného. To by mu diváci neodpustili.

Koubek: Souhlasím. I když se o Bondovi v Craigově podání psalo jako o chladnokrevném zabijákovi, někdy dokonce padl i termín „psychopat“, tak tahle hranice je, myslím, jasně daná. A platí to nejenom ve vztahu k Bondovi, ale ke kladným postavám obecně.

Štindl: I když teda. Když Bond na náměstí roztočil auto s kulometem, bůhví, kdo všechno se mu připletl do rány.

Koubek: Přesně nad tím jsem uvažoval u scény ve Spectre, v níž Bond mlátí pilota vrtulníku, který letí nad mnohatisícovým davem. Pak se to tam vyřeší jednou větou typu: Bonde, to byste neměl.

Litvák: Bond taky nikdy nemůže ukázat slabost, strach třeba ano. Ale nemůže couvnout ve chvíli, kdy o něco jde.

Štindl: A musí dobře vypadat. Může se mu stát, že se dostane do situace, kdy sám sobě připadá legrační, ale nikdy se nemůže ztrapnit před ostatními.

Litvák: To se mu stalo v té bondovce s Georgem Lazenbym. Hned na začátku to zkouší na nějakou dívku, ona ho odpálí a on si povzdechne, že tohle by se tomu druhému chlapíkovi – myšleno Connerymu – nikdy nestalo.

Štindl: I když je Bond velký požitkář a potrpí si na dobré oblečení, v těch základních věcech se drží vojenských ctností. Je věrný. Je to agent MI6, i když ví, že se jeho služba leckdy dopustí něčeho špatného. Ta nejdůležitější Bond girl je nakonec královna.

Pavlík: Vazba na Británii v Bondovi zůstává silná, i když 007 je taky jistým způsobem globalizovaná postava, kosmopolitní chlapík, který hladce proplouvá světem. Vyjadřuje životní styl, řekněme, privilegovaných lidí, definuje ho taky oblečení, produkty, které užívá, všechny ty značky.

Litvák: V tom posledním filmu ale už moc značek není.

Koubek: Mě zaujalo, že James Bond je zřejmě poslední člověk na světě, který používá mobilní telefon Nokia.

Štindl: A co ten příští Bond?

Koubek: Možná v těch příštích filmech uvidíme Bonda, který couvne.

Litvák: Vůbec jim to vymýšlení nezávidím.

Koubek: Stůl mají čistý, všichni jsou mrtví. Můžou začít zase úplně od začátku, to musí být vzrušující.

Litvák: Ale těžko najít to nové, s čím by se po tom všem dalo přijít.

Pavlík: Jsem zvědav, možná tím novým Bondem budeme překvapeni. Teď se jako o novém Bondovi mluví o Tomu Hardym, Idris Elba to už asi nebude, obecně to nevypadá, že by příští Bond byl černý. Zajímalo by mě, jestli svět toho příštího Bonda bude taky tak důsledně budovaný, před premiérou Casina Royale byly spuštěny Bondovy stránky na MySpace, kde bylo zveřejněno datum narození toho tehdy nového Bonda – 13. dubna 1968.

Litvák: Možná změna by byla, kdyby Bonda jako muže velkého světa, který se cítí jako doma v kasinech a hotelových barech, nahradil nějaký kluk z ulice. Nebo kdyby Bonda ukázali jako pracovitého hocha. Nevím. Skutečně jim nezávidím.

Štindl: Anebo by mohli vyrazit opačnou cestou a udělat toho nejaristokratičtějšího Bonda všech dob, který bude mluvit v blankversech.