Tři roky po sobě je v Evropě relativně sucho. Tisíce článků a stovky studií to kladou do souvislosti s klimatickou změnou zaviněnou člověkem. Tou samou dobou probíhá souboj, který má se suchem v Čechách společného prokazatelně víc než hypotéza oficiálních klimatologů. Kupodivu jsou v tomto souboji prohozené strany, tzv. environmentalisté jsou na straně sucha.

Jde opět, už potolikáté, o Šumavu. Tento týden Jihočeský kraj zahájil kampaň, která si bere na mušku pasivitu Národního parku Šumava uprostřed kůrovcové kalamity a její tvrdohlavé lpění na rozšiřování bezzásahových zón. Kampaň nese název „Poslední šance pro  Šumavu“, vědeckou tvář jí dodal především biolog, docent Jan Pokorný (Týdeník Echo s ním v příštím vydání přinese velký rozhovor.) Pokorný je letitý kritik ideologie bezzásahovosti v národním parku, která se nejvíc projevila v zimě 2007 rozhodnutím tehdejšího ministra životního prostředí Martina Bursíka nechat šumavské stromy pokácené orkánem volně ležet a tlít, čímž vznikl inkubátor pro kůrovce. 

Podle kraje a Pokorného tato katastrofální politika, kdy po kůrovci přichází do napadené krajiny velké sucho, pokračuje dodnes. Pokorný v tiskové zprávě vydané v úterý Jihočeským krajem spekuluje, že pokud to tak půjde dál, vyschne možná i pramen Vltavy.

To neznamená, že v Praze pod Karlovým mostem budou turisté hledět na vyschlé řečiště, Vltava se po cestě napájí z mnoha přítoků. Nicméně je to symbol, říká Pokorný, my můžeme říci: mediálně ulpívavá teze. 

Vedení Národního parku Šumava se brání – zveřejňuje časosběrné řady snímků z okolí Plešného jezera, které mají dokazovat, že les se přirozeně obnovuje. Neboli že Bursík měl pravdu a pravdu dnes nemá Jihočeský kraj, když vyzývá k záchranné akci. Že jsme nedaleko před cílem, chce to jen trochu trpělivosti. Vznikl bizarní spor o to, kdy kraj pořídil jeden snímek měsíční krajiny. Podle vedení parku bude starý čtyři pět let, hejtmanka Ivana Stráská (ČSSD) ale trvá na tom, že fotka byla pořízena před třemi týdny.

Ale nejpozoruhodnější je, s jakou důsledností fundamentalisté, kteří v Národním parku Šumava mají hlavní slovo, ignorují základní tezi Pokorného. Biolog tvrdí, že planiny po uschlých lesích, které přirozeně nemají čím zadržet vodu, se extrémně přehřívají, ohřátý vzduch pak vystoupá tak vysoko, že vodní páry, které by se jinak srazily a v místě zapršely, si to odvanou daleko. Je to jakási spirála sucha a veder, nevynucená a úplně zbytečná. Pokorný tu jde přímo proti článkům víry, jak je formuluje Mezivládní panel OSN pro klimatickou změnu. Podle IPCC musejí být hlavní příčinou oteplování, vždy a všude, emise skleníkových plynů. První místo pro CO2 žárlivě střeží (odtud i arogantní nezájem o konkurenční hypotézy, jako jsou sluneční skvrny nebo třeba Milankovičovy cykly).

Na Šumavě věroučná předpojatost znamená dokonalou lhostejnost vůči širokoprostorovému vysychání, kterého jinak – globálně – titíž aktivisté mají plnou hlavu. To, že ve značné části Čech, totiž v povodí Vltavy a Labe, je i kvůli Šumavě méně vody, ale přecházejí.

Úplně trapná je tu role ministra životního prostředí Richarda Brabce, který ideology ve vedení šumavského parku podporuje. Letos v létě se jich například zastal proti Bavorsku, když si stěžovalo, že vinou nečinnosti na české straně má víc práce s kůrovcovými nálety. My můžeme jen spekulovat, jestli tu bývalý topmanažer Agrofertu, tedy firmy, která si například prosadila podporu řepky a kukuřice, které devastují českou půdu, konečně našel platformu, na níž bude vypadat dostatečně environmentalisticky. Každopádně se nad šumavskou Saharou sešla povedená koalice.