Krize čínského koronaviru je velkou lekcí, kterou by člověk mnohem déle získával v klidnější době. Lekcí, že v životě je toho víc nejistého než jistého. Že každý den přináší potřebu rozhodovat se. Vážit pro a proti a ta rozhodnutí často dělat hodně rychle. Kdo se v tomto modelu naučí žít a udrží si zároveň vyrovnanou mysl, odnesl si z posledního roku důležitou lekci, která se bude hodit.

Modelovým příkladem je Izrael. Země na život v riziku dobře vytrénovaná. Izraelci hned na začátku dobře přečetli situaci. Pochopili, že vakcína je cestou k normálnímu životu. A že jakákoliv cena, kterou za ni zaplatí, není příliš vysoká. Protože každý den uzavřené společnosti stojí životy, vážně zasahuje psychiku a vyjde na miliardy. Nemluvě o dlouhodobých škodách izolované společnosti, které zatím skoro nikdo není schopen dohlédnout. Podobně uvažovala Amerika, která dala do vývoje vakcín v operaci Warp Speed miliardy dolarů, čímž umožnila jejich rychlý zrod a prozkoumání.

Teď stojíme před dalším pro a proti. Po vakcínách britsko-švédské společnosti AstraZeneca se objevily případy krevních sraženin, po nichž očkovaní zemřeli. Zatím není prokázané, jestli měly přímou souvislost s vakcínou. Podezření tu ale je. Britové pokračují v očkování. Evropská léková agentura (EMA) vyzývá členské země Evropské unie, aby také pokračovaly. I kdyby tato rizika u vakcíny byla, především u starších a rizikových pacientů jsou výrazně menší než samotné riziko, když se nakazí covidem.

Řada evropských zemí od Německa, Francie, Itálie, Slovinska, Kypru, Lucemburska, Portugalska, Švédska vakcinaci zastavila. Čekají na prověrku, kterou má EMA udělat. Stovky tisíc lidí tak zůstanou několik dní neočkováni. Všude v Evropě se zatím očkují jen ti hodně ohrožení a ti z kritické infrastruktury. U nich úvaha pro a proti vychází jinak než u mladších a zdravých.

Česko zatím ve vakcinaci pokračuje. Andrej Babiš tvrdí, že ministr zdravotnictví Jan Blatný, profesí hematolog, si vzal Astru na triko a rozhodl o pokračování očkování.

Příběh Astry ukazuje, že život je risk a musíme s tím počítat. Sebelepší regulátor nikdy nezaručí, že se u vakcíny nebo léku neobjeví nežádoucí účinky, které můžou být i fatální. Pokud jsou to raritní případy a na druhé straně stojí život zachraňující lék nebo vakcína, dává rozumný regulátor souhlas. Předběžná opatrnost nemůže jít do extrémů. Tím by udělala výrazně víc škody než užitku.

Nemá cenu ta rizika skrývat. Spíš o nich jasně a v souvislostech mluvit. Jako dnes zabírají nežádoucí účinky léků dlouhé řádky příbalových letáků. U něčeho, kde šel vývoj tak rychle, jako jsou vakcíny na covid, můžou být přirozeně ta rizika neprobádaných účinků větší. Proto jsou větší i rizika při rozhodování.

Každý by proto měl mít právo vybrat si, kterou vakcínou se nechá naočkovat. Ne že mu to bude státem nadiktováno, podle toho, co zrovna v nejbližší nemocnici mají v chlaďáku. Systém by měl jasně ukázat, kdy člověk podle svého věku a zdravotního stavu dosáhne na jakou z vakcín. Pak se může svobodně rozhodnout, jestli si při všech svých rizicích počká do července na Pfizer nebo Johnson, nebo si vezme v dubnu AstraZeneku. Přes všechna rizika, která s sebou nese.