Zhruba před dvěma lety jsem s pár přáteli objížděl Irsko. V městečku Drogheda nám byla doporučena hospoda, která zaručeně není turistická. Tato informace se ukázala jako pravdivá, nicméně návštěva podniku vyjevila, že ho ignorují i místní a že jsou pro to nejspíše dobré důvody. Sál zařízení působil, jako by se v něm čtyřicet let nic nezměnilo, a servírovaný guinness, podle chuti, ležel v trubkách zhruba stejně dlouho. Hospodu vedly dvě starší sestry, které se s nadšením ujaly prvních zákazníků nejspíše po mnoha měsících. Začaly nám vyprávět o svých životech a problémech. Celé to působilo jako scéna z Tarantinova filmu a já čekal, která z nich po banálním monologu jako první vytáhne brokovnici. Vtom se rozhovor stočil k pražskému jaru a jedna z hospodských se s nadějí v hlase zeptala, kolik lidí sovětské tanky vlastně rozjezdily. Když jsem jí vysvětlil, že i když obětí bylo na české poměry opravdu hodně, k žádnému incidentu, při kterém by tanky najely do davu a zabily stovky až tisíce lidí, nedošlo, bylo na její tváři znát značné zklamání. I když se můžeme smát krvelačnosti strašidelné irské báby, pravdou je, že mé generaci, která se narodila nejen po srpnu ’68, ale dokonce po listopadu ’89, jsou tyto události podobně vzdálené jako ženě, která sice byla naživu, ale dění sledovala z bezpečného Irska. Řečeno slovy britského spisovatele L. P. Hartleyho: „Minulost je cizí země.“

Ondřej Šmigol