Zhruba před dvěma lety jsem s pár přáteli objížděl Irsko. V městečku Drogheda nám byla doporučena hospoda, která zaručeně není turistická. Tato informace se ukázala jako pravdivá, nicméně návštěva podniku vyjevila, že ho ignorují i místní a že jsou pro to nejspíše dobré důvody. Sál zařízení působil, jako by se v něm čtyřicet let nic nezměnilo, a servírovaný guinness, podle chuti, ležel v trubkách zhruba stejně dlouho. Hospodu vedly dvě starší sestry, které se s nadšením ujaly prvních zákazníků nejspíše po mnoha měsících. Začaly nám vyprávět o svých životech a problémech. Celé to působilo jako scéna z Tarantinova filmu a já čekal, která z nich po banálním monologu jako první vytáhne brokovnici. Vtom se rozhovor stočil k pražskému jaru a jedna z hospodských se s nadějí v hlase zeptala, kolik lidí sovětské tanky vlastně rozjezdily. Když jsem jí vysvětlil, že i když obětí bylo na české poměry opravdu hodně, k žádnému incidentu, při kterém by tanky najely do davu a zabily stovky až tisíce lidí, nedošlo, bylo na její tváři znát značné zklamání. I když se můžeme smát krvelačnosti strašidelné irské báby, pravdou je, že mé generaci, která se narodila nejen po srpnu ’68, ale dokonce po listopadu ’89, jsou tyto události podobně vzdálené jako ženě, která sice byla naživu, ale dění sledovala z bezpečného Irska. Řečeno slovy britského spisovatele L. P. Hartleyho: „Minulost je cizí země.“

Pro starší generace je sovětská invaze jedním z nejdůležitějších okamžiků jejich životů, moment, kdy zhasla naděje na svobodnější společnost a nastoupil politický a morální úpadek normalizace. Pro mladší generaci je to však spíše další česká porážka, které v historii pravidelně přichází po obdobích národního vzepětí nebo velikosti, jako předtím udeřily bitvy na Moravském poli, u Lipan a na Bílé hoře. Samozřejmě nejde 21. srpen vnímat pouze jako čisté dějiny, na to je rok 1968 příliš připomínán rodiči, prarodiči, médii a ve školách. Díky tomu mladším generacím není výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy lhostejné, silné a vášnivé emoce svých předků však dokážou jen stěží vydolovat. Proto vyjádření, komentáře a analýzy, které přirovnávají dnešní dění k normalizaci, mohou u nich rezonovat jen velmi povrchně. Sice se dá pochopit smysl sdělení, ale podobně jako při přirovnání k procesům s čarodějnicemi se nejde vžít do opravdového smýšlení a utrpení lidí, kteří tyto události zažili.

Částečně je to i kvůli listopadu ’89 a tomu, že to všechno vlastně „dobře dopadlo“. Jistě by tragédie neúspěchu pražského jara působila jinak, kdyby dnes stále trval komunistický režim. Triumf sametové revoluce však srpnové události zatlačuje do pozadí. Z Listopadu se pomalu, ale jistě stává zakladatelský mýtus dnešního Česka. Není tedy náhodou, že 17. listopad je jediný státní svátek, který je doopravdy slaven a připomínán a neslouží pouze jako záminka k prodloužení víkendu na chalupě. Pokud to vydrží, může jednou získat podobný status, jako má Den nezávislosti v USA.

Síla 17. listopadu je tak velká, že se z 21. srpna stává jakýsi předskokan tohoto dne, který je již tradičně zasvěcen demonstracím a politickým protestům. Na letošní 51. výročí spolek Million chvilek pro demokracii přerušil prázdninovou pauzu a chystá pochod Prahou proti prezidentovi a premiérovi. Výročí utužení režimu tak získává podobnou funkci jako výročí jeho pádu. To jen dále ilustruje zmenšující se odkaz srpna ’68.

Nakonec je tedy asi dobře, že se srpnové události stávají historií a vzpomínky na ně se pomalu vytrácejí. Znamená to, že komunismus neuspěl a my máme stejnou svobodu založit si pochybnou hospodu například v Čáslavi – jako dvě báby někde v Droghedě.