Brexit je zpět! Vypadalo to, že jsme se ho zbavili navždy, že vše už je vyřešeno, nebo že ho zabil covid-19. Jenže jak už se psalo po 31. lednu, kdy Británie formálně opustila EU, nic se nezměnilo. Monarchie vstoupila do přechodného období, ve kterém je čas vyjednat novou obchodní dohodu s kontinentem. Pak přišel koronavirus a s ním spojené ekonomické těžkosti. Nastala otázka, jestli si Británie může dovolit dva hospodářské otřesy za sebou. Navíc vyjednávání se zpomalilo, evropský šéfvyjednávač Michel Barnier onemocněl koronavirem. Šířily se spekulace, že přechodné období bude muset být prodlouženo, a tím pádem reálný brexit odložen. Pak však britská vláda vzkázala, že to je nepřípustné. V půli května rozhovory o obchodní dohodě ztroskotaly.

„Podařil se nám jen velmi malý pokrok ve většině nejdůležitějších neshod mezi námi,“ stěžoval si po posledním kole vyjednávání hlavní britský negociátor David Frost.

Hlavní problémy jsou dva. První se týká rybářských práv. Vody kolem Británie patří mezi nejlepší loviště v Evropě. Podle společné rybářské politiky mohou země navzájem lovit ve svých vodách. V praxi to znamenalo, že všichni lovili u Británie. Zvlášť francouzští rybáři jsou na tom závislí a hrozí, že pokud Britové po uplynutí přechodného období zablokují přístup do svých vod, bude to znamenat konec jejich odvětví.

Britská vláda zas slíbila, že své rybáře rozhodně při vyjednávání neobětuje. Zdá se, že spor nemá řešení. Ve skutečnosti i Barnier uznává, že evropské požadavky ohledně rybářství, tedy stejný přístup jako dosud, jsou trochu moc. Nemůže však přijmout britský kompromis, totiž vyjednané roční kvóty pro nebritské rybáře, nedovolují mu to instrukce členských států. Ty by možná byly ochotné instrukce změnit, ale kvůli pandemii nikdo nemá čas nad tím uvažovat.

Vážnější spor je okolo takzvaných „rovných podmínek“, jak říká EU požadavku, aby Británie následovala evropské právo v oblastech environmentálních regulací, zaměstnaneckých pravidel a státní pomoci. Navíc žádá, aby v těchto oblastech měl poslední slovo Soudní dvůr EU.

To je samozřejmě pro Británii nepřípustné. Tvrdí, že heslem brexitu bylo „Vezměme si zpět kontrolu“, nehodlá tedy následovat direktivy z Bruselu ve vybraných oblastech. K tomu všemu nevěří, že Soudní dvůr je opravdu nezávislý arbitr. Poukazuje třeba na rozhodnutí, že k zastavení procesu vystoupení z EU stačí jednostranné rozhodnutí Británie, a ne souhlas ostatních sedmadvaceti členských států. Britští právníci přitom byli přesvědčení o opaku.

Britové tvrdí, že chtějí jen takové podmínky, jaké má EU v obchodních smlouvách třeba s Kanadou nebo Japonskem. Tam žádné články o „rovných podmínkách“ nejsou. EU proti tomu argumentuje tím, že Spojené království je geograficky příliš blízko Unie a má s ní příliš provázanou ekonomiku, takže smlouva podobná té kanadské je v tomto případě nevyhovující. EU „nezaprodá jednotný trh“, řekl k tomu Barnier a dodal, že „rovné podmínky“ jsou nutnost. To samozřejmě podněcuje britskou podezřívavost, že Brusel se snaží ostrovní království udržet pod svou kontrolou. Britové varují EU, že vyjednávací situace se změnila a oni již nekývnou na cokoli, co jim EU podstrčí, Brusel již nemůže využívat rozhádané frakce v parlamentu. Vláda má většinu osmdesáti křesel, před volbami proběhla čistka proevropských poslanců.

Spolehnout se nelze ani na oslabenou opozici. Nový lídr labouristů Keir Starmer sice v minulosti vystupoval jako „eurohujer“, ale nyní si prý uvědomil, že je dobojováno a nemá cenu prodlužovat agonii. Proto na prodloužení přechodného období nebude příliš tlačit.

K tomu je ještě potřeba připočítat strach Britů o své peníze. Jedna lehce konspirační teorie tvrdí, že EU se snaží prodloužit rozhovory naschvál, aby nepřišla o britský příspěvek do rozpočtu. Zvlášť pokud koronavirus vyvolá hospodářskou krizi a bude potřeba zachraňovat jižní křídlo EU, peníze navíc by se hodily. Nedávno oznámený plán Angely Merkelové a Emmanuela Macrona na zřízení záchranného fondu financovaného společnými eurobondy toto podezření pouze ještě více posílil. Britové nechtějí uváznout ve finančních závazcích vůči zbytku EU, lepší je pro jistotu ukončit přechodné období co nejrychleji.

K atmosféře nejspíš nepřispívá ani to, že negociace nyní probíhají formou videohovoru. To obnáší všechny technické problémy této formy komunikace. Spojení vypadává, účastníkům není pořádně rozumět a vyjednávací týmy jsou prý frustrovanější než obvykle.

Otázka je, zda si protistrany vůbec dohodu přejí. Zdroje uvnitř vlády sice britská média ubezpečují, že premiér Boris Johnson nechce, aby rozhovory selhaly, což by znamenalo v podstatě odchod bez dohody, zároveň však tvrdí, že pokud má proběhnout „tvrdý brexit“, tak nyní.

Ekonomika prý potřebuje jistotu a odkládání konečného rozvázání všech svazků s EU by tomu nepomohlo. Lepší prý je, když byznys bude napevno vědět, že se odchází na konci roku stůj co stůj. Navíc světová pandemie narušila dodavatelské řetězce, vedla k uzavírání hranic a dalším jevům, které měly být průvodním jevem „tvrdého brexitu“. Šok z přetrhání všech vazeb s kontinentem bude proto paradoxně menší než před koronavirem, tvrdí brexitáři. Jeden z členů kabinetu řekl magazínu The Spectator, že „náklady na dohodu v australském stylu masivně klesly“. Austrálie nemá s EU obchodní dohodu, ale několik dílčích ujednání. „Australská dohoda“ znamená v brexitspeaku tvrdý odchod s následným vyjednáním spolupráce v klíčových oblastech.

Nahlížet se na to dá i mnohem cyničtěji. „Nechtějí prodloužit vyjednávání do roku 2021, protože takhle mohou všechno svést na covid,“ prohlásil Phil Hogan, eurokomisař pro obchod (a Ir, proto to anglicky znějící jméno).

Na druhou stranu ani EU nemusí mít zájem o dohodu za každou cenu. Brusel si sice také nepřeje ztroskotání vyjednávání, ale je ochoten to akceptovat, pokud neprosadí svou. Během první fáze rozhovorů se Britové spoléhali na tlak velkých firem, například německých automobilek, které se měly bát o ztrátu britského trhu. Ten se však nikdy nezhmotnil. V rukou tak mají vyjednávání eurobyrokrati, jejichž požadavky mohou být opravdu absurdní. Například nechtějí připustit, aby certifikáty ohledně kvality aut, chemikálií a farmaceutických výrobků (tedy že se produkty smějí prodávat na evropském trhu) udělovaly britské laboratoře. Přitom v případě Kanady a Japonska dotyčné země tato osvědčení vydávat mohou. Argumentace přílišnou blízkostí v tomto případě nedává smysl.

Teoreticky je čas vyřešit tyto problémy do konce roku. První zlomové datum je však mnohem blíž. Pokud Spojené království chce prodloužit přechodné období, musí o to požádat do konce června. Pokud tak neučiní, musí být do 31. prosince uzavřena obchodní smlouva, nebo nastává „tvrdý brexit“.

Před posledním červnem je naplánováno ještě jedno kolo rozhovorů; pokud tam nedojde k průlomu a Británie nepožádá o odklad, bude to jasný signál, že je potřeba se chystat na nejtvrdší brexit. Vláda evidentně tuto možnost již bere vážně, začala přesouvat úředníky z týmů zabývajících se řešením koronakrize do týmů chystajících „no deal brexit“. Kromě vůle kabinetu zajistit „opravdový brexit“ za každou cenu stojí v cestě požádání o odklad ještě jedna překážka. Zákaz prodloužení přechodného období vláda vložila do zákona. Teoreticky je jednoduché to odvolat, stačí prostá většina v parlamentu, jenže konzervativní poslanci jsou nyní zarytí brexitáři, tento pokus by mohl vyvolat masivní rebelii. Vedení strany rozhodně nebude mít chuť znovu rozdmýchávat konzervativní občanskou válku kvůli EU, když tento desetiletí trvající konflikt skončil teprve před pár měsíci.

Konzervativci by také riskovali odliv voličů. Volby v prosinci 2019 masivně vyhráli díky slibu dokončit opravdový brexit. Před volbami sice Johnson porušil svůj slib nežádat o odklad, ale euroskeptici mu to odpustili, neboť chápali, že to není jeho vina. Byl vázán zákony schválenými nepřátelským parlamentem. Nyní však má premiér parlament plně pod kontrolou, tudíž nenajde žádnou výmluvu, proč musí žádat o odklad.

Dá se namítnout, že strach o budoucnost vyjednávání je předčasný, obě strany dělají velká ramena a spekulace živí britský tisk, který přestalo bavit psát o světové pandemii. Koneckonců během první fáze vyjednávání se rozhovory ocitly na hraně rozpadu tolikrát, že se to snad ani nedá spočítat. Nakonec se v poslední chvíli vždy podařilo kompromis dojednat.

Pesimisté však tvrdí, že nynější situace je úplně jiná. Hlavním zádrhelem „rozvodové dohody“ byla irská pojistka, tedy status Severního Irska po brexitu. K prolomení této překážky bylo potřeba překonat odpor Irů. To se nakonec Johnsonovi podařilo na setkání s irským premiérem Leem Varadkarem uspořádaném na poslední chvíli. Nyní by však Britové potřebovali souhlas celé EU a zlomit sedmadvacet zemí je těžší než jednu.

Předjímat, jak to celé dopadne, je nejspíš předčasné. Ale jsou dvě možnosti, jak se k problematice postavit. Buď upadnout do deprese, že brexitové války jsou zpět, nebo to oslavovat jako důkaz, že pandemie je definitivně u konce.