Na českých sociálních sítích ještě dobíhalo období, kdy zdejší ministerstvo kultury přišlo mnohým a mnohým uživatelům zajímavější než světové ústředí iluminátů. Situace se už ovšem vrací k normálu. Do úřadu přichází Lubomír Zaorálek, v němž – jak píše kolega Petr Fischer v Hospodářských novinách – vidí „všichni“ ideálního kandidáta. Jeden se samozřejmě zamyslí: vidím i já ideálního kandidáta v Lubomíru Zaorálkovi? A pokud ne, co to o mně vypovídá? Zamyšlení ale naštěstí nebylo dlouhé, uvědomil jsem si totiž, že moje kritéria ideálnosti v případě téhle konkrétní instituce nejsou zrovna nenaplnitelná. V zásadě stačí elementární (nebo aspoň rudimentární) gramotnost a schopnost příležitostného mlčení. O tom, že Lubomír Zaorálek umí číst a psát, v zásadě nepochybuji, s tou schopností mlčet (aspoň občas) je to už složitější, ale budeme si držet palce. Kolega Fischer přicházejícímu ministrovi vytýká, že je „bez vize“, tato skutečnost na mě ovšem působí dojmem spíš uklidňujícím. Ještě nějaká vize do toho všeho, to by nám tak scházelo.

Což mě přivádí k tomu, že to ti politici mají někdy těžké, stojí před volbou, která může být jenom zdánlivá, ať se rozhodnou jakkoli, dostanou za uši. Například náš prezident Miloš Zeman, téměř jsem ho v duchu politoval. Byl jedenadvacátý srpen, výročí sovětské okupace, prezident se neukázal na žádné vzpomínkové akci, místo toho se v Lánech setkal s předsedou KSČM Vojtěchem Filipem. Na sociálních sítích i jinde tím vyvolal množství pohoršených reakcí. Akorát... To těm dobrým lidem Zeman v ten den skutečně chyběl? Chtěli si vyslechnout jeho moudrá slova, a místo nich se dostavilo to, ach, tak dusivé ticho (podle vzoru „my čekali jsme jaro, a zatím přišel mráz“), chudák prezident neměl šanci. Pobouřil je nepřítomností, stejně jako by je pobouřil přítomností. Já se ovšem sebevědomě vyčleňuji z davu a dělám rázná tempa proti proudu. Vyslovuji prezidentovi poděkování za to, jaký program na výročí okupace měl, přispěl tím k dalšímu zpřehlednění situace, která přitom působí někdy tak přehledně, že už snad ani přehlednější být nemůže.

Jedenadvacátého srpna taky pořádal Milion chvilek pro demokracii pochod Prahou, kde se kromě připomínání výročí okupace a surového zásahu českých bezpečnostních jednotek proti demonstrantům v roce 1969 protestovalo proti současným politickým poměrům. Aby ilustroval poměr prezidenta a dalších politiků k české ústavě, Mikuláš Minář z Milionu chvilek jeden její výtisk roztrhal. Vidět něco takového ve filmu, mrmlal bych něco o přílišném polopatismu, politické manifestace ale obecně nebývají prostorem pro subtilní vyjadřování složitých poselství. Mikuláš Minář ale i tak kdekoho pobouřil, především lidi, kteří k liteře té ústavy projevují velmi ležérní vztah. Mezi nimi samozřejmě i prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka. V anketě pro Parlamentní listy se svěřil, že Minář tím činem „překročil pomyslný Rubikon“. A tím se od české ústavy dostáváme k ještě podstatnějšímu tématu. Zbytečnému užívání slova „pomyslný“. Skutečně. Pojďme do toho. Vyzývám každého, kdo by snad zvažoval užití toho adjektiva, ať se zamyslí a položí si dvě otázky: Je to potřeba? Jako fakt? Každý má nějaké své neurózy – mezi moje patří hluboká averze ke slovu pomyslný, jehož jediným smyslem je upozorňovat na domnělou sečtělost, vysokou kulturu vyjadřování pisatele či mluvčího. Pomyslný Rubikon? Jako že hrozilo, že by snad někteří čtenáři tápali v hluboké nejistotě ohledně toho, co pan Minář provedl? Že by roztrhal ústavu a pak překročil nějakou říčku v Itálii? Nebo je to celé nějaká metafora? No nic. To byla jenom taková osobní odbočka. Chtěl jsem napsat, že mám velice rád twitterový profil pana Ovčáčka, zvlášť v pátek odpoledne, kdy tuhle rubriku často píšu. Člověk si čte tu řadu urážek a insinuací, do které zničehonic vpadne přání až láskyplné. Třeba minulý týden, kdy se Jiří Ovčáček vypořádával s lidmi, kteří v Praze nechtějí pomník maršála Koněva. „Nechutné zrůdy… lidské zrůdy… novodobí totalitáři... ohavné lidské zrůdy… schvalovatelé holocaustu a genocidy českého národa... Klidnou nadcházející sobotu a požehnanou neděli, přátelé.“