Obecně průměrný postoj k Antonínu Staňkovi, tomu zvláštnímu ministru kultury, je známý. Je to podivín, který se nikdy ministrem kultury stát neměl – proč se jím stal, je jiná věc. A neměl by jím být ne snad ani kvůli tomu, co provedl, ale že u toho působil tak nejistě, a že když to měl pak obhajovat, bylo to směšné a několik jeho výstupů až trapných. A to by se stát nemělo. 

Tak si to aspoň myslí ta část veřejnosti, která dá na dojem – a ten má být důstojný a slušný a snad i kultivovaný, když je to přece ten ministr kultury. Takže předseda Hamáček z toho usoudil, že takový ministr dělá jeho straně ostudu a že je správné se ho zbavit. Což tedy, jak vidět, nejde tak lehce. 

Stalo se totiž něco, co se jen tak nečekalo, ale souvisí to zřejmě s posunem všeobecné mentality. Díky ní se může stát, že čím větší exot, tím má větší šanci se udržet. A čím dále se politik ocitne od pomyslné představy „dobrého vkusu“, tím více bodů mu to nažene. A tak Antonín Staněk, ten nenápadný muž z Olomóce, docent didaktiky přes občanku a brannou výchovu, se může stát hvězdou české politiky, supermanem sociálních sítí a hrdinou prostého lidu. 

Jeho raketový nástup přišel v okamžiku, kdy na tom byl nejhůř. Už se zdálo, že se stane obětí svého dobrovolného harakiri, které vykonal veřejným sesazením ředitelů dvou obrazáren, kam předtím nikdy nevkročil, přičemž tu olomouckou zřejmě osobně nenáviděl, jenže pak nastal obrat. Dosud není jisté, do jaké míry počítal s tím, jaké mocné síly za ním stojí a co mu přinese štěstí. Jisté je, že to byly proslulé kulturní elity, které proti němu okamžitě zaútočily, čímž však jen vyvolaly v Čechách známý efekt. Neboť kam ony položí svůj karatelský prst, tam se stane pravý opak. Staňkův šéf Hamáček sice vyhověl jejich hněvu a Staňka se rozhodl zbavit, doufaje, že za to bude oceněn, jenže tím uvolnil mocnou energii právě opačného druhu. Probudil zaprvé mocného démona Zemana, kterého nic nevyburcuje tolik jako možnost naštvat (znali bychom lepší termín) tu část obyvatelstva, jež má o sobě aspoň trochu slušné mínění. A zadruhé vlil do žil novou krev i dříve suchopárnému Staňkovi, který dosud připomínal trochu sýr, jímž proslulo jeho moravské město. Nechal si démonicky vystříhat kouty, nahodil vypasovanější sako, vyostřil rétoriku a s takto změněnou imagí zaútočil na sociální sítě a na psychologii opomíjených vrstev. 

Ty v ministrovi poznaly štvance, který se přitom jen vzepřel elitám a nafoukancům, kteří by stejně sociální demokracii nikdy nevolili, zato dobře vědí, co má dělat. Tak došlo k tomu, že nejslabší ministr kultury za poslední desetiletí se ukáže ještě jako lev, jenž se jen tak nevzdá. Máme se na co těšit a docela se těšíme.