Když jedete vlakem z Prahy do Lysé nad Labem, tak chvíli za Čelákovicemi na levé straně se za oknem mihne podivná věc, takový přízrak, vlastně dva přízraky, jako když vystoupí z lesa dvě kamenná rozevlátá monstra. Jsou to dva barokní andělé, ne však nějací dobráčtí amoři, ale andělé smrti. Jeden je anděl blažené smrti, druhý anděl žalostné smrti: to se pozná při bližším ohledání, když k nim dojdete: z vlaku se tam vystoupit nedá, autem naštěstí ne dojet, aspoň myslím.

Oba svírají lebku, jedna má na hlavě věnec z trní, druhá z květin. Spolu s ní drží oba pernatci lampu, která zcela jistě byla kdysi vybavena světlem, byly to tedy světélkující sochy, což by bylo hezké obnovit, jenže na to už nejsou lidi. Mezi oběma anděly je kaplička s reliéfem zachycujícím vraždu knížete Václava v nedaleké Boleslavi. To také z vlaku nevidíte. Z vlaku je tak vidět okolní binec, kterým se asi předstírá, že se tam něco snad staví nebo překopává cesta, ale tak to tam vypadá, co pamatuju.

Ta věc je pozůstatek eremitáže, tedy poustevny, která zahrnovala květinovou zahradu, dvanáctimetrovou věž, příbytek poustevníka, větrný mlýn, letohrádek, čtrnáct dalších soch, tedy samé roztomilé věci. Ti andělé smrti jsou sice typickým barokním inventářem, ale člověka, který byl na Kuksu, to okamžitě vede směrem k hraběti Šporkovi a k sochaři Braunovi, neboť téměř totožní nadpozemští zjevové tam stojí před špitální hrobkou. Ale přestože tady prý nejde o dílo Braunovo, tak rukopis zadavatele Šporka je zřejmý. Eremitáž dal na tom místě zřídit v roce 1707, v časech, kdy se na Kuks teprve chystal, ale tady v okolí Lysé začal uskutečňovat jeden ze svých velkolepých snů: vtisknout krajině své vlastní kreativní ego. Andělé a kaple patří k několika pozůstatkům toho snu. Nutno říci, že poustevnu nezrušili komunisti nebo Josef II., ale už brzy po otcově smrti (1738) spořivá dcera s manželem, pragmatickým ekonomem, hrabětem de Swéerts-Sporcks, novým pánem na Lysé, kteří začali šetřit a na takové hříčky, byť hezké a zbožné, už nebyla chuť: přicházelo osvícenství a nová doba.

Teď kolem těch zbylých kamenných andělů jezdí cyklisti, sem tam někteří zastaví, ale nezdálo se mi, když jsem tam z Lysé došel a chvíli postál, že by jim věnovali zvláštní pozornost. Celý les na sever od Labe mezi Brandýsem – Starou Boleslaví a Lysou, ze kterého andělé vykukují, je teď takovým velkým velodromem, ve kterém by asi jen málokdo hledal kdysi vyhlášený lesní revír, dějiště velkolepých honiteb, divokých štvanic a fantastických slavností k poctě bohyně lovu Diany a svatého Huberta. Když tam hrabě Špork pořádal 3. listopadu 1723 svůj nejslavnější hon, jehož se zúčastnil i císař Karel VI., otec Marie Terezie, bylo u toho prý na tisíc střelců, a dokonce čtyřicet tisíc (!) honců, takže úplné manévry. Obrovským polesím se ozývaly zvuky, které takovou činnost provázely, a také hlahol lesních rohů čili valdhoren, což byl nástroj, jejž do Čech přivezl právě František Antonín Špork, pán na Kuksu a na Lysé, kde je na zámku k této věci pamětní cedule.

Teď je to takový pololes, který vertikálně přeťala dálnice z Prahy na sever do Liberce a horizontálně dvě železniční tratě. V písčité půdě, která tam zůstala z říčních niv a naplavenin, se tam drží především borovice, které evokují dojem, že jsme někde u Baltu, vzhledem k množství odpadků a různého bordelu spíš našeho spřáteleného polského. Přirozenou severojižní osou polesí je Jizera, která se kdysi rozlévala do meandrů, mokřadů a bažin, teď už je bohužel dávno disciplinovaně svedená do koryta. Její vody zhruba rozdělovaly polesí na brandýskou část, která byla za časů Rudolfa II. nejoblíbenějším císařským revírem, a část lyskou, prostě patřící k Lysé. Tu na konci 17. století po svém neurozeném, ale ve válkách s Turky velmi se vyšvihnuvším otci Janu Šporkovi zdědil onen pověstný František Antonín, asi ta nejparádnější postava českého baroka. Píšu „českého“, i když Sporck byl po otci i matce Němčour, ale to není podstatné: narodil se a umřel v Lysé nad Labem, takže patří sem.

Profesor Pavel Preiss v monografii František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách (2003) o něm píše samozřejmě v úctě, ale zároveň tak, že je zřejmé, že to musela být velmi složitá kreatura: „jedni ho považovali za podivína a druzí opět za blázna, hráče vabank, notorického sudiče, nekritického k vadám vlastním, mrzoutského moralistu s nakvašenou chvástavostí sociálního a náboženského reformátora“. Prostě barokní fanfarón, ale nepochybně persona vzdělaná a invenční, která se nebojí velkých věcí a dělá to s gustem. Celý jeho život byl protkán konflikty a průšvihy, ze kterých ho vytahovalo jen jeho bohatství a pak samozřejmě Fortuna, která nakonec byla spíš na jeho straně. Vpřed ho hnala ctižádost, kterou chtěl přebít skutečnost, že jeho otec byl původně neurozený sedlák z Vestfálska, jenže snahu vyšvihnout se do nejvyšších pater monarchie zároveň srážela jeho pýcha, troufalost, ba neomalenost: známá je aféra se dvěma bílými jeleny, darem od ruského cara, chovanými v císařském brandejském polesí a vyhrazenými jen Habsburkům. Co udělal Špork? Prostě jednoho jelena skolil… Byl z toho poprask, musel zaplatit obrovskou pokutu, ale asi mu to za to stálo. Pak si prý z jelenice dal ušít kalhoty. Byly to nejdražší kalhoty v království.

To byl celý Špork: na jedné straně toužil po nejvyšších poctách, na druhé si dělal, co chtěl, soudil se s jezuity, což nemohl vyhrát, a tak tak, že nedopadl špatně, tiskl proti nim pamflety, pomalu budil dojem, že by mohl být snad i ateista a pravděpodobně zednář – a současně se, jak jen mohl, snažil vlichotit do císařovy přízně, jejímž vyjádřením by bylo udělení Řádu zlatého rouna, po kterém prý celý život marně prahl. Proto nešetřil prostředky a byl ochoten udělat možné i nemožné, vlézti císaři, kterému sice ulovil jelena, až do samého nitra všemi otvory a prostředky, ze kterých se ovšem esteticky založené oko může těšit i dnes, po třech stech letech.

A k tomu nejkrásnějšímu hmotnému vyjádření Šporkovy servility jsem kráčel krásného jarního dne. Dojel jsem autobusem do Staré Boleslavi a pak ještě kousek do Hlavence, obce, kterou bychom asi bez výčitek nazvali dírou, kdybychom nevěděli o unikátu, který stojí na jejím okraji. I připravený člověk s údivem vydechne nad podivností, která na poli kousek za obcí působí, jako by přistála z nějakého jiného prostoru. Stojí tam totiž monumentální pomník císaři Karlovi VI., který vypadá, jako když se kus architektury urval z nějakého honosného vídeňského paláce a rozběhl se na český venkov. Tam se zastavil a divil se, co tam dělá, ale už nemohl dál, už tam zůstal uprostřed Čech.

Tady jde prokazatelně o dílo Matyáše Bernarda Brauna, který pro hraběte Šporka vytvořil sochu císaře v římské zbroji, jenž se teatrálně naparuje pod baldachýnem, na jehož střechu vyskákal jelen s křížem mezi parohy, tedy jelen svatého Huberta. Špork byl zakladatelem české odnože řádu tohoto světce, patrona nimrodů a fořtů, který přitom svou loveckou vášeň právě v okamžiku spatření zbožného jelena přehodnotil a věnoval se pak pokání a askezi. Fantastické sousoší s jelenem mělo původně snad stát na Karlově mostě v Praze, ale právě kvůli nepřátelským vztahům s jezuity to Šporkovi nebylo povoleno. Tak pojal monument ještě velkolepěji a podle návrhu architekta F. M. Kaňky umístil pomník na okraj loveckého revíru pod záminkou výročí císařovy účasti na lovu roku 1723. Od té doby tam stojí. Nikde jsem se bohužel nedočetl, jestli Karel VI. svůj pomník viděl. Ale možná ano, a byl z toho tak rozrušen, že 11. června 1732 o kus dál zastřelil při honu omylem knížete Adama Františka Schwarzenberga, praprapředka našeho Karla. Spletl si ho s jelenem. Kníže Schwarzenberg se za císaře na smrtelné posteli modlil a prosil, ať kvůli nešťastnému incidentu nezanevře na Čechy. Baroko bylo krásné.

www.jiripenas.cz/fotoblog