V procesu jmenování vlády nastal jakýsi zádrhel. Psalo se o tom, došlo i na „generování názorů“. Někteří členové nastupující vlády Petra Fialy došli k poučení. Asi nejvýrazněji Jana Černochová, kandidátka na funkci ministryně obrany. Začátkem prosince vyjádřila roztrpčení nad pobouřením (ano, být roztrpčen něčím pobouřením, případně pobouřen něčím roztrpčením je elementární uživatelský úkon) lidí, podle nichž členové vlády neměli vyjíždět k poněkud bizarně aranžovaným přijímacím pohovorům za prezidentem Zemanem do Lán. „Takže to shrnu. Twitter úderce vadí, že jako kandidátka na ministryni obrany – vážně, věcně a profesionálně diskutuji s vrchním velitelem ozbrojených sil České republiky o prioritách resortu i slabých místech v obraně země a aktuálním nasazení vojáků v době covidu. Unbelievable.“

To anglické adjektivum zaslouží ocenit, díky němu získává tweet paní prospektivní ministryně tolstojovský šmrnc (Lev Nikolajevič ovšem používal termíny a věty francouzské). Zmíněná „úderka“ ovšem odpověděla dost masivně, pod statusem Jany Černochové je několik set komentářů, z větší části podrážděných. Nemálo uživatelů bylo dotčeno, že byli Janou Černochovou implicitně do řad „twitterové úderky“ zahrnuti. Zvlášť silnou dotčenost projevovali voliči koalice Spolu – do funkce jsme ji vynesli a ona nás mezi úderku zahrnula. V rámci invektiv na internetu běžných patří výraz twitterová úderka mezi ty jemné až něžné, proto skupinovou dotčenost pod statusem Jany Černochové považuji za přemrštěnou. Paní kandidátka se ovšem také projevila udivujícím způsobem: „Twitter jsem brala za síť pro lidi, co přirozeně chápou, že každý ministr obrany s prezidentem mluvit prostě musí, neb sdílejí i některé společné ústavní kompetence, a dá rozum, že spolu nepovedou válku, ale budou se chovat profesionálně.“ Tady už spolu s exprezidentem Klausem nesouhlasně povytahuji obočí. Twitter jako síť, kde lidé něco „přirozeně chápou“? To je velice sluníčkový pohled na věc, u ministryně obrany bych takovýto sklon malovat věci narůžovo považoval za potenciálně nebezpečný. V době, kdy dyškurz dozníval, se různí uživatelé na Twitteru chlubili tím, že je Jana Černochová zablokovala. Ráznost hodná šéfky resortu obrany. I když zrovna v téhle funkci by jeden čekal člověka, který unese projevy nesouhlasu, třeba i ve větším počtu. Navíc – po pár dnech se ukázalo, že ta vstřícná profesionalita adeptů na členství ve vládě se vznikajícímu kabinetu stejně moc nevyplatila. Jaké to překvapení.

Předmětem mnohých diskusí na sociálních sítích se stal také Jan Lipavský, jehož prezident nechce jmenovat do funkce ministra zahraničí. Jako argument proti němu užívali mnozí uživatelé screenshot z diskuse na nějakém fóru, kam Lipavský v roce 2017 napsal: „Jinak k tomu Facebooku se musíme postavit racionálně. Odcituji V. I. Lenina, který se neřadí mezi mé oblíbence, ale tento citát shrnuje můj postoj: ,Kapitalisti sami nám prodají provaz, na kterém je my pověsíme.‘“ Dovolím si přičinit pár poznámek ve věci účelu a prostředků. Pokud má někdo výhrady k názorům pana Lipavského na zahraniční politiku, případně politiku vůbec, jistě je může ilustrovat odkazem na jeho vystoupení, činnost v plus minus současné době. Vůbec není potřeba se kvůli tomu snižovat k fízlování. Prohrabávat se několik let starými internetovými fóry a hledat tam něco dostatečně štěpného je ale přesně tohle. Fízlování. Ano, Jan Lipavský před pár lety citoval Lenina, ani není jasné, v jakém kontextu, asi šlo o cosi souvisejícího s Facebookem, spíš jako firmou než sociální sítí, kdoví... Pobouření nad tím – třeba v provedení autorů Parlamentních listů – je docela trapná komedie. Párkrát jsem v debatě s chutí použil pověstnou Stalinovu otázku: „Kolik má XY (ve Stalinově případě papež) divizí?“ Nemohu se dočkat, až to na mě nějaká internetová morální autorita vytáhne. To, čemu se dnes říká cancel culture, skutečně často je „kultura“ fízlování. Nedefinuje ji politické přesvědčení těch, kdo ji využívají, ale jejich metody. Její pravicoví stoupenci jsou stejně otravní jako ty největší sněhové vločky.