V devadesátých letech, když člověk začínal poznávat Západ a civilizaci, dozvěděl se, že není slušné ptát se přinejmenším na dvě věci. Na to, kolik druhý bere, a pak na to, koho bude volit. Vzpomínám si na polovinu devadesátých let a německou lektorku v berlínském Goethe-Institutu, se kterou jsme tehdy vedli docela otevřené politické debaty. A já se jí přirozeně, jak jsem byl od nás zvyklý, zeptal, koho volí. Ona mě s ledovým germánským úsměvem sjela, že to neví ani její manžel. To je prostě tabu, do toho nikomu nic není, mluvit o politice samozřejmě, ale za plentou je každý sám a je to jeho soukromá věc.

Toto pravidlo nevzniklo jen jako nějaká přepjatost, ale mělo zajímavý a důležitý raison d’etre. Souviselo právě se zaváděním volebního práva žen (například ve Francii bylo zavedeno až po roce 1945), které by mohly být svými muži tlačeny, aby volily jako oni.

Právo nemluvit o své volbě šlo tedy ruku v ruce s emancipací a svobodou vlastního přesvědčení. V rodině tak vedle sebe mohli žít ve spokojenosti a harmonii voliči levice i pravice, reakcionáři vedle pokrokářů – a v ideálním případě o tom ani nemuseli vědět. Ostatně, velkými odpůrci volebního práva žen byly na počátku 20. století strany nikoli zpátečnické, nýbrž progresivní, především sociální demokraté, kteří měli obavy, že ženy budou volit to, co jim v kostele doporučí pan farář, tedy klerikály. To už, myslím, neplatí, církev je, až na výjimky, zdrženlivá a ženy si do toho mluvit nenechají.

Volby, které máme před sebou, jsou přece jen jiným případem.

Nevolíme strany, ale dva odlišné muže. Jeden je nepřijatelný jedněmi, druhý druhými. Nebo naopak. Někteří váhají, ale oba tábory jsou dost vyhraněné. A oba se předhánění nikoli jen v agitaci, ale také, a především, v demonstrativním vyvěšení praporu. Jako by to byl nejsilnější argument.

Potřeba vyjevit svou příchylnost je v lecčems přirozená a od vzniku sociálních sítí pro mnoho jejich uživatelů i neodolatelně snadná. Přesto ono odhodlání sdělovat i docela neznámým lidem, koho budeme volit, je věc pozoruhodná, i když opět, jako mnoho pošetilých věcí, docela lehce vysvětlitelná. Člověk je tvor zaprvé předvádivý a zadruhé toužící někam patřit. Obojí se tu uspokojuje.

Například v mé bublině lidé, u nichž je celých pět let jasné, že nemohou nikdy volit toho muže, který tehdy vyhrál, s rozhodností téměř válečnou sdělují, že ho opravdu volit nebudou. Mají potřebu ještě jednou sebrat a sepsat všechny jeho odpudivé vlastnosti a znovu se v nich ubezpečit. Sdílejí stokrát přetřesené banality a ohrané pravdy se stejně přesvědčenými a nalézají v tom nejspíš uspokojení, že jsou na té správné straně. I lidem jinak poměrně soudným a kritickým se v tu chvíli hodí každá ptákovina. Pozor, už jsem asi půl hodiny nedal najevo, že budu volit toho svého. Tak aby bylo jasno a padněte na záda: Volím… no to je překvapení, to by jeden neřekl!

Možná ti lidé upřímně věří, že jejich agitace přinese plody a získá stejně přesvědčeného, který nejspíš, mají obavu, již váhal. Ale možná mezi nimi bude někdo, kdo dlouho dobře ví, co má udělat, a ani chvíli o opaku neuvažoval, ale už mu všechno to přesvědčování, že má opravdu udělat to, co udělá, leze krkem. A pak v něm vzklíčí potutelná myšlenka: A co takhle ty agitátory nasr…? Třeba tiše, nenápadně, za plentou. Ani se o tom nedozvědí.

Ne, já to nebudu, já vím, koho volit a proč. Ale stejně si to pro jistotu nechám pro sebe.