Není žádným velkým tajemstvím, že Čína a USA jsou na pokraji nové studené války. Je jasné, že americká představa, že imperialistické a autoritářské choutky Pekingu dokáže svázat jeho zapojením do mezinárodního obchodu, byla zcela mylná. S ekonomickým uvolněním nepřišlo uvolnění politické, naopak Čína posílila a má ambice stát se světovým hegemonem. Joe Biden je již třetí americký prezident, který se musí s tímto faktem vypořádávat.

Barack Obama se snažil Čínu obklíčit obchodně. Jeho projekt Transpacifického partnerství, jak se nazývala obchodní dohoda zahrnující USA a dalších 10 států na pacifickém pobřeží, měl právě ambici vytvořit protičínský blok. Jenže dohoda byla v USA nepopulární a Donald Trump se z ní stáhl. Místo toho zahájil vlastní tažení proti Pekingu a vyvolal obchodní válku. Nyní je řada na Bidenovi. Vyříkat si své pozice přijely americký a čínský tým do aljašského Anchorage. Hůř to snad ani dopadnout nemohlo.

Americký tým vedl ministr zahraničí Antony Blinken a poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan. Druhou stranu reprezentoval čínský ministr zahraničí Wang I a člen čínského politbyra a šéf kanceláře pro zahraniční vztahy čínské komunistické strany Jang Ťie-čch’.

Již před začátkem summitu bylo jasné, že se nebude jednat o vřelé setkání. Zatímco Číňané doufali v restart vztahů s USA, Američané dopředu signalizovali, že sjezd chtějí vyžít k diskusi o bezpečnostních a lidskoprávních otázkách, které Čína musí vyřešit, než se vztahy zlepší. Aby všem bylo jasné, co si o čínském režimu myslí, den před začátkem summitu Washington uvalil sankce na 24 čínských představitelů, kteří mají podíl na pokračujícím odbourávání práv a svobod Hongkongu.

Setkání začalo ve čtvrtek značně nediplomaticky. Každá strana měla přednést veřejné dvouminutové prohlášení. Místo toho se před kamerami světových médií strhla hodinová hádka. Blinken ve svém příspěvku řekl, že bude jednat o „našem hlubokém znepokojení ohledně kroků Číny včetně Sin-ťiangu, Hongkongu, Tchaj-wanu, kybernetických útoků proti Spojeným státům a ekonomického donucování našich spojenců“. Sin-ťiang je čínská oblast, kde momentálně Peking mohutně zasahuje proti ujgurské menšině. V „převýchovných táborech“ se ocitly miliony lidí, podle některých pozorovatelů jde o genocidu.

Čínská strana si americkou kritiku nenechala líbit. Jang prohlásil, že USA „nejsou kvalifikované, aby mluvily z pozice síly“ a že „zneužívají představy o takzvané národní bezpečnosti, aby bránily běžným obchodním výměnám, a podněcují některé země k útoku na Čínu“. Na nařčení z porušování lidských práv zase odpověděl obviněním, že Washington „vraždí“ černé Američany.

Po dalších ostrých slovech se jednání přesunulo za zavřené dveře. Mimo kamery prý bylo „věcné a vážné“, ať to už znamená cokoliv.

Na jednu stranu je jasné, že přestřelka na obou stranách byla určena domácímu publiku. Bidenova administrativa čelí útokům republikánů, že je na Čínu příliš měkká. Extempore v Anchorage mělo ukázat, že tomu tak není. Čína se zase snaží, aby před světem a svými občany vypadala jako supervelmoc.

Pokud Bidenova administrativa nezůstane jen u slov, ale bude pokračovat v tlaku na Peking i konkrétními kroky, bude jen dobře. Zatím se tak nenaplnily pesimistické předpovědi, že Biden vymění americké ústupky za nic neříkající kroky ze strany Číny, jako je například boj proti globálnímu oteplování, které by stejně nedodržovala.

Přes všechno sýčkování, že Spojené státy jsou mocnost v úpadku, zatímco Čína na vzestupu, tak Amerika stále má několik trumfů v ruce. Za prvé Čínu nikdo nemá rád. Peking v mezinárodních vztazích postupuje dosti těžkopádně a nikterak nezakrývá své expanzivní ambice. Do stále sílícího protičínského bloku tak nepatří jen tradiční američtí spojenci, jako je třeba Austrálie, Japonsko nebo Jižní Korea, ale také třeba Indie a Vietnam.

Za druhé Amerika je stále největší námořní mocnost na světě. Americké námořnictvo svou silou mnohokrát převyšuje to čínské. Navíc Čína nemá námořní tradici. Vzhledem k tomu, že jakýkoliv střet mezi mocnostmi by se odehrával převážně v Tichém oceánu, USA mají jasně navrch. Právě ochota použít americké námořnictvo bude nejspíše klíčová v otázce Tchaj-wanu. Ten by Čína ráda obsadila, brání jí v tom však tchajwanský průliv, tradičně bráněný americkou 7. flotilou.

Achillovou patou USA je domácí politika. Pokud kroky Washingtonu nebudou mít podporu řadových Američanů, budou jen velmi těžko udržitelné. Zřejmě proto Čína upozorňuje na údajné vraždění černochů. Neučinil tak jen Jang, ale také editorial čínského deníku Global Times, který je přímo kontrolován komunistickou stranou. Ten obvinil Washington po setkání na Aljašce z „bílé nadřazenosti“.

Dalším neočekávaným progresivistou posledních dní je Vladimir Putin. Ten obvinil Američany z genocidy indiánů a ze zabíjení civilistů za druhé světové války.

Progresivní politika se tak evidentně začíná stávat klackem, kterým autoritáři světa bijí Ameriku po hlavě. Na jednu stranu to ukazuje, že rozkladný účinek pokrokářské ideologie může mít vliv i na bezpečnost samotného Západu. Nad druhou stranu to je ale vlastně dobře. Hegemon vždy na sebe poutá nadproporční pozornost. Dokud jedno nešťastné zabití amerického černocha je větší zprávou než věznění milionů Ujgurů, tak je to sice pokrytecké, ale zároveň je to znakem toho, že Amerika je stále naštěstí nejmocnější země na světě.