Možná nejvýstižnější komentář pronesl ke třicátému výročí 17. listopadu člověk, od kterého by to čekal jen málokdo. „Bohužel někteří lidé se rozhodli, že nám toto výročí seberou, ukradnou, zprivatizují,“ prohlásil ještě před začátkem oslav mluvčí Pražského hradu Jiří Ovčáček. Jak řekl, tak se stalo. Skutečné oslavy proběhly den před termínem na Letenské pláni, kam se dostavil dav v počtu čtvrt milionu lidí, tedy ve srovnatelném počtu jako v listopadových dnech roku 1989. A stejně jako před třiceti lety požadoval „demisi“. Ostatní akce proběhly ve stínu této hlavní události a měřeno ohlasem zahraničních médií, jejich význam se ve srovnání s Letnou blížil nule. K potvrzení obav mluvčího Ovčáčka se do kategorie bezvýznamných propadly i oslavy národního svátku pořádané státními úřady, když jejich význam ještě devalvoval svou účastí kontroverzní premiér Andrej Babiš.

Nebylo divu, že třicáté výročí tak dopadlo. Slavila se totiž událost, kterou není snadné připomínat, protože patří mezi pár nejdůležitějších okamžiků minulého století ve světovém měřítku. Nešlo o velké bitvy ani nezapomenutelná vítězství, ale o to, že se celé národy najednou rozhodly pro svobodu a využily pro deklaraci svého požadavku první vhodnou, často bezvýznamnou příležitost, která se v té chvíli naskytla. Tehdejším vládcům pak nezbývalo než se hlasu ulice, lidu či národa podřídit.

Pochopit revoluční události roku 1989 není snadné, protože se jejich smysl dá sotva popsat jinak než jako kolektivní rozhodnutí deseti či patnácti milionů lidí v jedné zemi pro svobodu pohybu, slova, shromažďování – a politické svobody vůbec. Ke všemu těchto zemí bylo několik. Evropou tehdy prošla historie a není divu, že s výkladem mají problémy nejen místní vzdělanci. Zahraniční komentátoři, politologové a historici zpočátku národy střední a východní Evropy z pozice zkušených profesionálů poučovali, co jejich nově nabytá svoboda znamená a jak ji pěstovat, ovšem obvykle nedokázali překonat roli více či méně poučených kibiců.

Vždycky Letná

Jedním z nejlepších komentářů ze zahraničních zdrojů bylo tentokrát přirovnání událostí roku 1989 k výhře v loterii. Okamžik, kdy si miliony lidí najednou vyžádaly svobodu a tím ji také dostaly, přinesl kromě radosti také nejistotu, protože společnost si přirozeně neví rady, co s tolika novými možnostmi. Nečekané bohatství ji může třeba zničit, stejně jako se to stává výhercům ve sportce.

Možnosti, které se roku 1989 otevřely příchodem svobody, nedokázala ani česká společnost dost dobře využít, na tom není nic překvapivého. Z pohledu mnoha občanů dokonce o část svých svobod právě přicházíme. Proto není divu, že se tito občané scházejí a varují, že se země stává pouhým nástrojem pro posílení moci oligarchů, včetně současného premiéra, že se do područí mafií dostávají média, státní správa, justice.

Shodou okolností jsou právě takové protesty nejlepší aktualizací a připomínkou toho, co jsme zažili před třiceti lety. Kdo si vyžádá svobodu jako před třiceti lety, ten za ni zároveň přebírá odpovědnost. Není pochyb, že většina lidí z Letné a také mnozí z těch, kdo tam nepřišli, se k této odpovědnosti znovu hlásí.