Válka v Afghánistánu trvá již osmnáct let. Stala se symbolem nekonečného konfliktu, kdy ani jeden protivník není natolik silný, aby toho druhého porazil, zároveň ztráty, alespoň na straně Spojených států a jejich spojenců, nejsou tak neúnosné, aby budily velké protesty. Nicméně válka trvá již déle než americké angažmá ve Vietnamu. Stejně jako na Dálném východě USA nebyly schopny zlikvidovat Vietkong, tak se nyní nedaří potlačit Tálibán. Z Vietnamu se nakonec Američané stáhli. Zdá se, že nyní se schyluje k podobnému kroku v Afghánistánu.

Od roku 2001 ve válce zemřelo 157 tisíc lidí, z toho přes 2400 Američanů a 1100 dalších vojáků NATO. Spojené státy do konfliktu nalily dva biliony dolarů. Přitom to, že je válka nevyhratelná, se ví už dlouho. V prosinci deník Washington Post vydal takzvané Afghanistan Papers, šlo o soubor víc než 600 rozhovorů, které pořídil úřad Zvláštního generální inspektora pro afghánskou rekonstrukci (anglická zkratka je SIGAR). Ten byl zřízen v roce 2008, aby nezávisle upozorňoval na nedostatky a korupci související s válkou v zemi a vyšetřoval je. Rozhovory poskytli, většinou pod slibem anonymity, vysoce postavení generálové, diplomaté, státní úředníci, ale i řadoví vojáci.

Krátce po zvolení Donalda Trumpa se Washington Post dozvěděl o interview, které SIGAR poskytl generál Michael Flynn, ve kterém ostře kritizoval snažení v Afgánistánu. Vzhledem k tomu, že Flynn se měl stát národněbezpečnostním poradcem v nové administrativě, list to zaujalo. O přepis rozhovoru požádal na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, ale byl odmítnut. Po tříleté právní bitvě soud nakázal vládě uvolnit nejen rozhovor s Flynnem, ale i další záznamy, které SIGAR pořídil.

Podle listu z nich vyplývá, že americké vlády soustavně „uváděly občany v omyl“ o skutečném stavu války v Afghánistánu. Čili jinak řečeno lhaly. Ze zveřejněných záznamů však vyplývá, že administrativy lhaly především sobě. První chyba přišla hned na začátku, kdy poté, co americká vojska smetla vládu Tálibánu a al-Káidu zahnala do hor, neexistoval žádný plán na konečné vítězství. Bushova vláda vyhlásila za konečný cíl demokratický a prosperující Afghánistán, to byl ale v islámské zemi, která prošla desetiletími občanské války a velké části země kontrolovali warlordi, drogoví baroni a teroristé, zřejmě vždy nereálný cíl.

Kontrola nad oblastmi mimo Kábul byla vždy pochybná. Například americký důstojník popsal, jak ho během patroly konfrontoval s realitou vesnický stařešina. „Chodíte tady za dne, ale v noci Tálibán distribuuje dopisy“, varování těm, kteří měli kolaborovat se západními vojáky.

Bez dlouhodobé strategie

Západní aliance nikdy neměla dostatek vojáků, aby získala kompletní kontrolu nad územím. „Neexistovala žádná souvislá dlouhodobá strategie. Každý národ měl za úkol chránit území, které bylo větší, než na co stačily jeho síly, a když nemáte dostatek sil na ochranu, stabilizace nikdy nedosáhnete,“ řekl SIGAR britský generál David Richards, velitel jednotek NATO v letech 2006 až 2007.

Šanci na vítězství USA nejspíš propásly již v roce 2002, kdy byl Tálibán na dně a byl ochotný jednat. Američané však chtěli jeho úplnou likvidaci. Islamistické hnutí se mezitím vzchopilo a začalo s protiútoky. Dnes ovládá největší území od roku 2001. Stoupající oběti však byly ve Washingtonu interpretovány pozitivně, jako signál zoufalství Tálibánu, dávající naději, že se boj daří přenést blíž k nepříteli.

Michael Flynn si v interview, které to celé spustilo, stěžuje, jak zprávy z terénu, které byly vždy špatné, se během cesty do Bílého domu vylepšovaly a v momentě, kdy byly publikovány, se proměnily v poselství „vyhráváme“. Nebyla to však jen chyba Washingtonu. Na velitelství aliančních sil bylo na všechny negativní zprávy pohlíženo s maximální nedůvěrou.

„Postrádali jsme základní pochopení Afghánistánu, nevěděli jsme, co děláme,“ řekl SIGAR generálporučík Douglas Lute, který sloužil jako hlavní poradce pro Afghánistán v administrativách George Bushe i Baracka Obamy.

Afghanistan Papers byly po vydání přirovnány k Pentagon Papers, tajné historii války ve Vietnamu, kterou si dalo zpracovat americké ministerstvo obrany. Z ní vyplývalo, že situace ve Vietnamu je hrozivá. V roce 1971 dokument publikoval deník New York Times.

Afghanistan Papers se přece jenom liší. To, že situace v zemi je špatná, se tak nějak tuší a ví. Stačí sledovat zprávy o množících se útocích afghánských branců na západní instruktory nebo o atentátech uprostřed chráněné diplomatické čtvrti. Opravdu to nepůsobí, jako by Západ byl na pokraji vítězství. Nebylo to tedy jako v roce 1971, kdy americká veřejnost věřila, že ve Vietnamu lze vyhrát. Šokující bylo spíš přiznání vysokých představitelů a přímočarý popis problémů.

Dostat hochy domů

Publikování Pentagon Papes tehdy posílilo protesty proti válce a v roce 1973 se USA z Vietnamu opravdu stáhly. Nyní to vypadá, že by se Američané mohli stáhnout také z Afghánistánu, ale nebude to kvůli bouřlivým protestům, ale kvůli postavě prezidenta Donalda Trumpa. Zdá se, že se chystá opustit politiku svých předchůdců a ze země odejít. Bush i Obama se domnívali, že stažení by podlomilo důvěru v Ameriku, učinilo z Afghánistánu znovu rejdiště teroristů a byla by to zrada na afghánských spojencích. Nicméně Trump je instinktivní izolacionista, který chce dostat „americké hochy“ domů. Nevidí důvod, proč by kvůli díře ve Střední Asii měl umřít byť jediný další americký voják. Svoje problémy ať si Afghánci vyřeší sami. Skrupule Bushe a Obamy ho nezajímají.

V poslední únorový den představitelé USA a Tálibánu podepsali v katarském Dauhá mírovou dohodu. Vyjednávací těžkosti naznačuje již název dokumentu. Hlavní body „dohody o nastolení míru v Afghánistánu mezi Islámským emirátem Afghánistán, který není uznáván Spojenými státy jako stát a je znám jako Tálibán, a Spojenými stát americkými“ jsou příměří, stažení zahraničních vojáků a zahájení vyjednávání afghánských stran mezi sebou.

USA se zavázaly, že do 135 dnů zredukují počet vojáků v zemi z 12 000 na 8600, zbytek stáhnou do 14 měsíců. Tálibán slíbil zahájit rozhovory s afghánskou vládou a nedovolit, aby se Afghánistán znovu stal základnou pro teroristická hnutí. Svoje plány pro budoucnost země nastínil Tálibán v článku, který vyšel v New York Times, což svědčí o tom, že propagandistické křídlo hnutí se od dob, kdy sdílelo zrnitá videa na internetu, notně posunulo. „Věřím, že osvobozeni od zahraniční dominance a vměšování společně najdeme cestu, jak vybudovat islámský systém, ve kterém všichni Afghánci mají stejná práva, kde ta práva žen připuštěná islámem, od práva na vzdělání až po právo pracovat, jsou chráněna a kde zásluhy jsou základem přístupu k rovným příležitostem,“ stojí v článku, jenž je podepsán zástupcem velitele Tálibánu Sirádžuddím Hakkáním. Zní to hezky, ale klíčové je slovo islám, které nasvědčuje, že představy o rovných právech a spravedlivé soutěži se budou notně lišit od toho, co se pod tím pojmem rozumí na Západě. To však Trumpa nezajímá. Není divu, že Tálibán oslavuje smlouvu jako své vítězství.

Uvidí se, jestli dohoda vůbec vejde v platnost. V rámci smlouvy mělo dojít k výměně zajatců. Výměnou za propuštění pěti tisíc tálibánců by hnutí pustilo tisíc afghánských vojáků a policistů. Nicméně afgánská vláda zajatce propustit odmítla s tím, že je to dohoda mezi Američany a Tálibánem, s níž nechce mít nic společného.

Také slibované příměří se nedostavilo. Téměř ihned po podepsání dohody ustalo období relativního klidu, kdy Tálibán kvůli jednání neútočil. Nebýt Trumpova rozhodnutí odejít za každou cenu (zdá se, že je to jeho momentální nastavení), dohoda by už byla dávno mrtvá.

Vnucuje se příklad z historie. Když byly v roce 1973 podepsány pařížské mírové dohody, zavázali se Američané přijít na pomoc Jižnímu Vietnamu, pokud by byl napaden Severním Vietnamem. Když k tomu v roce 1975 opravdu došlo, Američané nechali Jihovietnamce na holičkách. Tomu, že Trump se chystá zachovat podobně v případě afghánské vlády, nasvědčuje i šibeniční termín stažení amerických vojáků. Předpokládá se, že mezitím se podaří vyjednat dohodu Kábulu s Tálibánem, to je však mimo realitu.

Šance, že se kábulská vláda udrží bez americké pomoci, je minimální. Od roku 2014 sice oficiálně vedou válku s Tálibánem pouze afghánské síly, západní vojáci slouží pouze jako poradci, teoreticky by tedy měly být schopné Tálibánu vzdorovat. To je však iluze. Minimálně budou potřeba finanční dotace. Výdaje Afgánců činí nějakých 11 miliard dolarů ročně, vybrat se daří pouze 2,5 miliardy. Zbytek částky pochází z mezinárodní pomoci. Tento pěnězovod je minimum, co může Amerika udělat pro udržení netálibánské vlády. Jak upozorňuje komentátor Max Boot, Sověty instalovaná garnitura se nezhroutila ihned po jejich stažení v roce 1989, ale teprve po utnutí finanční pomoci v roce 1991.

Hlavním nebezpečím pro Západ je, že Afghánistán se znovu stane základnou pro teroristická hnutí rozhodnutá exportovat džihád do světa. Pravda však je, že padlých států, kde mohou islamisté s klidem operovat, přibylo.

Utrpí také americká důvěryhodnost. Ta však je po opuštění Kurdů už stejně malá.

Stažení Američanů také neznamená, že zmizí zasahování cizích mocností. Minimálně se chystá nepřímé střetnutí Indie a Pákistánu. Pákistán léta Tálibán zbrojil a financoval. Islámábád věří, že vláda Tálibánu by mu byla nakloněna. Naopak Indie podporuje současnou vládu, od roku 2001 do země poslala 3 miliardy dolarů. Bojí se, že země by mohla sloužit jako útočiště protiindických teroristů.

Rusko doufá ve zvýšení svého vlivu v oblasti, hostilo již na svém území několik schůzek mezi afghánskou vládou a Tálibánem. Čína by zemi zase ráda zapojila do svého projektu nové hedvábné stezky.

Afghánistánu se přezdívá „hřbitov říší“. V oblasti si vylámali zuby Britové, Sověti a nyní i Američané. Kdo bude další?