Několik desítek osobností západního (především amerického) mediálního, akademického a kulturního světa podepsalo dopis, který vyšel v americkém časopise Harper’s. Vyjadřují v něm znepokojení nad tím, jak netolerantní se stává veřejná debata, nad vynucováním názorové konformity, třeba i pracovněprávním postihem těch, kdo se vymykají, což vede k atmosféře strachu.

„Už teď platíme za snahu vyhnout se riziku mezi spisovateli, umělci a žurnalisty, kteří se bojí, že přijdou o obživu, pokud se odchýlí od konsenzu nebo nebudou vyjadřovat souhlas s ním dostatečným zápalem. Dusivá atmosféra nakonec poškodí ty nejdůležitější kauzy našich časů. Omezování debaty, ať už represivní vládou, nebo netolerantní společností, bez výjimky škodí těm, kdo nemají moc, a všechny omezuje v účasti na demokratické debatě. Špatné ideje je možné porazit jen jejich zviditelňováním, argumentací proti nim a přesvědčováním, ne mlčením o nich v klamné naději, že v tichu zmizí.“

Text toho prohlášení není nijak plamenný, v úvodu zmiňuje i „zásluhy“ prezidenta Trumpa o nárůst nesnášenlivosti. Dá se z něj ale vyčíst kritika tzv. cancel culture, která značně dusí americký intelektuální život a v posledních týdnech – po zavraždění George Floyda a následných protestech a bouřích – dál eskalovala. Snahy amerických „bojovníků za sociální spravedlnost“ mocensky ovládnout různé instituce, a když se tak stane, „očistit“ je od lidí, kteří se nějak veřejně odchýlí od (značně proměnlivé) pokrokářské ortodoxie.

Ten dopis je pozoruhodný tím, že skupina signatářů je politicky dost různorodá – od Davida Fruma, který kdysi psal projevy Bushovi mladšímu, po gurua radikální levice Noama Chomského, uznávanou feministku Glorii Steinemovou, spisovatelku Margaret Atwoodovou, autorku Příběhu služebnice, slavného jazzmana Wyntona Marsalise nebo černošského básníka Reginalda Dwaynea Bettse, který se k literatuře dostal během osmiletého věznění.

Reakce na to velmi mírné prohlášení ale byla i v kontextu dnešních vzrušených časů nečekaně prudká. Smyslem dopisu prý je prosazovat transfobii (podepsala ho totiž i J. K. Rowlingová, která je s transaktivisty ve sporu), signatáři mají rasistickou agendu, petice je výmysl starých a bílých, jakkoli Thomas Chatterton Williams, který ji inicioval, má černého otce a tak dále a tak podobně.

Na sociálních sítích došlo i na osobní insinuace (někdy dost ošklivé) a šíření lživých informací o lidech, kteří text podepsali. Ti prý jsou navíc privilegovaní a taky bohatí, nic jim nehrozí, jen hrají divadlo a odvádějí pozornost veřejnosti od skutečných a vážných problémů.

Jenomže právě ten status části (zdaleka ne všichni z nich jsou bohatí a slavní) může být v dnešní době důležitý. Ano, jsou mezi nimi lidé, na které je „cancel culture“ krátká. A právě proto je potřeba, aby se ozvali, už jenom kvůli těm, kdo si takový luxus dovolit nemohou.

Typickou obětí „cancel culture“ totiž není stárnoucí bílý muž, který má doma kredenc plnou Oscarů. Daleko zranitelnější jsou vůči ní lidé prakticky neznámí, třeba i začínající, kteří mohou přijít o práci a neštěkne po nich ani pes, proto taky raději mlčí.

Častým argumentem obhájců „cancel culture“ je, že něco takového vlastně neexistuje – nikomu se nic neděje, každý se může svobodně projevit, mluvit o „atmosféře strachu“ a podobných věcech je projev hysterie nebo marnivé snahy strhnout na sebe pozornost. Organizátorům petice se přinejmenším podařilo dosáhnout toho, že někteří z těchhle „popíračů“ svou zuřivou reakcí na jejich krotký text bezděčně ukázali, jak se věci ve skutečnosti mají.