Nejvýznamnějšímu politickému novináři národního obrození a zakladateli českého politického myšlení by v okamžiku vzniku republiky bylo požehnaných 97 a v roce 1921 by národ slavil spolu s ním jeho stovku. Té by se dožil jen za předpokladu, že by ho v Brixenu dokonale vyléčili z plicní choroby, což byl úmysl rakouských úřadů, a kromě toho by se již nikdy nezajímal o českou politiku, což je taky předpoklad dlouhověkosti. Devadesáti sedmi let se ostatně minulý týden dožil Lubomír Štrougal a jak známo i Miloš Jakeš, tak proč ne Havlíček?

Toto věru nenásilné spojení 28. října s dvoustým výročím Havlíčkova narození (31. října 1821) je samozřejmě bizarní, ale člověka může bavit představa, co by někdo na něco říkal, kdyby se dožil. Třeba právě ten Havlíček, o kterém by se předpokládalo, že byl republikán a velmi by si přál samostatnost a osvobození od Vídně a radil by v tom Masarykovi. Jenže Havlíček byl zároveň realista a nic mu nebylo tak cizí jako radikalismus a byl si vědom toho, jak je to ve střední Evropě všechno křehké a provázané, takže by možná spíš byl opatrný. Jenže to už opravdu nikdy nezjistíme a zeptat se ho budeme moci až v metafyzickém stavu.

Ve skutečnosti se nedožil ani pětatřiceti let. Dvacátého druhého července 1856 převáží dostavník na smrt nemocného Havlíčka z lázní Šternberk u Slaného do Prahy. Je to stále policejně nejsledovanější muž v Čechách, i když už delší dobu nevyvíjí žádnou veřejnou činnost. Nemůže spát, nemůže polykat, těžce sípe. Tuberkulóza už zasáhla celé tělo. Bolesti přemáhá morfiem.

Doktor Podlipský, který ho doprovází, se snaží udržet ho při vědomí, ale pacient se prý na chvíli probere, jen když z hospody v Hostivici zaslechne jakousi písničku, nepochybně národní. Pak znovu padne do agonie, z níž se už neprobere. Zemře odpoledne 29. července. Údajně do posledních chvil jeho pravá ruka črtala cosi po peřině. Pohřeb byl slavný. Projev měl Karel Sabina, který se za tři roky uváže k policejnímu konfidentství a svůj závazek bude plnit svědomitě. Havlíček ho neměl rád už v roce 1848 – pro jeho přepjatost, fanfarónství, utopické třeštění.

Havlíček Borovský se brzy stane legendou, promění se v národního mučedníka a světce, v nového Husa, neohroženého bojovníka proti národnímu útlaku a habsburské monarchii, kterým ale nebyl, protože mu málo věcí bylo tak cizích jako radikalismus – ať nacionální, nebo politický. Radikálem ostatně nebyl ani Jan Hus. Havlíček byl realista, což není eufemismus pro zbabělost nebo kompromisnictví.
Havlíček věděl a podle toho konal, že za určitých poměrů je nejvíce odvahy třeba nasadit pro věci obyčejné a rozumné. Ty na sebe strhávají nejvíc vzteku a nenávisti. Havlíček zřejmě první v Čechách také věděl, co je to občan, občanská svoboda, kontrola moci. Na fanglích však vlála hesla „národ“, „Slovanstvo“, pospolitost. Jenže to nejcennější, co v českém prostředí kdy vzniklo, v sobě vždy spojovalo individuální odvahu, rozhodnost v činech a jistou „umírněnost“ v soudech. Celek má sklon k netečnosti nebo naopak k výstřednostem. Statečnost je jít svou cestou – a myslet na ostatní. „Kdo svůj národ miluje, nešetří ho,“ napsal KHB a okřídleným se to mohlo stát, až když byl bezpečně mrtvým.

Kdo tak jednal, dostal se vždy do střetu, byl proklínán a vyobcováván – o čtyřicet let později právě Masaryk, když sáhl na rukopisy a vystoupil na obranu Žida Hilsnera. Lehké to neměli ani disidenti, lehké to nemají ani lidé umírněných a přitom nekonformních názorů a postojů dnes.

„Když se lidu ujímáš, pro něj pracuješ anebo v nebezpečenství se vydáváš, nesmíš nikdy za to očekávati to, co jmenujeme v obyčejném životě vděčností. Pokud je všude dobře, přijmou od tebe s radostí všelikou práci, budou tě chválit anebo v hospodě na tvé zdraví si připíjet, přijdeš-li ale na své cestě do nebezpečenství, k úrazu, neočekávej od nich nikdy pomoci anebo oběti.“ Muž, který toto napsal, si předpověděl osud a předpověděl ho i všem svým následovníkům. Platilo to zcela jistě ještě nedávno a platí to asi dodnes, kdy Havlíček je už jen jménem z jakéhosi nesrozumitelného, v mlhách se ztrácejícího panteonu národních světců. K naší škodě.