Žádost našich myslivců, aby si mohli střelit na vlka, nejspíš vyvolá hlasitý odpor u civilizovaného, zvláště pak městského obyvatelstva. Vlků se na našem území pohybuje prý kolem šedesáti až osmdesáti kusů, zatímco počet myslivců jde jistě do tisíců, takže si lze představit, jaký z toho vznikne nepoměr. Laickým odhadem bych řekl, že už druhý den po legalizaci odstřelu nebude v zemi opět vlk jediný, čímž se vrátíme do stavu z 19. století. Poslední vlk na Šumavě byl zastřelen v roce 1874, ale z krajiny zmizeli (byli vyhubeni, často velmi krutě, různými železnými pastmi, jedem, vypalováním doupat) už během 18. století.

V té době to bylo chápáno jako oprávněné vítězství člověka nad divokou přírodou, která je neslučitelná s lidskou civilizací. Zmizení vlka z velké části Evropy a pak i Severní Ameriky, kde byl též téměř vyhuben, nikdo nelitoval, ba naopak. Bylo to zbavení se tísně a strachu, které byly s tímto obávaným a v jistém smyslu i hrozivým zvířetem po tisíciletí spojeny.

Jenže člověk je sentimentální tvor a s přibývající odcizeností přírodě se u něj dostavuje to, čemu by se mohlo říci nostalgická touha po divočině. Výskyt vlků, kteří se k nám před několika lety zprvu jen zatoulali, aby se pak posléze u nás i několik jedinců usadilo (lze-li to o vlcích říci), byl proto přivítán většinovým souhlasem, ba i s nadšením. Zajímavě kontrastoval s pocitem, že příroda je již natolik zničená, že v ní nevydrží žádný citlivější tvor, a ejhle, byla tu najednou nejen mohutná stáda divokých kanců, ale i vlci, ti legendární tvorové z mýtů, pohádek a jiné lidové slovesnosti. Lidé, kteří tomu rozumějí, třeba u nás Václav Cílek, upozorňovali, že to není tak jednoduché, že nejde jen o nějaký romantický dar, ale o důsledek vylidňování venkova a vymizení lesních samot, ke kterým by se vlci nepřibližovali. A upozorňují, že vlk má také své nároky a vrtochy a není to jen vznešená ozdoba lesa, ale také rozmarný zabiják, který loví nejen proto, aby se nažral, ale i proto, že ho to baví a chce se předvést, takže klidně strhne celé stádo ovcí, jen tak pro zábavu, což mu lze těžko vyčítat. A není rovněž úplně pravda, že nikdy nezaútočí na člověka, i když většina historek patří do folkloru, ale třeba ve Francii se od středověku vedla registrace lidských obětí vlčích útoků a čísla jdou do tisíců.

Vlk je krásné zvíře. Je to esence divokosti, nespoutanosti a také tvrdosti a schopnosti bojovat. Což jsou všechno lidské představy o něm, říká se tomu antropologizace, ale takový člověk prostě je, že do věcí ne-lidských vkládá své lidské představy. Aniž by za to chudák vlk mohl, těšil se velké oblibě za nacistů, kterým symbolizoval jakousi prapůvodní nordickou vitalitu, která byla civilizací ztracena. Boria Sax v knize Zvířata ve Třetí říši píše, že pro nacisty byl vlk ideálním ztělesněním vlastností, které sami chtěli rozvíjet. Šlo o věrnost, hierarchickou sociální strukturu, divokost, odvahu, poslušnost a ovšem též o krutost. Hitlerovo krycí jméno znělo Vlk – Wolf. A tak se i sám cítil. Vlčími jmény se Třetí říše jen skvěla: werwolfové, Wolfsschlucht, Wolfschanze…

Právě fakt, že v Německu již žádní vlci nepřežili, usnadňoval využití tohoto zvířete k symbolickým účelům. V roce 1934 se tak Německo stalo první zemí na světě, kde byl vlk chráněn zákonem (nacisté měli ve své době nejlepší zákony na ochranu přírody). Šlo ovšem jen o gesto, protože v Německu už vlci nebyli, nicméně připravovalo se i s ohledem na budoucí agresi východním směrem, kde jich žila stále hojnost. A kde byli barbarským obyvatelstvem stále loveni a hubeni.

Neboť krásu toho tvora nejlépe vidíme v představách. Nebo za ranního šera, před východem slunce, kdy do šírání žhnou štěrbiny jejich magických očí. Staří Řekové tomu říkali lykofós a věděli, že v tu hodinu „vlčího světla“ umírá nejvíce lidí.