Filip Žilka prodává ručně vyráběné brýle luxusních světových značek, za které jsou lidé ochotni utratit desetitisíce korun. Nekupují si ale jen módní doplněk a zdravotní pomůcku, ale zároveň i novou identitu: „Neprodávám jen brýle, prodávám emoce. Chci v člověku pomocí brýlí pokrýt co největší spektrum jeho vlastního já,“ tvrdí vyhlášený pražský optik.

Když někoho vidíte poprvé v životě, představujete si hned, jaké brýle by mu slušely?

Ano, tato pracovní deformace mě opravdu potkala. Mám to v hlavě trvale přítomné a už se to asi nikdy nezmění. Když jdu po ulici, neustále koukám, co kdo nosí. Na brýle bych zapomněl možná tak po nějakém dlouhodobém pobytu v džungli.

Jak to probíhá, když si k vám zákazník přijde pro nové brýle?

Naše služba spočívá v tom, že se snažíme propojit charakter člověka s designem brýlí. Máme jen brýle od koncepčních designérů, tedy lidí, kteří je doopravdy tvoří. Během schůzky postupně poznávám, co ke mně přišlo za člověka, a zároveň vím, s čím se ztotožňuje ten který designér. Když mu ukazuju, jaké má možnosti, funguju vlastně jako taková seznamovací agentura mezi brýlemi a zákazníkovým charakterem. Někdo chce přirozenost, jiný si hraje s maskou. Brýle jsou takový získaný charakterový znak, který komunikuje za jejich nositele. Obličej je takové jeviště. Všichni bez rozdílu ale chtějí dobře vypadat a dobře se cítit a my jim k tomu chceme dopřát ještě to, že u nás zažijí pocit výjimečnosti.

Jsou lidé schopni odhadnout, co jim sluší?

Rozhodující je dobrý pocit. Každý pozná, jestli je mu v brýlích dobře. To je rozhodující, i kdyby všechna stylistická pravidla byla proti. Co komu sluší, je pak jiná otázka. Někdo nosí manšestráky i přesto, že zrovna nejsou v módě, a je mu úplně jedno, jak se na něj ostatní koukají. Doba je ale taková, že hodně komunikuje směrem ven; a co je slušivé, ukazuje diktát aktuálních trendů.

Jaké v současné době jsou?

Stejné jako na trhu s oblečením. Pro mě to není nic jiného než nutnost o nich vědět, abych mohl eventuálně reagovat v nabídce a konfrontovat ji s tím, co nabízejí designéři, kteří se těmi trendy neřídí. U globálních firem, které chrlí kvanta nových brýlí různých značek, teď hodně běží velikost – takzvané oversized brýle. Z materiálů jsou to hlavně recyklované plasty, imitace přírodních materiálů, vrací se karbon a dělají se třeba i brýle z vinylů.

Designéři se trendy neřídí?

Designéři nemůžou reagovat na trendy. Možná se tomu tak říká, že například kulaté brýle jsou trend, ale vlastně to tak není. Pořád pracujete s lidským obličejem a to vás tvarově omezuje. Pokud mají brýle vypadat přirozeně, musejí vycházet z jeho základních zákonitostí. Oko nikdy nebude hranaté, duhovka nikdy nebude šišatá… I když máte různě klenutá obočí, jinak řezané tváře nebo ostrou bradu, stále vás limitují základní rysy, od nichž není možné příliš vybočovat. K oku jde nejlépe ovál a kruh. I u kulatého stolu se vám s lidmi lépe sedí. Nikde zkrátka nenajdete větší tvarovou harmonii.

Když mluvíte o kulatých brýlích, nelze nevzpomenout Johna Lennona. Najde se i v dnešní době osobnost, která by dokázala takto masově rozšířit nějaký trend?

V případě lennonek sloužily brýle jako nástroj identifikace. I dnes se najdou osobnosti, které svými brýlemi určují vkus, jen už to není tolik cítit. Můžou za to sociální sítě, kam za lajky dává každý kdeco. Proto může trendy určovat v podstatě každý hudebník nebo herec, který se vyfotí s brýlemi. Rozdíl oproti Lennonovi je ale v tom, že dnešní takzvané celebrity jsou za to většinou placené.

Co třeba takový Elton John?

Ten je asi největší světovou celebritou přes brýle. Má doma stovky kusů od různých značek a na brýlích si postavil celou image. Každý rok pravidelně skupuje celou kolekci brýlí i od našich kamarádek z l. a. Eyeworks.

Kdo z českých osobností si na brýlích dává hodně záležet, samozřejmě vedle vaší partnerky, herečky Jany Plodkové?

U nás si na brýlích nejvíc ujížděl asi Daniel Nekonečný. Hodně si na nich dává záležet také raper Rytmus nebo nakonec i třeba Ondřej Hejma. Tam to ale nemá příliš společného s designem. V jejich případě brýle křičí do světa odvahu jejich nositele vzít si na sebe něco extravagantnějšího. Aniž bych se chtěl někoho dotknout, je to jen jednoduchý způsob, jak na sebe upozornit.

Brýle se dostávají do popředí zájmu i u českých designérů. Jmenujme například Nastassiu Aleinikavu, která navrhla „brýle pro budoucí českou prezidentku“, nebo studio Optiqua, které oprašuje historické designy a prodává například věrné repliky brýlí Milady Horákové. Jak hodnotíte tvorbu českých designérů?

Sleduji ji a fandím jim. Každý, kdo se pustí do takového řemesla, jde proti obrovskému tlaku velkých firem s nesrovnatelným zázemím. Líbí se mi jejich odvaha, ale jejich práce mě zajímá spíš z toho hlediska, že jsou pro ně brýle taková vášeň. Profesně moc ne, protože co se týká kvality, nemají šanci dohnat velké značky se zavedenou výrobou. Z vlastní zkušenosti vím, o čem mluvím.

I vy jste uvažoval o vlastní výrobě brýlí?

Měl jsem vždycky ambici založit si jednou vlastní značku, ale čím jsem starší, tak jsem od toho stále dál a dál. Když vidíte, co znamená vyrobit kvalitní brýle, kolik to obnáší procesů, jaké musíte mít stroje a kolik do toho musíte investovat, tak si to rozmyslíte. Nejde udělat dobré brýle, aniž jich vyrobíte aspoň pět set kusů, protože se nedostanete na cenu, která by byla jakžtakž akceptovatelná. V pěti stech kusech se dostanete na prodejní cenu 25 tisíc korun za kus, aby to byl strop kvality. V České republice ale nejsem schopen prodat pět set kusů jednoho modelu, protože je tu malý trh. Kdybych tedy chtěl přijít se značkou Žilka, musel bych hned uspět celosvětově. Ale konkurence globálního trhu je neúprosná.

Vyrábí u nás někdo brýle na míru?

Ne, náklady na výrobu jednoho originálního kusu brýlí by šly do milionů. Mluvil jsem o tom s Alainem Miklim, což je největší světová hvězda na poli designu brýlí. Dělal například brýle za několik milionů na vystoupení raperovi Kanyemu Westovi. Prodat někomu za pět milionů brýle, které si vezme na jeden koncert, to sice zní hrozně sladce, ale tím to nekončí. Nese to s sebou i obří zodpovědnost. Když se mu s takovými brýlemi něco stane, musíte nasednout do letadla a letět do L. A. to řešit. Alain Mikli mě právě před takovými vazbami s klienty varoval a díky tomu mě od myšlenky na vlastní značku odradil.

Nedaleko vašeho studia sídlí světoznámý hodinář Luděk Seryn, který vyrábí hodinky na míru právě v hodnotě pěti milionů korun. Jak to, že tento byznys model v oblasti luxusních hodinek funguje, ale u brýlí ne?

Brýle jsou z podstaty věci velmi poruchová věc. Neustále s nimi manipulujete, jsou permanentně v akci. Nosíte je v zimě, vedru, dešti, potíte se… Samozřejmě je možné brýle kategorizovat, mít jich ideálně víc a brát si jiné do práce a jiné na běhání. A když máte zlaté obroučky, asi si na ně dáte větší pozor. Ale i tak pořád otvíráte stranice a dáváte si je na nos, což z nich de facto činí spotřební věc. Málokteré brýle vydrží desítky let ve snesitelném stavu.

Dovolím si použít ještě jednu analogii se světem hodinek. Majitel luxusní české značky Bohematic Josef Zajíček mi říkal, že ve světě vysoké hodinařiny už se nesmí rozlišovat mezi dámskými a pánskými modely, protože to není genderově korektní. Místo „dámský model“ se používá například označení „menší hravý model“. Došel tento zvláštní trend i do optik?

U nás by to asi znělo „Pane, tyto brýle jsou na vás příliš něžné“ (smích). Já se proti takovým trendům vyhraňuji. Když přijde žena, nabídnu jí dámské brýle. Existují sice i univerzální brýle, které sedí jak ženám, tak mužům, ale u nás máme pořád dámské a pánské brýle.

Kolik lidí v Česku nosí brýle?

Existují statistiky, které tvrdí, že skoro dvě třetiny populace by si z pohledu optometrie zasloužily nějakou korekci zraku. Jsou tam započteni i ti, kteří ještě nevědí, že mají nějakou oční vadu. Těch může být zhruba třetina. Nemyslím si ale, že je nutné řešit každou čtvrtinu dioptrie, vychází to z potřeb konkrétního člověka. Když zrak hodně namáháte například činností na počítači nebo dlouhodobým řízením auta, dokáže vás vytrestat i ta čtvrtinka a pak je dobré ji řešit, ale když vám nepřináší problémy, je to zbytečné.

Čím si lidé oči nejčastěji kazí?

Naše oči nejsou evolučně nastaveny na činnosti, které poslední roky provozujeme. Oko je stvořené pro to, aby koukalo do dálky, což znamená tři metry a dál. Pak se všechny jeho vnitřní mechanismy uvolní. Když se koukáte do dálky, tak oko nic nedělá, nejsou zapojeny žádné jeho svaly ani akomodace. V tu chvíli už pracuje jen mozek. Naopak když koukáte nablízko, například na počítač, oko zapojí svaly, spouští akomodaci, nafukuje se nitrooční čočka a po osmi hodinách její závěsný aparát vadne. Oko na to není vyvinuté, počítá s tím, že si navlíknete pazourek na klacek a jdete na bizona. Evoluce je pozadu oproti technologiím, které na vidění kladou vysoké nároky.

Co všechno je možné změřit v optice a kvůli čemu už musí člověk vyhledat očního lékaře?

Mezi lékaři a optometristy existuje nevypsaný boj. Jako optici jsme schopni změřit to samé co lékař, ale nejsme schopni řešit ty samé problémy jako oftalmolog, jako jsou například záněty. Všeobecně řečeno nevyřešíme nic, kdy se musí fyzicky zasahovat dovnitř oka. My optici se úzce specializujeme na to, jak dosáhnout co největší ostrosti zraku pomocí korekce brýlové nebo kontaktní čočky. Dnes už umíme změřit spoustu věcí. Například takzvané aberace čili odchylky, které ovlivňují vidění v noci. I na to se dá reagovat vhodným brýlovým sklem. Měří se také svalová rovnováha očí jako párového orgánu, jinými slovy prostorové vidění. Tak fungují pro představu třeba 3D obrázky, kde jde o to, jak rychle si je dá mozek dohromady. To se dá korigovat prostřednictvím takzvaných prizmatických dioptrií. A pak měříme samozřejmě klasické věci, jako je dalekozrakost, krátkozrakost, presbyopie nebo astigmatismus.

Máte i zákazníky, kteří korekci zraku nepotřebují, ale nosí brýle jen jako módní doplněk?

Máme zhruba dva tisíce stálých klientů a z nich pravidelně kupují brýle bez dioptrií zhruba čtyři. Brýle jsou na obličeji zaměňovány s charakterem člověka. Je to náramná příležitost, jak si hrát. To je motorem nositelů brýlí, ať už je potřebují, nebo ne…

Jak nejkomfortněji nosit brýle současně s respirátorem nebo rouškou?

Ideální by bylo roušky zahodit (smích). Tisíc firem sice nabízí různé spreje proti zamlžování, ale fungují jen chviličku. Ten mechanismus je fyzikální a nejde obejít. Když jdete z mrazu do tepla, vlhkost se někde musí vysrážet. Otázkou už pak jen je, jak rychle se voda z čočky dostane pryč. Čili jev se děje i s použitím spreje, jen rychleji.

Reagovali nějak na nošení roušek designéři brýlí?

Zkoušeli třeba vyrábět štíty, které mají uvnitř vybroušené dioptrie. Jde totiž stejně jako v případě nošení brýlí s rouškou o to, aby byly dále od hlavy, jinak si teplý vlhký vzduch funíte přímo na studenější čočku, kde se logicky vysráží. Nejlepší je dát si nosník brýlí na roušku, aby proud vzduchu nešel přímo do brýlí.

V oboru jste začínal se svým otcem, ten nyní provozuje síť Optik Žilka. Bylo pro vás před dvaceti lety jednoduché vzdát se zázemí rodinného podniku a osamostatnit se?

Časem se naše ideje, jak vést optiku, vzdálily. Geny ovšem zůstaly a tátovi jsem vděčný, že mě k oboru přivedl. Díky tomu, že jsme velkoobchodně zastupovali exkluzivní brýle a já jezdil po republice, získal jsem skvělý přehled o tom, jaký je tu trh. Nicméně moc jsem toho neprodal. Byla tam velká mezera mezi optikem a spotřebitelem. Zákazník chtěl, ale optik se bál ceny… Nezbylo než se o to postarat sám, a tak jsem si otevřel optiku v Praze.

Kolik jsou Češi ochotni průměrně utratit za brýle?

Myslím si, že zhruba na osmi tisících korunách se u brýlí – tedy u obrub – láme všeobecný názor na to, co je luxusní, a co už není.

U vás ale zákazník nenajde brýle ani za osm tisíc…

Ne, ty jsem nikdy neměl, my začínáme na čtrnácti. Já ale neprodávám jen brýle, prodávám emoce. Chci v člověku pomocí brýlí pokrýt co největší spektrum jeho vlastního já. Můžete si koupit brýle na zlobení, brýle, ve kterých se cítíte sexy nebo v nichž vypadáte chytře. Každé brýle o vás vypovídají něco jiného a s tím se dá hodně vyhrát.

Kolikery brýle pro různé příležitosti je vhodné střídat?

Z hlediska etikety by měl mít každý člověk aspoň patery brýle. Pokud chcete vypadat reprezentativně v práci, musí tomu odpovídat i vaše brýle. Pak ale přijdete domů, shodíte oblek, natáhnete tepláky a v tu chvíli cítíte, že máte mít i na očích něco jiného, abyste se cítila jako doma, ne jako v práci. Další brýle si vezmete na sport a pak také potřebujete sluneční brýle, můžete mít několikery, protože něco jiného funguje u moře a něco jiného na sněhu. Já řeším lidem na klíč celý tento komplet.

Kolikery brýle máte vy osobně?

Já i partnerka máme každý zhruba desatery. Janička ale brýle moc nestřídá, má spíš takové životní etapy, kdy má jedny nejradši a ty nosí nejvíc.

Jakým způsobem probíhá vaše spolupráce s designéry?

Máme teď deset značek. V případě světových špiček, jako jsou Matsuda, Matsunage, Jacques Marie Mage, Theo nebo Blake Kuwahara, jde o výhradní zastoupení. Nevychází to ale ani tak z mé snahy, jako spíš z jejich podmínek. Abyste je mohla prodávat, musíte splňovat určitá kritéria, která zahrnují jak vaše znalosti, tak třeba podobu prodejny. Ale je to samozřejmě i o penězích. Musíte prokázat, že kolekce bude živá i třeba za tři roky. Pokud nedokážete splnit určité prodejní kvóty, máte smůlu.

Je pro vás důležité znát se s designéry osobně?

Naprosto. Když s takovým člověkem mluvíte, dovíte se, jakou zrovna prochází životní etapou, a to se projeví i v jeho brýlích. Například značka Jacques Marie Mage, která si mimochodem sama pěstuje bavlnu na zpracování acetátu celulózy, má každý model inspirovaný dobou i životem nějaké osobnosti. Dostanete brýle, kterých je na světě pár, spolu se jménem člověka, který je vyrobil. To jsou hodnoty, na kterých stojí nabídka našeho studia. Kupujete příběh designu a podporujete řemeslo. Designéři zkrátka nereagují na módní trendy, ale na to, co se ve světě děje. V designu se vždycky projeví, když se zeměkoule z něčeho nadechuje. Někdy jsou brýle barevné a radostné, jindy spíš depresivní. V současné době, kdy se nedá příliš cestovat, je i design jednodušší. Není teď snadné být americký designér s výrobnou v Japonsku. A že snad všechny brýle, které prodávám, jsou vyrobené v Japonsku. Když tam ale nemůžete osobně doletět, tak si zkrátka musíte vystačit s jednoduchým designem, který je teď proto tak trochu očesaný.

Proč je zrovna Japonsko velmocí ve výrobě brýlí?

Jsou tam nejlepší fabriky, protože se v nich ještě stále vyrábí rukama. Je to obrovská tradice. Japonci jsou při výrobě čehokoli rukama ochotni vynaložit velké úsilí – od suši po práci s dřevem… Já taky velmi rád pracuju s dřevem, ale to, co dělají oni, Evropané nedokážou, v tom jsme opravdu pozadu. Nepoužívají žádné šrouby, dokážou to všechno začepovat. Stroje samozřejmě umějí používat taky, ale na to, že dělají rukama, jsou pyšní a jsou za to i dobře zaplaceni. Ručně zpracované brýle podporují řemeslo! Evropan na stranici napíše „hand made“ už jen proto, že brýle utřel hadrem, ale to by Japonec nikdy neudělal.

A jak si stojí česká výroba?

Okula Nýrsko pokračuje ve své tradici a kvalitě, jakou měli ve své kategorii vždycky. Nikdo další tu ale není. Karty na trhu už jsou celosvětově rozdané. Covid zasáhl i naše odvětví a mnoho firem v posledních dvou letech odpadlo. Obrovské množství značek chrlí Itálie. Z Luxotticy, největší společnosti vyrábějící brýle, jde do světa snad dva tisíce brýlí za vteřinu.

V minulosti se vaše studio zviditelnilo díky kampani s provokativním sloganem Nemorálně luxusní brýle. Jak jste na tom s reklamou teď?

V marketingu jsem čím dál línější a spoléhám se na to, že si o mně lidé řeknou. Vzhledem k tomu, že jsme na trhu dvacet let a klientů máme stále mnoho, tak si troufnu říct, že na kampaních naše optika nestojí. Na druhou stranu je ale vždycky dobré, když značka žije. Je příjemné dovědět se z médií o obchodu, kde si kupujete boty nebo maso, protože se vám potvrdí, že jste si zvolili dobře. Image kampaně a product placement proto děláme stále. Vybírám podle zadání brýle do filmů, reklam i na focení do časopisů. Co nám to ale reálně přináší, se bohužel nedá nijak změřit. Baví mě vymýšlet nové výlohy a interní kampaně. Teď máme ve studiu triptych obrazů nazvaný Věděním k blahobytu. Vychází z přírodních instinktů zvířat. Vzali jsme si na paškál bajky a zcela absurdní smyšlené situace. Plameňák na jihočeském rybníku se ptá volavek, jestli jsou tu nějaké krevety. Vlci se rozhodnou bizona raději nechat. Vrány opouštějí sýr, nad kterým sedí liška, a raději letí na slunečnice. Prostě když brýle, tak použij instinkt…